Baldurs Gate 2

Nechce se mi moc věřit, že existuje nějaký člověk, který neslyšel název Baldur’s gate. Určitě každému RPG či dungeonama protřelému hráči vyvstanou vzpomínky na hodiny a hodiny toho nejlepšího hraní a žádná adventura nebo strategie se tomu nemůže vyrovnat. A vsadím se, že pro vás je tato recenze již naprosto zbytečná, protože tuto skvělou a do nejmenších detailů promakanou hru máte 2x – 5x dohranou a když vás v noci probudí, zručnou rukou metáte magic missile a pokud neuspěje, použijete to nejsilnější ražení typu disintegrate nebo death finger. Respektive šaháte po Drizztových šavlích. Bohužel, nebo snad bohudík existují i lidé, kteří se teprve učí základní seky krátkým mečem a cvičí se na první velké dobrodružství. A právě pro tyto a jiné zvědavce či začínající dobrodruhy bude tato reportáž z návštěvy magického světa Forgotten realms, kde jsem jako polobůh prošel mnoha bitvami a nakonec zvítězil nad mým, temnými silami ovládaným, bratrem a zabránil zlému kouzelníku Irenicusovi vstoupit na nebesa.

Probírám se bolestně ve vězení a rozhlížím se kolem. Irenicus už zanechal mého mučení a já se dostávám z klece. Aspoň že Imoen a můj dobrý přítel Minsc jsou v dohledu. Po několika hodinách bloudění a seznámení se s naším novým přítelem Yoshimem a mojí starou známou Jaheirou jsme konečně dorazili celí zakrvácení na povrch. Jaké bylo naše překvapení, když Irenicus tam již stál a po neshodě se zdejší guildou mágů byla zatčena Imoen.

Jsem v Athkatle. Všude kam se dívám vidím pestrobarevné domy, stany, kolem hlučí trh a brebentí lidé. Nádherné město. Žlutá, modrá, červená, všechny barvy mě přímo bijí do očí. Zmatenost. Rozčilení a … strach. Co tu dělám, jak jsem se sem dostal, co zde budu dělat, jak zachráním Imoen??? Jsem vděčný za přítomnost Jaheiry a Minsca. Dodávají mi důvěru. Po pár dnech zjistíme, že Imoen je zavřená na neznámém místě a já nemám ani tu nejmenší představu, jak ji zachránit. Do toho všeho se zde vyskytují nějaké dvě frakce, které proti sobě soupeří. První, zloději a upíři. Ano, upíři. Já jako paladin váhám jen mezi menším zlem a připojuji se ke zlodějům. Asi za dva týdny jsem známý po celém městě jako člověk, který vždy rád pomůže a sypou se mi do kapsy penízky. Konečně si můžu dovolit lepší vybavení a co víc! Potkal jsem elfku s ustřihlými křídly. Je velice milá a trochu naivní. Má také špatné zážitky z otroctví. Líbí se mi a navíc umí dobře kouzlit. Společně potom nemůžeme odmítnout Nalii, která má rodinné problémy na svém hradě, kde útočí orkové. Když vyčistíme oblast jejího hradu od všech mizerných a tupých mozkožroutů, rozhodne se Nalia připojit k mé výpravě. Je to opravdu zdatná pomoc a kněz v hávu mága je velice cenný spojenec.

Poté, co projdeme všechny lokace, na které narazíme (mohlo jich být víc, i když často bloudíme pod povrchem zemským) a staneme se velkými hrdiny v jednom tržištěm přecpaným městečkem – DOKONCE nám postaví sochy na hlavním náměstíčku, jsem připraven pokračovat v záchraně Imoen. I když začátky byly opravdu zmatené a jen pouhý pobyt v Athkatle se protáhl na mnoho a mnoho dní, kdy jsem jen chodil od jedné postavy ke druhé a řešil jejich spory, prolézal hřbitov, stoky, ničil kult falešného boha, zabíjel upíry, jsem rád, že všichni jsou už spokojení a nikde nevidím žádný úkol, který bych mohl s radostí splnit. A zážitek ze setkání s drakem mi určitě dlouho utkví v hlavě. Obrovský červený drak, který se nade mnou tyčil a vyhrožoval, mi nedá spát. Určitě se vrátím toho červa zabít až budu mocnější. (Později se tak skutečně stalo a získal jsem paladiny nade vše oceňovaný a chráněný meč Holy avenger). Dalším působivým zážitkem je návštěva jiných astrálních plánů. Nemám rád démony. Může mě ovšem hřát na srdci, že jsem zachránil několik ubožáků a jeden zvláštní človíček nelidské rasy se ke mně chtěl připojit. Bohužel jsem velice sžitý se současnou skupinkou a nikdy později jsem ji neměnil. Nevyplatilo by se mi cestovat a cvičit nováčky. A když už jsme u té skupinky. Aerie – moje milá elfka se do mě zamilovala. Taky se mi líbila, ale nemůžu si dovolit bláznivou lásku při tomto smrtelně vážném úkolu. A když začala žárlit na Jaheiru, která si hodně vytrpěla, musel jsem ji usměrnit a vše jí říct na rovinu. Potom už jsem sice neslyšel její líbezný hlásek tak často, ale aspoň byl klid. I když je fakt, že s Jaheirou jsem si začal více rozumět a vzniká mezi námi velké a neotřesitelné přátelství :-).

Na pěkně nakreslené mapě jsem zjistil, že už opravdu nemám kam jít. A vznikl nový problém, Jaheira byla vyhoštěna z řad druidů, ke kterým patřila, protože já jsem prý zlo, které musí být zlikvidováno. To ona nemohla přijmout a bránila mne. A když jsme společně zabili pár jejích „přátel“, začalo jít vše z kopce. Zvláštní bylo, že po zabití jejího dřívějšího kamaráda jsme ho potkali ještě jednou na cestě za další záhadou. A opět nám říkal ty samé věci, takže jsme ho museli zabít znova. Zvláštní věci se dějí na našem světě. A teď si vzpomínám na další podivnost. Když jsem se připravoval na boj s lichem, který jsem často musel absolvovat několikrát, stala se strašná věc. Můj bůh dává možnost oživení v určitý moment, který mu ovšem předem musím nahlásit. Za to jsem mu VELICE vděčný a bez jeho pomoci bych asi nezvítězil. Ale chyba nastala, když jsem takto uložil mou duši v momentě, kdy lich vstával ze země. Po reinkarnaci totiž lich zmizel, nemohl jsem ho zabít a tudíž ani získat podivné zlaté ruce a nohy z jeho krypty. Musel jsem poprosit boha, aby mě vrátil pár dní zpět a prožít mnoho věcí znova, což mě roztrpčilo a zpomalilo v mém úkolu…

Nakonec jsem tedy postoupil v pátrání po Imoen. Je držena na ostrově společně s Irenicusem. Přeplavili jsme se tedy a jaké bylo moje překvapení, když hned po vylodění na mě zaútočili ohavní upíři. Bodhi, ta zplozenkyně pekla a společnice Irenicuse, je zde také. Na tuto část příběhu nevzpomínám rád. Stala se tam jedna zásadní věc, která mě málem dohnala k slzám. Imoen jsem sice našel, ale ztratil Yoshima. Sám jsem ho musel zabít :-(. Mohu vám říct, že jsem prošel mnoha a mnoha situacemi, kdy se všichni mí kamarádi projevovali podle své vlastní vůle a často mě překvapili nebo donutili k úsměvu. Zvlášť hlášky Minsca jsou nezapomenutelné. Jednoznačně, svět lidí a lidských vztahů je vypilovaný k dokonalosti.

Z ostrova nakonec prcháme na lodi, do teleportu jsem radši nevstoupil, kdo ví, kde bych se objevil… (Později jsem zjistil, že jen o kousek dál, ale nepoznal bych vodní říši.) Po zradě našeho kapitána jsme potopeni. Setkávám se s úplně novou rasou a musím říct, že kde je mozek a byrokracie, tam jsou problémy. Po jejich rozřešení jsem konečně postoupil v pronásledování Irenicuse, který mi ukradl mou božskou polovinu a já se nyní bez varování proměňoval na zabijácké monstrum, které je to nejsilnější, nejobratnější a nejodolnější stvoření, které jsem kdy potkal. Dostáváme se do Underdarku. Je to nehostinné místo, jen samá jeskyně a drowové. Fuj, nemám je rád, jsou od přírody zlí (snad kromě Drizzta, který mi dokonce později pomůže v mém boji). Zde jsem narazil na šílenou věc. Prodal jsem meč Daystar za cca 20.000.000,- Nakonec jsem zjistil, že je to způsobené jedním tvorem, který mě trefil a místo aby mi meč oslabil, tak ho posílil. Prý se to pozdějším zásahem od bohů z Black Isle Studios opravilo. V podzemí si opravdu užijete. Narazíte na hnízdo beholderů, kam se vůbec neodvažujte vkročit, pokud nemáte plášť, který odvrací jejich kouzla. Budete v aréně mindflayerů a dokonce jich pár ovládnete. Opravdu si zažijete svoje. A v samotném drowském městě prožijete tu nejhorší korupci a chování, které jste kdy poznali. Jediné štěstí je, že jsem zabránil jejich útoku na povrch a s pomocí intrik a pána pekel (bůh mi to odpusť) to hnízdo zla zničil.

Nakonec jsem se dostal na povrch. Řeknu vám, že takovou úlevu jsem dlouho nezažil. Mnoho a mnoho dní jsem byl bez slunečního světla, bez možnosti navštívit své známé ve městě, zjistit novinky, nakoupit pořádné věci a poslechnout si ptáky, pokochat se zelení a nechat si pročechrat vlasy větrem. Opravdu silná pasáž mého dobrodružství. Ale Irenicus je už blízko. Po setkání s elfy jsem šel definitivně zabít Bodhi. Drizzt a několik paladinů mi pomohli, ale můžu říct, že největší radost jsem měl z vlastnoručního podřezání a následném vložení malého dřevěného a pro upíry velice nepříjemného špalíčku do její rakve :-). Ach. Byla to velká úleva. Jen jsem předtím měl problém, že Jaheira bez vysvětlení odešla a já Bodhi zabil bez ní, což byla škoda. Získali jsme tím všichni na zručnosti a někteří dokonce přístup k novým kouzlům. Proto jsem radši požádal boha o podporu a napřed jsem si urovnal věci s Jaheirou, která byla velice překvapena, že jsem na její straně, a po radostném shledání a asi i definitivním zamilování se do sebe jsme s Bodhi skončili.

Teď přišel na řadu Irenicus. Už kvůli němu všichni vytrpěli až až a já jsem s ním ztratil trpělivost. Museli jsme dokonce pomoci zachránit hlavní město elfů. Ale Irenicus byl náš. DOSTALI JSME HO!!! Ovšem co se nestalo, skončili jsme v pekle. Proč??? Co jsem udělal? Ha, už vím, Irenicus mě stáhl s sebou a mí přátelé šli dobrovolně za mou duší, aby mě podpořili v mém boji, nikdy jim to nezapomenu. V pekle se odehrála poslední ohromná bitva. Několik vyšších pekelníků proti našim otrlým a odhodlaným srdcím. Neměli proti nám šanci a my jsme s úlevou vyhráli……… Elfové byli šťastní a my jsme konečně asi po 140 dnech ukončili naši pouť a mohli si vyprávět příběhy v hospodě a pít pivo s báječným pocitem uspokojení a jistotou, že nás v životě může překvapit už jen máloco….

Nyní ještě k několika věcem okolo. Jak jsem již řekl, vše co jsem viděl bylo pastvou pro oči a i když jsem se díval z větší výšky, vše bylo perfektní a mávání vlaječek ve větru, tekoucí kašny, procházející se lidé, to vše na mě působilo opravdu kouzelným dojmem. Zvuky – ty byly opravdu skutečné a často jsem v hlavě slyšel hudbu, která podbarvovala mou náladu a vystihovala místo, ve kterém jsem se nacházel, bez chyby. A jak se mi chodilo a bojovalo? Meč či kouzla jsem ovládal opravdu bezchybně a vše mi sedlo, jak se tak říká, do ruky. Rychle jsem si zvykl. A kouzla, ach kouzla. Nádhera. Efekty a působivost byla oku lahodící. A když získáte přístup opravdu k těm nejsilnějším kouzlům, budete jen vychutnávat následky. Doporučuji si vyzkoušet opravdu ÚPLNĚ všechna kouzla a vědět co dělají. Vyplatí se to. Takové Lesser wish jsem seslal až na úplném konci a byla to škoda. Ovšem kněžské kouzlo Pit fiend, to je paráda. Tento „démonek“ si poradí i s drakem :-o. A hůlky a různé lahvičky… Já jsem se bez nich prakticky úplně obešel, snad kromě healingů, které jsou často jedinou přehradou mezi smrtí a životem. A další věc, kterou vám nesmím zamlčet. Pokud chcete, můžete hrát jen s vašimi šesti novými lidmi a vycvičit si svou vlastní skupinku. Přijdete tak ovšem o mnoho úkolů a nezažijete ty pravé rozmíšky a promíchané vztahy mezi postavami. Já doporučuji vyrazit opravdu jen se sebou samým. A pokud budete čerstvě narození, nechte si rezervu u dvou vlastností (přijdete permanentně o jeden bod dle výběru a potom myslím ještě o bod dexterity nebo konstituce, teď si nejsem jistý), takže BACHA!!! Jinak nemám prakticky žádné špatné vzpomínky, jediné problémy, co jsem zpozorovat byl ten u liche, druida a meče Daystar. A potom snad už jen jedna obrovská chyba!!! Když vyhrajete, litujete toho, že už vše skončilo a chtěli byste Irenicuse honit ještě pár týdnů………………….

Ze zápisků velkého hrdiny Stiriuse, který žil až do smrti životem ve jménu cti a až do svých 233 let pomáhal každému králi, žebrákovi, chudákovi a nikdo ze všech známých osob proti němu nebyl schopný zakročit či se mu vzpříčit. Jeho božská víra má stále více a více příznivců po celém světě a jméno Stirius se říká jen a jen s posvátnou úctou a dětem na dobrou noc, aby zažehnalo všechny noční můry…

Přepsala a upravila jeho žena Jaheira roku 498.

„Mému synovi Renaldovi, který otce poznal jen krátce a na památku všem našim potomkům, kteří by nikdy neměli zapomenout, jaké nesou jméno. Tvá milující matka.“

„Bože, vezmi si mě k sobě, já už tu sama nevydržím…“