Farao: Ten, kdo přichází v hádce

Málokdy jsem generační rozdíl pociťoval tak palčivě, jako při hodnocení hry Farao: Tajemství prastaré hrobky, ale marná sláva, dítětem už nikdy nebudu, leda zase za mnoho desítek let, a tak dlouho byste na recenzi asi čekat nechtěli. Nu což, s chutí do toho, půl je hotovo, a pak honem od toho, jak říkával Rychlonožka.

Imhotep! Imhotep!!

Když se dneska řekne Imhotep, každý si představí záporáka ze dvou filmových Mumií s nablejskanou lebkou Arnolda Voslooa. Jenže jak už tomu tak bývá, co Hollywood káže, málo s pravdou společného mívá…

Imhotep, čili Ten, kdo přichází v míru, byl ve skutečnosti mudrc, stavitel a písmák, a určitě by mu říkali „velký vezíre“, kdyby ten titul tehdy – tedy o něco víc než dva a půl tisíce let před Kristem – existoval. Jenže neexistoval, a tak se Egypťani museli spokojit s tím, že ho postupem času prohlásili za boha lékařství.

Každopádně Imhotep postavil (čili naplánoval, ne že by všechny ty kamenné bloky odtahal na svým hřbetě) Stupňovitou pyramidu pro faraona Džosera, jinak první známou monumentální kamennou stavbu na světě. Proto na něj odkazuje nová česká hra, a ne proto, že by zabil faraona a jedl skaraby.

Archeologu nezlob se

Úkolem hry je najít místo posledního Imhotepova odpočinku, respektive ověřit, jestli jím není pohřební komora v pyramidě v Abúsíru, velkém pohřebišti nedaleko Káhiry. Kde komora je, hráči vědí, nikoliv už, jak se k ní dostat; a navíc musejí cestou přečíst pět starověkých nápisů. Proč, to návod neřeší, a tak se musíme spokojit s poněkud omšelým vysvětlením, že vzdělání prostě brány otevírá.

Mechanismus hry je jednoduchý: hráči postupují podle hodů kostkou a přitom postupně odkrývají žetony labyrintu, kterým si tak budují cestu. Příjemnou změnou oproti Lovcům pokladů je, že otočený žeton se přímo má položit tak, aby dobrodruh mohl postupovat dál. Že to občas ani tak nejde, je holt riziko podnikání archeologických výprav. Naštěstí má každý hráč figurky tři a tudíž možnost volby.

Samozřejmě, že tu a tam čekají na odvážlivce překvapení; příjemná v podobě nějakého toho potřebného nápisu či zásob nebo předmětů, nepříjemná, která vám zarazí další cestu, a smrtící, která vám zarazí další život. Naštěstí to není do konce hry, ale v podstatě je figurka jen vyhozena před pyramidu a dalším tahem může opět vstoupit do labyrintu a znovu dávat krk v sázku.

Nedosti na egyptských nebezpečích, i sami hráči se mohou navzájem přepadat, okrádat a zraňovat, tedy vyhazovat před pyramidu, hotové Archeologu nezlob se!

Je to tak

Pro řadu dospěláků bude nepřekonatelnou překážkou v této hře totálně totalitní nadvláda náhody nade vším a nade všemi. Můžete hrát jako sám egyptský bůh taktiky (pozn.: před odevzdáním článku zjistit, jak se jmenuje), ale když vám budou padat nízká čísla a za každým druhým rohem na vás bude číhat kobra nebo jedovatý plyn, tak se k Imhotepovi nejblíž dostanete tím, že si po sto první pustíte Mumii na dvd. Archeologové prostě potřebují štěstí (viďte, doktore Jonesi) a když vám nepřeje, nedopřeje vám toho moc ani tahle hra.

Je to tak.

Jenže Farao není apriori pro dospělé, a tak musíme být s hodnocením opatrnější. Jistě, i dítě může pronásledovat smůla, i to může strávit víc času kolem pyramidy než v ní, a ono se také může vzteknout a praštit kostkami, eventuálně spoluhráče, který je právě okradl… …a do smrti smrťoucí mít Faraa za nejhorší hru svého momentálně tak krátkého života.

Je to tak.

Jenže já si pořád myslím, že ve správném věku bych si Faraa asi zamiloval, i přes vrtkavost náhody, i přes protivenství a protivnost protivníků, i přes poněkud nemoderní grafiku, a to protože proto:

Protože by mi přinesl dobrodružství ve stylu Indiana Jonese. Protože je jednoduchý a přitom umožňuje dost strategie spočívající hlavně v získávání předmětů tím, že přejdu přes jejich značku, a v jejich zahazování, když mi mají zachránit život. Protože prostě hledání cesty labyrintem vždycky byla, je a bude zábava. Protože by se rodiče asi příliš neofrňovali, když bych škemral o společné zahrání – rozhodně méně než když jsem přitáhl Z pohádky do pohádky. Protože bych mohl beztrestně okrádat a vyhazovat sourozence a/nebo kamarády. Protože by se nás u ní zabavilo až šest. Protože… …už ve svém věku nevím, ale vsadím se, že v tamtom věku bych vymyslel ještě řadu dalších důvodů.

Je to tak.

Pro mne a mnoho dalších přišla tahle původní česká hra prostě příliš pozdě. Ale pro mnoho mladších je tu možná tak akorát.

Je to tak, a je hotovo, a honem od toho.

FARAO: Tajemství prastaré hrobky