7 Divů světa – Nová edice: Jak stavitel měnil až vyměnil

Jedna z oblíbených her – 7 Divů světa – se dočkala nového vydání, což jsme v redakci vzali jako příležitost podívat se jí na zoubek. A upřímně řečeno, už se její oblibě u široké veřejnosti nedivíme.

Ovšem přiznáváme, že jsme se nedivili ani před otevřením krabice; její stvořitel má na kontě takové pecky jako Takenoko či Tokaido, takže to by se mistr Bauza musel hodně utnout, aby na následujících řádcích padaly výrazy jako „nic moc“ a „nestojí to za to“.

Co je a co není široké

Obecně platí, že velké a náročné hry, byť sebelepší, se u zmíněné široké veřejnosti nikdy široké odezvy nedočkají, neboť tato nemá nikdy tak široký stůl, široké volno ani širokou trpělivost tyto hry studovat. A tady nastupuje 7 Divů světa a jí podobné.

Realita skutečných sedmi divů je taková, že z nich mnoho nezbylo, a u některých se pochybuje, zda vůbec existovaly – to víte, co nevyfotí Japonec, jako by nebylo. Námět hry vám ale buď náhodně přisoudí nebo umožní vybrat si jedno ze sedmi měst, kde nějaký div (možná) stával, a vy na něm můžete makat odznovu. Netěšte se ale na nějaké modely – jsme v karetní hře, a tak i stavba bude probíhat přikládáním karet; útěchou vám může být jen velmi hezká – a oboustranná! – deska divu.

Partie probíhá přes tři epochy, specifické tím, že všechny karty pro danou epochu se rozdají na jejím začátku. Všechno je tedy ve hře, ale každý z hráčů vidí jen tu část, kterou dostal do ruky. Vybere si jednu kartu a zbytek předá spoluhráči po le- nebo pra-vici, a od hráče po opačné -vici zase dostane jeho balíček umenšený o jím vybranou kartu. Všichni na sebe navzájem čekají a pak hrají současně, takže nikdo nemůže při výběru těžit z toho, že soupeř už svou kartu vyložil a odhalil tak další puzzlík své strategie.

Co je a co není výhodné

Kartu lze „postavit“ jako budovu přinášející suroviny, bojovou převahu, vítězné body či jiné výhody, nebo jako část divu, nebo ji odhodit a kompenzací získat tři peníze. Zpočátku se karty staví hlavně zdarma nebo za prachy, postupem hry jsou k tomu ale zapotřebí stavební materiály, kterých je zjednodušeně řečeno celkem šest druhů a jen vzácně je každý hráč dokáže vyprodukovat všechny. Musí proto nakupovat u sousedů, kteří mu sice nemohou obchod odmítnout, ovšem na druhou stranu si stejný matroš ze stejné budovy mohou v témže kole vyprodukovat i pro sebe, a tak na tom vlastně nejsou škodní – nehledě na to, že i tady znamená příchod kapitálu ze zahraničí docela významné posílení ekonomiky.

Na konci každého věku dojde k vyhodnocení vojenských střetnutí, což je v podstatě porovnání síly vojenských staveb každého hráče se sousedy vedle jeho horních končetin. Za převahu lze získat nikoliv nevýznamné body, za slabost méně významné postihy. Nic dalšího do bojů nezasáhne – s nadšencema typu husitů válcujícíma mnohonásobně početnější armády se tu prostě nepočítá.

Co je a co není Sedm divů

Třetí věk, třetí porovnání sil, a pak sčítání bodů. Ty vám mohou poskytnout úspěšná vojenské střety, budovy, dostavěné části divu, peníze i vědecké symboly, nicméně žádný z těchto aspektů sám o sobě vítězství nepřinese (alespoň se nám to zatím nepovedlo), a tak je zapotřebí býti při hře vše- nebo alespoň vícestranným. Vykašlete-li se na obranu, je nutné nahamtat více bodů na pokrytí porážek, budete-li mít všestrannou produkci, nestihnete postavit tolik jiných budov nebo se věnovat vědě, a tak dále, a tak podobně.

7 Divů světa je velice svižná hra. Jak nikdo na nikoho nečeká, jak se hraje jen a pouze 18 kol, jak se války vedou jen třikrát za partii jen prostým porovnáním síly, jak se po několika hrách všichni orientují ve všech významech všech značek a nemusí už pak hledat v pravidlech – tak to celé odsýpá podobně rychle jako život nešťastníka v autě řítícím se do propasti, jenže tady vám místo vlastního života před očima proběhne dílčí vývoj civilizace.

Civilizace zachycené na kartách v pohledných a přehledných ilustracích, bohužel ale s výrazně méně přehlednými značkami pro jednotlivé materiály… Koho proboha napadlo prdnout červený jíl na červené pozadí, okrový svitek papíru do okru, a další podobné zhůvěřilosti, které při velikosti symbolů působí hůře vidícím nemalé potíže?

V principu je to ale jediná bolístka nového vydání oblíbené hry. Pravidla, která nebyla nijak zmatečná ani v původní verzi, se ještě více zjednodušila, karty jsou z lícové strany ještě přehlednější a na rubu bronzové, stříbrné a zlaté, a vše je takové pohledné a jednoduché, aby si hra co nejrychleji získala co nejvíce hráčů rozhodujících se, zda zůstanou u člobrda a Monopolů, nebo se vydají někam dál a výš. (Nebo hlouběji do pekla, jak mi napovídá manželka jednoho ze spoluhráčů.)

V menším počtu se lépe taktizuje s kartami, protože vám jich část přijde znovu do ruky, ve více hráčích je to spíš o náhodě, a v každém případě neustále balancujete mezi potřebou podpořit svou strategii a poškodit tu soupeřů, neboť kartu si prostě a jednoduše smíte ponechat v každém kole jen jednu, ó pohříchu jenom jednu, jedinou…

Zažrat se do hry a rochnit se v náročných rozhodováních vám 7 Divů světa neumožní. Zato se k nim můžete sesednout kdykoliv, kdy máte slabou hodinku času, a přizvat v podstatě kohokoliv, kdo je zrovna poblíž. Za tuto univerzálnost hra, pravda, časem zaplatí jistou ohraností, ale vždycky můžete z téhle zlaté střední cesty uhnout někam jinam, výš či hloubš.

7 divů světa se vrací – a to je dobře!

7 Divů světa – Nová edice