Snad každý, kdo byl někdy v městské knihovně, ví, že u nich existuje něco jako je CONiáš program. Návštěvníci si v něm mohou vyhledat tituly, které hledají a tak dále. Osobně jsem v knihovně byla naposledy před mnoha lety, když jsem končila základku. Takže mi pár věcí uniklo. On totiž CONiáš už dávno není jenom program!
Ona je to také akce! A proklatě dobrá! Program nacpaný k prasknutí, křty knih a přednáškové bloky spisovatelů, ale i zaměstnanců knihovny samotné.
Na akci jsem dorazila o půl hodiny dříve; a ještě že jsem to udělala! Hned u pokladny totiž na návštěvníky čekaly hromádky knih od sponzorů CONiáše, které si mohli všichni rozebrat (ano, mám je doma). Po zaplacení jste kolem zápěstí dostali klasický oranžový náramek a mohli jste se vesele promenádovat.
V prostorách před sálem bylo místo na fantastickou výměnu knih, kde jste mohli svoje knihy vyměnit za jiné, deskovky, kde si s vámi zaměstnanci knihovny zahráli nebo jste mohli hrát s dalšími návštěvníky/kamarády, a nakonec stánky, ve kterých se prodávaly knihy, ale i různé drobnosti.
V deset hodin přišlo na řadu uvítání od Martina Antonína (autor Krvavého ostří či Daemonicy), který zahájil první blok dvacetiminutových přednášek na téma Superhrdinové poprvé aneb o čem sní spisovatelé? Úvod Grantišky Vrbenské, u které mě doopravdy mrzelo, že v sále neměla více diváků, nádherně vystihoval rozpory ve čtenářích, kteří se mají rozhodnout, kdo je a kdo není hrdina nebo jak by takový hrdina měl být napsaný, případně co musí v životě obětovat, aby se jím stal. Mezi dalšími přednášejícími byli například Alžběta Bílková (Z kouře a kamene), Zuzana Hartmanová (Noční labuť) nebo Martin Sládek (Hladová smečka), který celé publikum pobavil tím, že si nachystal proslov na jiné téma starého CONiáše a to (tuším asi) Konec světa nebo Apokalypsa. Nakonec však i nachystaný proslov zvládl spatra upravit na téma aktuální.
Aby ale vše nebylo vždy vážné a přednášející nám vykouzlili i úsměv na tvářích, nastoupili aktéři druhého bloku. Lucie Lukačovičová se rozpovídala o tom, jak hlavní hrdinové během svých dobrodružství často přicházejí k nějakým stálým zmrzačením, jak je to pro některé čtenáře sexy, a jestli se taková zranění stávají spíše těm klaďasům nebo záporákům.
Tomáš Bandžuch si připravil prezentaci na téma Hrdinové první republiky. Vůbec jsem nevěděla co čekat, a nakonec jsem se celou přednášku smála jako blázen. Tomáš totiž představil tři hrdiny, kteří žili v jedné vesnici a každý z nich byl na jiné straně barikády. Dvacet minut prokládal i hláškami z filmů, a můžu říct, že kdyby takhle vypadala každá hodina dějepisu, asi by mě bavil víc.
Zakladatel nakladatelství Gorgona Jan Kravčík publiku povídal o Svaté trojici v knihách aneb protagonista, hlavní postava a hrdina. Další byla nepsaná pravidla u této trojky: ve většině případů zastává všechny tři role jedna postava, protagonistovi chceme držet palce (ale občas ho taky chceme zabít), hlavní postava = vypravěč (ale nemusí být), hrdina v příběhu být nemusí, a pokud se v něm vyskytne, nemusí být zase protagonistou. A i když sliboval, že přednáška nebude vtipná, nakonec vtipná byla.
“Honzo, já se tě zeptám: hrdinský čin. Co nám k tomu povíš?”
“Říkal jsi, že si mám zvolit oblíbený hrdinský čin, ať svůj nebo cizí. Svůj hrdinský čin jsem chtěl říct, že je to, že ještě pořád vydávám knihy, ale nakonec jsem si to rozmyslel, a řeknu vám, že největší hrdinský čin mého života je, že mám pět dcer. To vždycky lidi dojme. A těch vtipů, co jsem na to slyšel.”
Přednášku z trochu jiného hlediska měl Tomáš Pipota, který jako hrdiny představoval knihovníky a vyprávěl o tom, jak se mu podařilo s kolegy nalákat na dobříšskou pobočku knihovny mladší čtenáře takovým způsobem, aby se opakovaně vraceli a půjčovali si knížky se zápalem a ne s protáhlými obličeji. Přednášení prokládal i videorecenzemi, které s kolegy natočil.
Asi nejočekávanější přednášející druhého bloku byl Jirka Hiemer, který povídal o změnách v Akademii science fiction, fantasy a hororu – jak budou vypadat ceny, kategorie, jak bude probíhat hlasování a vybírání děl a kdo všechno se změnami pomáhá. Nutno podotknout, že snad to všechno dobře dopadne a Akademie nepůjde do kopru.
A nakonec pro mě velmi milým, ale především k popukání zábavným překvapením, byla hodinová přednáška Karla Sikara Doležala o 10 druzích hrdinů, kterým bychom nejraději dali pár facek. Ještě teď vidím v živých barvách, jak s Antonínem stojí na pódiu a volají, zda by se sličná asistentka uráčila dorazit a pomoct s prezentací. Ze sličné asistentky se vyklubal docela statný holohlavý chlápek s vousem, kterého jsem si pamatovala z rána od plackovače, kde mi nakreslil na placku krásného draka. Chlapcům holt smysl pro humor rozhodně nechyběl a v podobném duchu se nesla následující hodina, kdy Karel každým “Krleš!” dával najevo, že sličná asistentka má posunout prezentaci na další slide.
“…tudíž přesuneme se pomalu k první kategorii – krleš! – Kňoura. A Kňoura se dělí na následující kategorie – krleš – „. Ach, ten těžký život. „Prosim vás, je hezký, když ta vaše postava má určenou nějakou osobnost tim, že si zažila nějaký trauma nebo něco špatnýho, ale nesrovnávejte je mi 30 a sem single s vyvraždili mi rodinu. Pokud vaše postava řekne: Je mi třicet a nikoho nemám, a je to tak traumatizující… Čet sem povídku a tam to autor přirovnal k tomu, že je to skoro tak traumatizující, jako bojovat ve válce! To je pak moment, kdy postava je debil a autor ještě horší.”
Po celou hodinu pak navíc ještě používal jako ukazovátko Koňorožce (dřevěná tyč, na konci upletená hlava koně s rohem), i když později začal nadávat, že to chrastí a je to těžký.
Musím se přiznat, že (Ne)tuctový CONiáš 2018, se pro mě stal příjemným překvapením. Takhle jako v sobotu 22.9. jsem se pekelně dlouho nenasmála. Celá akce byla ještě lepší, když jsem si uvědomila, že všichni tam fungují jako jedna velká rodina, která mezi sebe ty nováčky pustí, a snaží se jim vyjít vstříc maximálním způsobem.
Zkrátka – příští rok jdu zase!
