Zpráva šéfredaktora magazínu Pevnost, Tomáše Němce, o cestě za Františkem Kotletou

Dosud každý, kdo měl s Františkem Kotletou co do činění (včetně naší redakce), se s ním kontaktoval prostřednictvím e-mailu, jenže to mi nestačilo. Chtěl jsem ho spatřit na vlastní oči, potřást mu rukou a vyřídit mu od Jirky Kulhánka, že až ho potká, tak mu dá přes držku.

V redakci Pevnosti jsem si vybral dvoutýdenní volno a spolu se svými spolupracovníky Petrem Koppelem a Jaroslavou Chalásovou jsme vyrazili na vlak do Bruntálu. Podle internetového vyhledávače to nebyl žádný problém. Stačilo sednout na italský zázrak jménem Pendolino na trase Praha–Olomouc a zbytek dojet lokálkou z Olomouce do Bruntálu. Jenže naše cesta skončila v podivném malém městečku jménem Moravský Beroun. Vlak, který měl dál pokračovat do Bruntálu, zde zastavil, poslední cestující z něj vystoupili, a ocelový oř už se nerozjel.

„My ale máme lístky až do Bruntálu,“ klepal jsem na špinavé, pavučinami omotané okénko nad kterým se skvěl nápis Pokladna.

Po deseti minutách jej prudce otevřela hubená žena s krhavýma očima, čímž zpřetrhala pečlivě vyráběnou pavučinu a vyhnala pavouky z jejich domova.

„Běž do prdele, vožralej dobytku, dneska není apríl,“ odpověděla mi rázně s těžkým přízvukem, z něhož se mi rozzvonilo v uších.

„Paní průvodčí, já jsem rozhodně střízlivý a žádám vás o informaci, kdy jede vlak do Bruntálu. Mějte, prosím, slitování. Táhneme se k vám až z Prahy,“ zkusil jsem zabrnkat na ženskost, o které jsem doufal, že je v ní někde hluboko ukryta.

Nebyla.

„Z Prahy?“ podívala se na nás tři nedůvěřivě. „Z Prahy tu byli naposledy v osmaosmdesátým vod StB. Ležej támhle v tý bažině,“ mávla rukou kamsi k hlubokému lesu. Tou druhou se podrbala na chlupatých nohou, které trčely z ajznboňácké modré sukně.

„Opravdu jsme z Prahy. Mohu vám ukázat občanský průkaz,“ prohlásil jsem.

„Občanský průkaz? Co je to za novoty?“ zavrtěla zamítavě hlavou ženština.

„Poslyšte, vy tři, dám vám dobrou radu. Za hodinu se tenhle vlak vrací do Olomouce. Nasedněte na něj a zapomeňte, že jste kdy v životě slyšeli slovo Bruntál. Do tý doby se schovejte na hajzlu, ať vás tu nenajdou místní chlapi. Tahle kopretinka by na černým trhu vynesla nejmíň padesát litrů pálenky a tři ovce,“ pohodila hlavou k vyděšené Jarče.

Dnes, s odstupem několika týdnů, vím, že jsem ji měl poslechnout, nahnat naši skupinku do páchnoucích toalet a pak se prostě vrátit zpátky do civilizované Olomouce. Jenže já cítil, že jsem příliš blízko setkání s Františkem Kotletou, a tak jsem zatnul zuby a znovu onu ženu požádal o informaci, kdy jede vlak do Bruntálu.

„Do Bruntálu vlaky nejezděj od padesátýho roku. Každej vlak byl přepadenej a kdokoliv v něm jel, toho okradli nebo znásilnili Bruntálci. Proto se v Ostravě rozhodli trať zrušit. Vytrhali koleje a udělali z nich ostnatý dráty na Mamulův val.“

„Mamulův val?“ zeptal se kolega Petr.

„To je bariéra, která brání Ostravu, Krnov a Opavu před bruntálskými nájezdy. Už to není tak strašný jako na počátku devadesátých let, ale i tak si Ostraváci dávaj pořádnýho majzla, aby v něm ucpali každou díru.“

„Dobře,“ potřásl jsem zmateně hlavou nad vším, co mi ona dobrá žena řekla. „Tak mi alespoň poraďte, kam nejblíž k Bruntálu se můžeme dostat?“

„Do Dvorců. Jezdí tam traktor a jestli máte peníze, můžete si skočit na korbu.“

* * *

Jak chlupatá průvodčí poradila, tak se i stalo. Cesta na traktoru do osady jménem Dvorce trvala zhruba půl hodiny a stála padesát korun na osobu. Na korbě jsme se tísnili ještě s jednou stařičkou cikánkou a jejími šesti dcerami. Když jsme jí řekli, že jedeme do Bruntálu, pokřižovala se a nabídla mě a Petrovi, že pokud máme zájem, půjčí nám některou z dcer, kterou si vybereme, protože:

„Estli jedete do Bruntálu, tak stě blázni a súlož s bláznem přináší štěstí.“

S ohledem na stále vystresovanější Jarču jsme po krátkém zaváhání této velkorysé nabídky nevyužili.

Dvorce byly ještě zuboženější místo než Moravský Beroun. Hned po vystoupení z traktoru na malé návsi nás obklopily špinavé potrhané děti a dožadovaly se bonbonů, peněz nebo alespoň devítimilimetrových nábojů. Naštěstí nás brzy vysvobodil dvorecký starosta Alois Lexa, odvedl nás do své luxusní vilky, která měla ve sklepě dokonce pancéřový kryt („Aby se bylo kde ukrýt, když se Bruntálcům podaří překonat Mamulův val.“), dal nám jídlo a nabídl dokonce i přespání. S radostí jsme přijali. Na večer pak sezval do svého domu nejvýznamnější občany obce – faráře, bývalého tajemníka KSČ, hajného, šéfa dobrovolného hasičského sboru a také velitele místní domobrany.

Byl to vysoký statný muž s obličejem posetým jizvami. Mezi svými spoluobčany požíval velké vážnosti, protože se mu údajně v několika přestřelkách podařilo zabít tři Bruntálce. Starosta nás hostil domácím masem, klobásami a režnou a nutil nás stále dokola vyprávět, co je ve světě nového.

Velmi jej a jeho návštěvníky rozrušily hlavně informace o tom, že Václav Havel už není prezidentem, Američané vtrhli do Iráku a Karel Gott se oženil. Když jsem z batohu vyndal den starý výtisk Lidových novin, nutili mě z nich hlasitě předčítat a se zaujetím pak komentovali všechny novinky, které se ve světě udály.

Nakonec došlo i na sličné cikánky, které na večírek u starosty přivedl pan farář. Na své si přišla dokonce i Jarča, která kolem půlnoci zmizela s velitelem domobrany Bronislavem Böhmem. Druhého dne, poté, co jsme se s pomocí kyselých okurek a šťouchaných brambor se slaninou zbavili kocoviny, nám Bronislav Böhm slíbil, že se pokusí dostat nás do Bruntálu.

* * *

Vyrazili jsme v noci. Naši výpravu vedl pan Bronislav na koni, Jarča mu dělala spolujezdce a my s Petrem jsme každý dostali od starosty jednoho mezka. Za vesnicí Bílčice se nám podařilo proniknout skrz slavný Mamulův val. Šlo skutečně o val. Z bruntálské strany je za ním ještě hluboký příkop naplněný nášlapnými minami a před nimi ještě několik řad ostnatého drátu.

Naštěstí náš průvodce znal tajnou stezku, kudy nás opatrně provedl. Podél vodní nádrže Slezská Harta jsme se k ránu dostali až na dohled Bruntálu. Tam nás náš průvodce opustil. Dlouze se loučil s Jarčou, nám pak potřásl rukama a se slzami v očích nám slíbil, že na naši počest sepíše báseň.

„Odpočívejte v pokoji,“ řekl nám pak na rozloučenou a divoce popohnal koně i mezky.

* * *

Bruntál, navzdory všemu, co se o něm vykládá, vypadá jako celkem průměrné město. Na první pohled naprosto nic nenasvědčuje tomu, co se v něm odehrává ve skutečnosti. Svítilo krásné jarní slunce, ptáci zpívali a lehký vítr do ulic přivál svěží vzduch z jesenických hor. Lidé, kteří vypadali stejně jako jakýkoliv běžný člověk, chodili městem a nevšímali si nás, jako bychom se procházeli ulicemi Brna nebo Prahy. Alespoň takový byl náš dojem. Vše se zvrtlo v okamžiku, kdy jsme se vypravili nakoupit si nějaké jídlo do prodejny Jednota na náměstí, abychom po předchozí náročné cestě posnídali.

Všechno probíhalo v naprostém pořádku, dokud se nás tlustá prodavačka s bradavicí na nose nezeptala: „Odkud jste?“

„Z Prahy,“ odpověděla jako vždy bezelstná Jarča.

Lhostejnost v prodavaččině obličeji najednou vystřídal ďábelský škleb. Když jsme opouštěli obchod, vyšla s námi na náměstí a zakřičela mohutným hlasem: „Hej, lidi, pojďte sem, tihle jsou z Prahy!“ Během pár minut se kolem nás srotil dav Bruntálců. Na malou chvíli jsem si, já blázen, myslel, že se nás třeba chtějí také vyptat na novinky ze světa a uctít nás svou pohostinností, ale když se najednou v jejich rukách začaly objevovat nože a vidle, došlo mi, že náš konec se blíží.

Strhli nás na všechny na zem. Mně a Petrovi kolem nohou ovázali provazy a za nadšeného křiku smýkali našimi těly v prachu náměstí. Z Jarči mezitím strhali oblečení a hnali ji vidlemi za námi. „Upečem si Pražáky, upečem si Pražáky!“ skandoval dav rozdivočelých Bruntálců.

Jejich vedení se ujal hubený šlachovitý muž s černou patkou ve stylu Adolfa Hitlera. Mohlo mu být sotva padesát. Dav jej poslouchal na slovo.

„Nejdřív je oběsíme, pak znásilníme!“ zakřičel a odpovědí mu byly nadšené výkřiky.

„Nemohlo by to být naopak?“ zaúpěla zoufalá Jarča, která v tu chvíli vycítila šanci alespoň na prodloužení života.

„Ne, nemohlo. My to děláme vždycky takhle. Jsme přece Bruntálci,“ odpověděl jí Černá patka.

Cítil jsem, jak mě někdo postavil, a kolem krku mi utáhl provaz.

A pak najednou dav zmlkl.

Nejdřív jsem si pomyslel, že jsem už mrtvý, ale potom jsem se podíval tam, kam směřovaly pohledy všech lidí. Na konci náměstí stál muž jako hora, s dlouhými černými vlasy, na nichž měl naražen rybářský klobouček a v rukou svíral velkou řeznickou porcovací sekyru.

„Kotleta,“ špitl někdo vedle nás s nábožnou úctou.

„Ach, Bože,“ zašeptal jsem. Ten člověk skutečně připomínal Františka Kotletu, jak jsem ho znal z jediné fotografie, kterou kdy dovolil publikovat.

„Nech nás dělat naši práci! Jsou to Pražáci, ty přece můžeme věšet!“ křikl směrem ke Kotletovi Černá patka.

„Opravdu jste Pražáci?“ zeptal se nedůvěřivě muž se sekyrou.

„Jsme z časopisu Pevnost. Já jsem šéfredaktor Tomáš Němec, přijel jsem udělat rozhovor s Františkem Kotletou kvůli jeho knize!“ zakřičel jsem zoufale.

„Kniha? Co to je?“ poškrábal se za uchem Černá patka.

„Pusťte je,“ nařídil muž v kloboučku.

Ostatní jej okamžitě poslechli. Rozvázali nás, mě z krku zmizela smyčka a Jarče někdo vrátil její ukradené oblečení, do kterého se okamžitě nasoukala.

„Na to nemáš právo, Kotleto!“ zaúpěl Černá patka a přistoupil k oslovenému. Ten však náhle máchl sekerou a hlava Černé patky se i s patkou svalila do prachu. Tělo jej za chvíli následovalo.

„Ještě někdo si myslí, že Kotleta nemá na něco právo?“ zeptal se, vytáhl z kapsy kapesník a pečlivě do něj otíral krev.

„Jsou tvoji,“ řekla prodavačka, která nás prvně udala.

Kotleta pokýval spokojeně hlavou, otočil se na patě a vyrazil pryč. Popohnal jsem kolegy a běželi jsme za ním.

„Děkujeme ti Františku,“ řekl jsem a prohlížel si svého velkého hrdinu, autora Hustýho nářezu a člověka, který nám zachránil život.

„Nejsem František, jsem Josef, jeho mladší bratr. Franta je v Brazílii,“ odvětil.

* * *

Zpočátku jsem byl sice z tohoto zjištění dost nešťastný, ale jednak jsem byl rád, že nám zachránil život a pak, když jsem vstoupil do proslulého řeznictví rodiny Kotletů, připadal jsem si jako v nebi. Ano, tady František porcoval maso a napsal svou knihu. To nejlepší ovšem mělo teprve přijít, když nás Josef Kotleta zavedl až do svého domu, kde měl satelitní telefon.

„Zkusíme se s ním spojit, co myslíte?“ mrknul na nás spiklenecky a vytočil číslo. Za minutu se ozval z reproduktoru zvučný hlas.

„Nazdar, Pepíno, co je novýho?“

Ano, byl to hlas Františka Kotlety.

„Zdravím, já jsem Tomáš Němec z Pevnosti. Vypravil jsem se za vámi do Bruntálu, abych zjistil, kdy vyjde druhý díl Bratrstva krve,“ řekl jsem koktavým hlasem.

„Tak z Pevnosti, hm,“ zamyslel se František Kotleta. „To je zatraceně dobrej časopis. Ten čtu.“

Podlomila se mi kolena. V životě jsem neslyšel hezčí slova.

„Poslyš, kámo, druhej díl teď dopisuju. Nebude to dlouho trvat, neboj. Bohužel nemám moc času.“ Než jsem se stačil zeptat proč, ozvala se z telefonu střelba následovaná výbuchem.

„Už jsou zase tady, zmrdi. Musím končit, nezlob se. Až budu mít dvojku pokupě, pošlu ti ji. Zatím ať ti dá Pepa ty papíry z krámu. A, kámo, pamatuj si –“

Co jsem si měl pamatovat, jsem už však neslyšel. Opět se ozvala střelba, tentokrát mnohem silnější. „Končím, pozdravuj Kulhoše.“

To byla poslední slova Františka Kotlety. Pak bylo spojení přerušeno.

„Co se to tam dělo? Proč je vlastně v Brazílii? A co ta střelba?“ udeřil jsem na Josefa Kotletu.

„Hledá tam naši mámu. Víc ti radši neřeknu, seš pražskej pisálek a ještě bys to prásknul. Pojď, dám ti ty papíry.“

Celý zmatený jsem se nechal odvést zpátky do obchodu. Josef Kotleta otevřel malou skříň, v níž byla hromada papírů určených k balení masa a uzenin, nyní porůznu secvaknutá sešívačkou. Náhodně z nich vybral jeden štos a podal mi ho. Na prvním papíře bylo rukou napsáno: Fakt hustej nářez, napsal František Kotleta.