Trpaslicon 2013 – Jak je důležité býti (občas) Hidiotem

Když v pátek padne soumrak a odbije šestá hodina, začínám být svědkem podezřelého nárůstu rozesmátých individuí pohybujících se po pražské základní škole Květnového vítězství s lesklými červenými háčky na čelech. Srocují se do kroužků přátel a vyzvídají mezi sebou, co je nového, okukují na hlavní chodbě vyvěšená trička a na stolečku krásné suvenýry, ubytovávají se a dávají si první trpasliconí občerstvení. Na rozvrzích vedle učeben studuji, kde co je, a když je program zahájen, zaplouváme s šéfredaktorkou Pavlou do již potemnělé učebny, ozdobené stručnou cedulkou „Britcom“. Tam nás čeká přednáška Blackaddera a o čem jiném než o The Blackadder? Matné vzpomínky na tento britský seriál, zakutané v zamčeném pokojíčku předpubertálního mládí a začátku TV Nova, vyplouvají na povrch a diváci se při promítaných dílech královsky baví. Přednášející nám na přeskáčku pouští díly z třetí, druhé, první a čtvrté řady, jako bonus ještě jeden díl z řady čtvrté. Když ze ztemnělého sálu vycházím ven na chodbu, mžourám jak můra na lampu, ale nával veselých endorfinů stále ještě přetrvává. Chvilku dumám nad suvenýry, zdali si nemám ukořistit třeba polštářek se Stigem, nebo placku se svou modlou z dětství Zlou televizí Ednou, ale ještě odolávám, loučím se a vzdaluji se domů. Pocit příjemného rozjezdu mi však pořád připomíná Baldricova hláška „Mám vychytralý plán“ a já se směju ještě cestou domů za volantem.

Sobota, deset hodin a já se vracím na místo činu. Jako novopečená, ač ještě nehlasující členka Klubu Terryho Pratchetta se chci zúčastnit členské schůze. Tu se mi daří stihnout, a tak nahlížím do soukolí organizace, jíž jsem se upsala. Poté následuje zeměplošský kvíz, sestavený Rauskem. Sesedáme se do skupinek po pěti až šesti lidech a vymýšlíme originální jména týmů. Odměna je více než lákavá, legendární eňoňůňo ňamka, včetně STO. Bohužel ji nevyhrává náš tým, ale to nevadí, královsky jsme se pobavili i tak. Zůstávám v místnosti a poslouchám přednášku Alexis o ženách ze Zeměplochy. Její zajímavý náhled na tento aspekt Pratchettovy tvorby možná pomůže i mně vidět Zeměplochu v trošku jiném světle, než jsem ji doposud vnímala. Ve dvě hodiny začíná kvíz filmových hlášek, který připravil Hadati. Otázek je padesát a Petr nám pouští zvukové stopy. Je narváno, soutěživých návštěvníků se najde snad drtivá většina. Hodinku se poflakuji a pak mířím do holocvičny na besedu s Janem Kantůrkem. Dozvídáme se o novinkách ohledně Pratchettova díla, na co se můžeme těšit v češtině a i na dva právě rozjeté filmově seriálové projekty. Pan překladatel čte i ukázku z připravované knihy, přidává pár historek z návštěv Terryho v Praze a dokonce nechává kolovat publikem svou krásnou a jedinečnou hůl. Poté spěchám na vyhlášení filmového kvízu, kdybych náhodou třeba byla mezi umístěnými a ono ejhle, já vyhrála! Mezi šestou a sedmou hodinou se přidružím k orgům na recepci a bavíme se, krom toho vesele vdechujeme hélium. Pak jdu na chvíli do holocvičny juknout na trpasličí AZ kvíz a jelikož je sezení na parketách velmi nepohodlné, s otlačenou kostrčí a skuhrající se jdu rozhýbat do chodeb. V osm začíná přednáška Knížete Vladivoje na téma My little pony. Co sakra všichni mají na těch barevných kobylách? Jsem tedy rozhodnuta toto tajemství poodhalit. Ne, bronie ze mne ještě není, na to jeden díl nestačí, ale víme přeci, že některé nemoci se do života proplíží tiše a nenápadně.

Znovu pílím do holocvičny, ať aspoň na chvilku chytím panel s dabéry z Červeného trpaslíka. To se mi daří a pak si najednou říkám, už jsi toho dneska oběhla dost a vracím se na recepci, mezi Vehali a spol. na pokec. Díky tomu jsem svědkyní experimentu, za který by se ani Mythbusters nemuseli stydět. Klíčová otázka stála takto: Kolik nafukovacích balonků uzvedne nafukovacího Spider-Mana? Výsledek – sedm. Následovaly další experimenty s balónky, jako například vyvažování větvičky od hroznového vína a tvorba balonkových superhrdinů pomocí fixy a kalíšku od kafe. Ujeté, myslíte si? Ano. Dětinské? Naprosto! Prostě máte-li proluku mezi přednáškami a třeba hoďku času, než bude něco, co vás bude zajímat, můžete nějakou volovinku vymyslet sami. Může k tomu nakrásně posloužit třeba rudá bublinková relaxační fólie, která se na Trpasliconu stala neskonalým hitem. Téměř nepřetržitě se v holovičně ozývalo soustředěné plop, plop, plop… a pokud máte třeba kus dva metry dlouhý a nevíte, co s ním, omotejte si ho okolo boků jako sarong! Tady se prostě meze nekladou a hlavně, na celém conu vládne uvolněná, veselá nálada, kde i tyhle bizarní taškařice sednou jak zadek na mísu. Zhruba ve tři čtvrtě na jedenáct opouštím místo konání a jedu domů. Konečně mám i já nalepené háčko na čele, a tak si říkám, že by bylo vtipné, kdyby mne s tím stavěli policajti. A oni stavěli, vážně. Ale někoho jiného.

Nedělní epilog pro mne začíná v devět hodin. Toasty do ruky, pití a… Ovečka Shaun! Kultovní seriál od Aardman studios je skvělým raníčkem a postupně přibývá lidí. V deset okamžitě navazuje Jája s ukázkou mockumentary seriálu Summer Heights High Chrise Lillyho a jako bonus dává jeden díl Angry Boys, které český divák zná z HBO. I v Austrálii se evidentně dá najít pěkná řádka archetypálních vzorků mládeže, ze kterých si chytrý pozorovatel dokáže udělat cíl a stvořit parodii sebe samých. Posledním pořadem v linii zasvěcené sci-fi a fantasy je dokument „Věda v Pánovi času“. Otázky ohledně důležitých elementů v tomto seriálu versus argumentace skutečných vědců ohledně klonování, cest časem, kybernetiky, prostě témat, která všeobecně živí science-fiction od jejího počátku. Pak spěchám do holocvičny, kde dobíhá jeden z dílů Červeného trpaslíka, aby se vzápětí předal peněžní dar Kohymu jako nastávajícímu rodiči a organizátoři se rozloučili s fanoušky, kterých bylo i na závěr sympaticky mnoho.

Organizátoři byli vynikající, ať už se jedná o Vehali, která byla na recepci jako strážný anděl přítomna skoro po celou dobu conu, Hadatiho, který jako neviditelná entita řešil organizační záležitosti, nebo dívky a chlapce z kantýny, kteří byli stejně milí a vstřícní v pátek večer i v neděli ráno, o sobotě nemluvě. Díky i za legrační cedulky, které člověk viděl x krát za den, ale stejně pořád bavily. Resultát, který si odnáším za tento víkend, je naprosto jasný – musím být na Trpasliconu 2014!

Fotil Jaroslav Houdek, další jeho fotky najde na Facebooku.