Tak se ráno vzbudím a zjistím, že mám mor…

Má maličkost si mohla účast na Pragoconu odpíchnout už o něco dříve než ostatní, protože jsem se alespoň na malou chvíli připojil k oranžovým tričkám, které na PravdaConech zajišťují všechnu tu nepříjemnou práci, která se nám fanům nechce dělat. Zábava to není, ale rozproudit krev v těle přenášením židliček, pódia a podobných conových samozřejmostí, než prosedíte několik dní v přednáškových místnostech nabitých programem a na baru, není na škodu. Vyzkoušejte si to někdy. 🙂

Příprav bylo mnoho, času málo, posunutí registrace v čase, nikoliv však v prostoru, tedy bylo nevyhnutelné. Budoucí účastníci proto museli posečkat nějakou dobu ve vzájemné tělesné blízkosti ve vchodu do budovy Modré školy, nebyli by to však fanové, kdyby si sami nenašli zábavu – tentokrát ve formě improvizované přednášky. Všichni jí vypadali tak zaujatě, že potom, co jsme si se Sluníčkem několikrát neúspěšně sháněli nové pracovní zařazení, tak jsme se přesunuli raději do vchodu k vyčkávajícím. Z nich jsme následně vyfiltrovali několik kamarádů a přesvědčili je k účasti na operaci “Kus žvance aneb Cesta tam a zase zpátky”, při které naše výprava zažila řadu dobrodružství, většinu z nich však zde určitě nepublikovatelných.

Při našem návratu (po celkem bezproblémovém přihlášení) už Vašek Pravda v hlavním sále oficiálně zahajoval Pragocon, u trekkistů Johanson maloval Klingony, v MaelstroMu uváděla Felouen lidi do transu a ve futurologickém kongresu se k výbuchu chystal nukleární dynamit. My zamířili na programovou linii Bar (oficiálně zvanou Jídelna). Ta nás překvapila zřejmě víc, než mohlo cokoliv jiného – neměla žádné “posluchače”. Doufali jsme, že se to snad časem zlepší, ovšem po zjištění, že na chodbách i v přednáškových místnostech to vypadá podobně, nám bylo jasné, že jsme se zřejmě ocitli na Conu duchů. I když prázdné prostory šířící ozvěnu tu správnou atmosféru nevytvářely, skvěle se bavit až do brzkých ranních hodin závažnými diskuzemi i scénami tak šílenými, že by při nich leckterý psychiatr zaplakal štěstím, že se ocitl v diagnostickém nebi, nebyl problém.

V pátek ráno před usnutím jsem zvažoval účast na přednáškách “Co je to Manifest Fantastiky” od desíti a “Baví mě být (militantním) atheistou” od dvanácti hodin, jejich stihnutí se ukázalo být nad síly ponocujícího fana. Výsadek byl proveden až v čase fourteen hundred na Muzikálovou spoznávačku. Nic jsem nevyhrál a ta zákeřná Slovenka mi neudělila ani ze známosti žádnou speciální protekční cenu, tak jsem se musel spokojit se získáním cenného seznamu, jaké seriály bych měl v nejbližší době zkouknout.

“Smrt mužských vzorů v ČR” Vojty Čepeláka pro mne nebyla nijak překvapivá, protože jsem s ním na toto téma již diskuzi vedl, ale stejně zaujala – zvlášť pohledem na ztrátu vůdčí části mužské populace v minulém století. Náladu následně odlehčil Arling vykládáním o úžasném šílenství mediafanů a Lament narušující přednášku šimráním všech okolosedících optickými vlákny.

V tomto místě mého mentálního záznamu conu dochází k přerušení, protože jsem se spolu s Panem Č. a Slečnou Motýlkem zdejchnul do IMAXu na Avatara – i na druhé zhlédnutí byl tenhle blockbuster stejně skvělý. Z kina jsme se urychleně vraceli na Vampconovou rekurzivní přednášku “Ako som prednášala na Vampcone”, ale jelikož ji Namuras zřejmě zvládla při zvýšení datového toku odvysílat během několika málo minut, minuli jsme ji.

Ani během tohoto dne nevypadal Pragocon nijak zvlášť zalidněný, ale Infantilní diskotéka přílákala rozličné jedince ze všech koutů školy, takže se z meeting pointu v přízemí konečně stal meeting point, na baru se objevili lidé a na diskotéce i v jejím okolí to žilo. A náš nočně-ranní program? 🙂 Přístup k těmto informacím je omezen pouze pro zasvěcence Řádu kmínu a veverky svaté.

V sobotu ráno (pokud podle conové definice za ráno považujeme i 15:00 odpoledne) jsme si mohli vyslechnout něco o fantasy a jejích podžánrech, vlivu orbitální rezonance na podnebí Země či druidských řádech a jejich historii a zjistit více o základech roleplayingu, Kainovu znamení nebo zvířátkách ve Star Treku. Velmi zajímavých rozměrů nabyla také třeba dvouhodinová beseda s autory Edice Pevnost a s redakcí časopisu Pevnost – v první polovině jsme se od přítomných autorů skutečně něco dozvěděli, v druhé polovině (té mnohem větší polovině) jsme se toho zase spoustu dozvěděli o J. W. Procházkovi a jeho moštu. 🙂

S Lament jsme si samozřejmě ani tentokrát nemohli nechat ujít karaoke-promítání muzikálové epizody Buffy a společně s dalšími nepočetnými vyznavači tohoto seriálu jsme se více než hodinu vzájemně oblažovali zpěvem. Z emocionálního blaha nás ale zvládla velmi rychle vytrhnout Edita Dufková, její Hnusné věci z kosmu a mručící kobyla s lesknoucíma se fazetovýma očima.

Pro nás skutečně posledním bodem programu byla část velmi vyvedené fireshow Ohně Andoru. Po ní už následovaly barové archeologické historky, jež se dají shrnout právě podtitulem této reportáže (“tak se ráno vzbudím a zjistím, že mám mor”), párkové obžerství, poslední zbytky kentus nápojů, simulace dovolené u moře a mnoho a mnoho hodin vodní dýmky, v jejíž příjemné společnosti jsme se dožili rána. Poslední hodiny na chodbách, než byl znovuotevřen bar, byly krušné, ale takový už je úděl fanů.

A pak už jen káva, mikrospánek, balení, mikrospánek, loučení, mikro… však to znáte, když ospalí, šťastní i smutní z loučení odjíždíte domů. Pragocon 2010. Byla to akce, která bude vzpomínána. Když Václav Pravda, organizátor známých chotěbořských Festivalů fantazie, oznámil, že si bere pod svá křídla i toto pražské fanovské “setkání”, reakce byly jako vždy rozporuplné. Která strana měla nakonec pravdu? Dírky v kabátě se objevily – zpoždění s otevřením recepce, nedořešený centrální bod conu či pro atmosféru nevhodné useknutí programu v hlavním sále v sobotu večer – ale co jsou proti celému kabátu? Vylepšení oproti minulým letům – obrovské. A snad každý, kdo se toho víru přednášek, deskových i počítačových her a stovek přátel zúčastnil, vám potvrdí, že se skvěle bavil. Nevěříte? Tak se příští rok přesvědčte sami.