Pobočka Městské knihovny Praha na Smíchově díky Mílu Lincovi uspořádala už četnou řádku fantasy a scifi přednášek a conů, nyní se ovšem o slovo přihlásili samotní čtenáři a připravili naučné odpoledne, zakončené hrou na harfu, o zemi opředené mnoha mýty a pověstmi…
 |
V pátek 14. ledna ve čtyři hodiny odpoledne se na galerii Smíchovské knihovny sešli fanoušci východní kultury. Míst bylo na tak malý con zabráno poměrně hodně. Hlavní iniciátor akce pronesl pár slov na úvod a rovnou se pustil do první přednášky. Z té jsme se dozvěděli mnoho informací o japonské historii, geografii a mentalitě. Věděli jste třeba, že Japonci nejsou původními obyvateli Japonska? Nebo že pokud jste se sem chtěli dříve přestěhovat, museli jste znát bohy a rituály nové vesnice? Já nikoliv. Proto a pro mnoho dalšího mě přednáška velice zaujala.
Následovalo krátké povídání o japonské kaligrafii, které bylo bohužel ochuzeno o autorku, jež se nemohla dostavit a byla nahrazena jinou členkou týmu, která o tématu věděla méně.
Na japonské písmo navazovala přednáška o manze. Dozvěděli jsme se, že japonský komiks není jen pro náctileté slečny, ale existuje i manga pro dospělé, pro chlapce a další skupiny. Neexistují také jen fantasy manga, větším hitem jsou příběhy obyčejných lidí. Ve východním komiksu se čtou okénka příběhu jinak – totiž zprava doleva a u menších okének seshora dolů. Není to prostě vždy lehké a k tomu mnohé obrazy navíc vystupují z okének nebo jsou součástí více než jednoho okna, případně rámečky tvoří samotný obrázek. Japonci si s tím umějí pohrát a čtení se tak stává potěšením i vizuálním.
Další přišla na řadu Františka Vrbenská s horory po Japonsku. Představila základní strašidýlka jako například vodníčka kapa, který je úplně jiný než náš evropský. Nekape mu ze šosu, ale má schovanou vodu na temeni hlavy. Když se chcete vodníčka zbavit, stačí ho pozdravit úklonou a on se (jako vychovaný Japonec) také ukloní. Tím mu voda z hlavy vyteče a vodníček chcípne. Zdá se, že na japonská strašidla se musí s humorem.
Poslechli jsme si i pár básniček haiku, které jsou japonskou specialitou. Jsou krátké, jen se čtyřmi slokami, a většinou popisují krajinu nebo roční období.
Nakonec přišla harfenistka a malířka Jana Šouflová, která nás přenesla do země vycházejícího slunce s nejznámější skladbou Sakura. Zahrála i písně z Číny a její oblíbené irské a anglické skladby. Zakončení conu tak bylo poetické a příjemné (i když večerníček městské knihovny nás trochu rušil).
Den japonské kultury byla sice amatérská, ale celkově zdařilá a poučná akce. Zvláště teď v zimě, kdy je mystická nálada všude okolo, je příjemné slyšet o zemi, která je protkaná tajemnem od vrcholků hor po mléčné mlhy údolí…
Bylo k zlosti, když jsem se dozvěděla 15. ledna, že je v Praze výstava toho, o co se hodně zajímám a nemůžu na ní být. Je smůla, že bydlím na druhé straně republiky, ale na více takových akcí si budu dávat do budoucna pozor. 🙂