Reportáž z Fénixconu

Nejvýstižnější by bylo označit letošní con za apokalyptický, na druhou stranu může být takové shrnutí zavádějící. Stál letošní Fénixcon za návštěvu? Skutečně to byla taková apokalypsa, nebo jde o ryze subjektivní pocity autorů tohoto článku? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v tomto článku.

Letos se účastníci namísto hotelu Avanti sjeli do hotelu Slovan. V době vrcholící chřipkové epidemie nebylo divu, že každý účastník obdržel hned u vchodu balík, sestávající se z několika Pevností, Ikarií a populární papírové roušky. Organizátoři – vzhledem k tomu, že na seznamu pozvaných hostů figurovala kromě Petry Neomillnerové, Miroslava Žambocha nebo Františka Novotného též čtveřice apokalyptických jezdců – vzali v úvahu též případné následky, takže to vše bylo zabaleno hned do dvou černých plastových pytlů. Ostatně, při pohledu na zelený Mor a promenující se Smrt i s kosou byla podobná opatrnost na místě (tím spíš, že se po conu pohybovala individua, co vás v nestřežené chvíli obdařila oranžovou nálepkou = nakažlivou nemocí. Drobnost, kterých je na každém Fénixconu spousta a které perfektně dotvářejí jeho tématické zaměření.)

Zahájení proběhlo jen s velmi malým zpožděním a Šaman se tentokrát ujal role vizionáře a v mlze stoupající z hrnce prorokoval samé nepěkné věci, například válku, smrt, mor a chaos. Nutno dodat, že nemusel ani věštit z páry, všichni výše jmenovaní stáli za ním s potutelnými úsměvy. Co se týkalo programu, dal by se rozdělit do tří paralelních linií: ve dvou sálech probíhaly přednášky, v salónku workshop Jiřiny Vorlové o tom, jak správně psát, resp. co zcela určitě nepsat a v hotelové restauraci probíhala neformální setkání spisovatelů a fanoušků fantasy a sci-fi literatury (popovídat si tu člověk mohl se spoustou osobností naší i slovenské fantastiky – do Brna zavítal Ďuro Červenák, Robert Pilch, Michael Bronec, Jana Jůzová, Lívia Hlaváčková, Jiří Pavlovský, Martin Šust, Petr Kotrle, na skok se stavil i Pavel Renčín, pochopitelně nechyběl ani Tomáš Němec či Jaroslav Mostecký atd. atd. atd.). Po dlouhém a těžkém váhání u mě vyhrály přednášky.

Jako první se představil Jan Šimůnek s přednáškou „Jak vzniká apokalypsa v medicíně“. Její začátek v podobě nastínění řady problémů (nedostatek vody, jídla a co z toho plyne) splnil má očekávání, přednáška se však v průběhu změnila na kritiku současné EU, neřízené imigrace, islámu, levicových experimentů a možných řešení v podobě občanské války, třetí světové války nebo rozpadu EU. Ačkoli ne ve všem s Šimůnkem souhlasím, jeho postřehy byly přesné (pokud se imigrant odmítá přizpůsobit svému okolí a naopak vyžaduje, aby se okolí přizpůsobilo jemu, není to imigrant, ale kolonizátor). Velmi pravicová přednáška, řekl bych.
Dalším bodem na programu byl rozbor klasických pohádek dvojicí Ondřej Štourač a Pavel Jelínek. Apokalyptický výklad pohádek bratří Grimmů nejvíc odnesla Perníková chaloupka, ale ani Šípková růženka nebyla jen nebohou obětí pomstychtivé sudičky, o Sněhurce či Popelce nemluvě. Svérázný výklad, doplněný názornými ukázkami na plátně, prokládali oba přednášející dávkami vnitřní dezinfekce v podobě flašky rumu. Dílo zkázy dokonaly dvě další láhve (infikovaného) rumu, putující publikem. První polovina byla zábavná, druhá už méně, vadila mi její překombinovanost, ale celkově šlo o vydařenou přednášku.
Lívia Hlavičková rozebírala „Pomocníky apokalypsy“, konkrétně mor, lepru, choleru, tyfus a také populární kapavku a syfilis. Přednáška byla zajímavá jak pro naprosté medicínské laiky, tak pro ty poučené, kteří se mohli dozvědět třeba to, že středověký mor zůstává i pro dnešní vědce záhadou, že nakazit se leprou není zas tak jednoduché a nebo že vyléčit kapavku i syfilis je velmi jednoduché (dokonce proti tomu část veřejnosti protestovala z obav před nárůstem promiskuity). Vše bylo doplněno řadou názorných, leč poněkud nechutných obrázků. Nabytý zrcadlový sál ocenil přednášející zaslouženým potleskem.

Tím pro mne páteční část programu skončila. Sobotu jsem zahájil nenápadnou prezentací Františka Novotného, na níž autor „Dlouhého dne Valhaly“ odhalil jeden ze svých inspiračních zdrojů – obrazy polského malíře a fotografa Zdzislawa Beksinského. Pokud se vám líbily obrazy Hieronyma Bosche nebo Josefa Vyleťala, pak doporučuji apokalyptické vize Beksinského. Tento malíř byl extrémní introvert, neposkytoval rozhovory a nebýt náhody, jeho dílo by zůstalo neobjeveno. Žádný z jeho obrazů nemá název, takže záleží pouze na divákovi, jak jej bude interpretovat. Celá Beksinského tvorba je spojena s křesťanstvím, avšak dominujícím motivem jsou různé podoby zla. Kromě zobrazení holocaustu, apokalypsy a pekla interpretuje Beksinski celou Bibli hororovým způsobem a nenachází v ní útěchu. V jeho pojetí ztrácí rozlišování Boha a Ďábla smysl, neboť oba působí děsivým, hluboce zneklidňujícím dojmem. Tato přednáška mi dala zdaleka nejvíce a pokud jste alespoň trochu fascinováni morbidními nebo hrůznými tématy, nenechte si Beksinského ujít. Do apokalypticky laděného Fénixconu tato prezentace svou ponurostí zapadla dokonale.

Další na programu byla Lucia Droppová a její přednáška „Bez apokalypsy není vítězství“. Prezentace nejrůznějších příčin zániku celé lidské rasy byla prošpikována řadou filmových ukázek, při nichž se diváci dobře bavili – nemohl chybět „Armageddon“ a „strhující“ finále, tsunami valící se přes Himaláje (Emmerichův velkofilm „2012“), nebo třeba závěrečný souboj z filmu „Já, robot“. Je trochu škoda, že přednášející byť letmo nezmínila takové klasiky, jako je „The Thing“ nebo postapokalyptický „Neon Genesis Evangelion“ (https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=3000), „Children of Men“ nebo „Válku světů“. Zcela pak byly vynechány filmy, v nichž agent 007 zachraňuje svět likvidací padouchovy základny (přičemž se v jednotlivých dílech mění pouze kulisy, zbraně a počet milenek). Z celé přednášky lze vyvodit závěr, že z vrtáka na ropné plošině se mohl stát spasitel jen díky hrozící apokalypse.

Další v pořadí byl Vlastimír Talaš z nakladatelství Talpress a jeho přednáška, pojednávající o korejské manwhě, která se však zvrhla do vyprávění zážitků z cesty do Jižní Koreje. Některé postřehy sice byly zajímavé, ale celkově měla prezentace tempo ospalého uspávače hadů. Nebýt následných zajímavých otázek z publika (ptal se hlavně hintzu), které naznačily budoucí vydávání korejských a japonských komiksů u nás, včetně zákulisních detailů, byl to téměř ztracený čas. Přednáška by dopadla o poznání lépe, kdyby Talaš nemluvil spatra a text si předem připravil. Tento lapsus zamrzí o to víc, že souběžně probíhala přednáška Leonarda Medka „Apokalypsa doma aneb všechno je jinak“, ze které jsem stihl jen úplný závěr. (Leonard Medek povídal o katastrofách, které vás můžou potkat doma, v čele s návštěvami. Svoji přednášku proložil čtením vybraných ukázek, po němž žádné oko nezůstalo suché – smíchy.)

Přednáška Petry Neomillnerové s výmluvným názvem „Apokalypsa vztahů“ se sice opět týkala intimního soužití literárních hrdinů, ale oproti jiným přednáškám tentokrát Alraune poněkud ubrala na prvoplánových sexuálních narážkách a řešily se především nejnovější knížky – „Dítě skály“ a „Zaklínačka Lota“. Přišla řeč i na další postavy, třeba na Tinu a Kaye. Ačkoli podobnou přednášku měla Alraune už na předchozím Fénixconu, nešlo o její recyklaci a posluchači se dozvěděli i to, jaký ženský web posloužil jako inspirace pro postavy venkovských žen, selek a podobné havěti (např. obyvatelé Lotina statku v románu „Psí zima“). Slušně jsem se pobavil.

Cestou domů jsem se ještě zastavil u stánku s mangou, bohužel jsem zjistil, že většina titulů je zaměřena na jinou cílovou skupinu a některé jsou ještě ke všemu v polštině. Na druhé straně měli na stánku třeba starší obrazové album Masamune Shirowa Cybergirls. Další rarity byly k vidění na stánku s tričky s motivy ze série Vetřelci nebo Terminátor – kdo by odolal triku Cyberdine?

Celkově se dá říct, že letošní Fénixcon byl mírně nadprůměrným ročníkem (minulý Fénixcon se mi líbil daleko víc) s několika zajímavými přednáškami, možností popovídat si s řadou spisovatelů a několika novinkami (třeba bodypainting – con tak ozdobily krásné ornamenty na – nejen – tvářích přítomných dívek a žen). Trpasličí hry zápasily především s nedostatkem místa k jejich uspořádání. Závěrečný mejdan jsem si nechal ujít, mimo jiné též kvůli rodinným tradicím (přece jen se slaví Mikuláš, takže nějaký Fénixcon musí jít stranou). Nicméně tyhle afterparty mi nikdy moc neříkaly. Každopádně, na příštím Fénixconu nashledanou.

Největším vrcholem Fénixconu se stalo čtení Agenta JFK. Kdepak autorské – kdo byl v létě v Chotěboři, věděl, co má čekat: takřka divadelní představení, v němž postavy nového příběhu Jirky W. Procházky obsadily známé tváře české fantastiky. Jirka a všichni herci (Vlado Ríša, Martin Šust, Jirka Popiolek, Mirek Žamboch a další) však předvedli daleko větší, propracovanější a zábavnější show než na FF – plnou světelných a zvukových efektů, rekvizit, krve (=kečupu), tance a akce. Kdo si nechal ujít, může se podívat na fotky (třeba zde, výhledově se určitě objeví i video) a tlouct hlavou do zdi, že mu to uteklo. Není ale třeba truchlit – Kočovná divadelní společnost JWP rozhodně nekončí a bude bavit fanoušky i na dalších conech.

Další sobotní program se nesl ve znamení tomboly, vyhlašování nejrůznějších cen (Einsteinův mozek mezi nimi bohužel nebyl), křtu knihy Strážcové Varadínu Ďura Červenáka a skvělé zábavy až do pozdně nočních či spíš brzce ranních hodin. Letošní Fénixcon se povedl na jedničku. Přijeďte se za rok podívat!

Fotil Randalf (fotogalerie 1, fotogalerie 2).