Reportáž: Kam se mi poděly ty dny na Festivalu fantazie 2014

Na letošní Festival fantazie láká temný pištec. Zdroj: plakát festivalu.

Největší svátek geeků, nerdů, podivínů a fanoušků zmizel v hlubinách času. Zůstaly po něm vzpomínky, modřiny, spánkové deprese, pocity dobré i špatné. Festival fantazie začal v malém městečku Chotěboř 27. června a skončil 6. července. Na ty nejodvážnější účastníky letos čekalo deset dnů naplněných všemožným programem až k prasknutí.

Program možná zní příliš stroze na to, aby obsáhl všechno, čím se účastník může na Festivalu fantazie zabavit. Přednášky stále zůstávají základním kamenem, na který organizátoři vrší promítané filmy v kině, besedy, semináře, workshopy, volné hraní deskových či figurkových her nebo možnost vyzkoušet si nejnovější počítačové hry. Do toho je třeba ještě připočíst početnou tlupu fanoušků napodobujících svým oblečením známé filmové či herní postavy. Pyramida fanouškovského orgasmu je již téměř dovršena, aby na vrchol organizátoři přidali ještě celou řadu kvízů, soutěží a zahraničních hostů.

Pozvání letos přijala Hattie Hayridge, kterou každý milovník britského sci-fi sitcomu Červený trpaslík zná jako hlavu počítače Holly. Snad hvězdnou branou, snad autem či možná pěšky dorazil Gary Jones, který je znám se seriálu Hvězdná brána. Méně známým, leč neméně významný byl i Marcus Wilmes, člen podpůrně skupiny BuNine, která pomáhá ikonickému spisovateli Davidu Weberovi s organizací a reáliemi jeho světa Honor Harringtonové.

Leč milý čtenáři, toto jsou pouze holá fakta. Festival fantazie se musí zažít, neboť počítačová obrazovka a digitální písmena jen těžko dokážou přenést celý pocit z festivalu. Proto dovol mi nyní, abych se odpoutal od pravidel klasické reportáže a vzal tě s sebou zpátky do Chotěboře na poslední tři dny festivalu, abys mi přes rameno nahlížel a spolu se mnou si vybavil všechny zážitky. Daly by se shrnout jednou otázkou: „Kam mi zmizely tři dny života?“

Je pátek, půl desáté dopoledne, a vystupuji na chotěbořském nádraží. Již zdálky mě vítá majestátní výhled na Vysočinu i takřka liduprázdné uličky provinčního městečka. Ledva však vkročím na dohled sokolovny, dav začíná houstnout. Najednou jsem ve zcela jiném světě, aniž bych podrážky odlepil od chotěbořského chodníku. Lidé kolem mě jsou jiní. Jsou veselí, spokojení, nadšení. Většina má na sobě alespoň tričko s nějakým humorným nápisem, mnohdy obrázkem ze hry či filmu, který by si jen tak v civilu do práce neoblékli. Kostýmů je kolem mě více než hodně. Tu vidím jediho, tamhle Leonida z filmu 300. Byť tyto kostýmy nejsou decentní, nikoho nepohoršují a i majitel cítí se mezi davem jako doma.

Po ubytování se na Hotelu Fantazie chvátám zpět, abych stihl svoji první přednášku. Letos opět přednáším na jedné z mnoha linií, která fanouškům slouží jako možný zdroj pobavení i poučení. Nazývá se stručně WargameCon a snaží se pokrýt všechny možné figurkové hry, které lze v Česku hrát a sbírat.

Poté již volně korzuji po celém areálu, tu si zajdu na přenášku, tu okouním u turnaje v onlinové hře League of Legends. Stále však nemohu zapadnout. Cítím se sám ve světě uzavřených skupinek známých. I tyto bariéry se však lámou, když potkávám „ty své“ kamarády a to začíná teprve ten správný kolotoč.

Více než jakákoliv poučka o Festivalu fantazie platí, že je takový, jaký si jej udělám. Miluji kombinaci přednášek a vysedávání nad žejdlíkem, konečně se mi tak daří ukojit obě strany mých choutek. Stává se již tradicí, že na Festivalu s sebou v torně tahám roztodivnou věc, kterou by si tam jen málokdo dal. I letos se mi to podaří splnit, když kupuji v obchodě hlávku zelí. Neboj se, milý čtenáři, nestal jsem se vegetariánem, aby si byl vzápětí svědkem bohapustých orgií spáchaných na zelenině. Hlávka jest hlavní cenou v kvízu, který jsem připravil pro účastníky linie WargameCon. Zdá se mi totiž nejlepší odměnou na šprýmové otázky i vypečené úkoly, které na soutěžící chystám. Když už emoce nabírají na obrátkách, neboť skóre mezi oběma skupinami je naprosto vyrovnané, pomáhá mi ten kulatý kus zeleniny více než výborně.

„To není fér!“ křičí prohrávající tým.

„Co blázníte, hrajete o hlávku zelí,“ mírním emoce a jde mi to kouzelně.

Večer zkouším i řízení v opilosti. Ledva se vyštrachám z promítání filmu Ultramarines, kdy je třeba pít na určité ikonické repliky postavy (tedy téměř neustále), spatřím v sokolovně konzoli s volantem. Ihned usedám a zkouším, jak se řídí pod vlivem. Jde mi to báječně! Už po pěti minutách se mi podaří zařadit zpátečku a nasměrovat vůz správným směrem. Večer dorážím v hospodě, abych z čerstvě vyvěšeného programu na stěně zjistil, že už od desíti ráno přednáším. Při pohledu na hodinky mi zbývají všeho všudy čtyři hodinky spánku. Sbírám se tedy a odcházím na stezku odvahy chotěbořským předměstím do Hotelu Fantazie.

Ráno, čilý jako rybička ponechaná dva dny na ostrém slunci, vstávám a rozebíhám kolotoč nanovo. Přednáším, poslouchám, dobře jím a piju, bavím se s kýmkoliv o čemkoliv, sem tam si dopřeju několik minut mikrospánku, když dusno v přednáškové místnosti zvítězí nad pocitem slušnosti dávat pozor.

„Byl jsi roztomilý jako stopadesátikilové spící prase,“ vítá mě do stavu vědomí kamarád, když mi z přednášky o komiksových hrdinech DC uteče rovných třicet minut. Proč jít spát, když kolem mě je tolik lákadel. Zkouším pár her, naučím se bojovat, jak se na správnou svini patří (tedy hrdinně zezadu) a ještě si odskočím na steak ve společnosti Marcuse Wilmese, kterého ihned zpovídám, jak vlastně BuNine funguje a jak se jim spolupracuje s toliko známým spisovatelem, jako je David Weber.

Jedna z přednášek mi však dodnes leží v paměti. Posedlost ďáblem z hlediska psychologie. Jsem založením nevěřící Tomáš, leč argumenty a informace vyřčené během těch padesáti minut pomalu mění můj názor na věc. Atmosféra v místnosti by se dala krájet a nyní si nestěžuji na příšerné dusno. V momentě, kdy přednášející zmiňuje odkaz na autentické nahrávky z exorcismu Anneliese Michel, jsem rád, že to nejde spustit. V tom někdo nebo něco začne lomcovat klikou. Nikdo nevstoupil. Už to vypadá jako nejapný žert, když se klika ohne znovu. Přemýšlím, kde narychlo sehnat svěcenou vodu. Teprve pak jeden fanoušek trhne dveřmi a otevře je. Musím se však k něčemu přiznat, dosud jsem nesebral odvahu pustit si záznamy z již zmiňovaného exorcismu. (A kdo má zájem, může to zkusit třeba tady.)

Místo spánku mi opět stačí série drobných bezvědomí, a to už je neděle. Poslední přednáška, poslední festivalový toast, poslední pac a pusu s kamarády, které uvidím až za rok a jedu domů. Už chápeš, milý čtenáři, kam se mi poděly ty tři dny?