Parcon 09

K budově, kde se má konat Parcon, přijíždíme okolo jedenácté. V okolí je mrtvo. Člověk by čekal alespoň draka trůnícího na střeše nebo hřadující kosmickou loď, ale jeden odchlíplý plakát u hlavních dveří nadává moc najevo, že se uvnitř koná slavný Parcon.

Po chvíli váhání vstupujeme dovnitř stále ještě s pocitem, že jsme určitě špatně. Nejsme, recepce, ze které na nás už zdálky pomrkává dryáda na parconovém triku od Jany Šouflové, dává jasně najevo, že jsem správně. Kupuju si vstupenku, triko a Kočas. Obratem dostávám na ruku značku a plnou igelitku, která obsahuje starší čísla Ikarie, Pevnosti a pár dalších svazků, které jen letmo prolétávám, protože spěchám na besedu s porotci CKČ. Ještě se stíhám převléknout a navěšet na sebe placky Parconu, Fantasy Planet a jmenovku, kterou však vyplňuji až během besedy.

Malý sál byl poměrně nacpaný, porotci ale debatovali spíš s nominovanými autory, kteří seděli v přední řadě. Zkoumám placku, zjišťuji, že odznak i triko jsou nádherné ukázky recyklace rekvizit ze starších ročníků. Chci se zeptat, a tak zvedám ruku. Nic. Zvedám i druhou, protože ta první se už začala odkrvovat, a chvíli se tak hlásím oběma rukama, než pravačku spouštím. Evidentně to zabírá, protože se na mě zaměřuje pozornost poloviny sálu. Ptám se, jakou má šanci uspět neznámý autor v ostré konkurenci již etablovaných autorů, kteří se železnou pravidelností obsazují první místa. Odpověď mě právě moc netěší, protože je mi oznámeno, že pokud píšu špatně, je pro mě CKČ příliš vysokou ligou a mám se zaměřit na okolní malé rybníčky. Z besedy odcházím víc zklamaný než na začátku. Chvíli bloumám po prostorách a okukuji nabízené knižní tituly. Nejlákavější jsou originály Jaroslawa Grzędowicze. Lámanou polštinou si překládám název a zvažuji, zda si jeden díl nepořídit domů. Dlouho váhám, ale nakonec s lítostí odkládám knihu, protože text, do kterého jen letmo nakouknu, bych přeložil jen horko těžko. Doufám, že u nás brzy vyjdou v překladu. Koukám na hodinky a trnu hrůzou.

Na přednášku Vladimíra Šlechty naštěstí dorážím tak akorát. Téma J. R. R. Tolkien a Karel May v programu vypadalo víc než lákavě, byl jsem proto zvědavý, jak to celé pojme. Přednáška měla podtitul Obšlehnutý divoký západ. A skutečně se tak stalo. Šlechta dvě třetiny své přednášky pojednával o indiánech a knihách, které o nich vznikaly v Evropě, aniž by autoři kdykoliv vstoupili na americký kontinent s Karlem Mayem v čele. Následně se zmínil i o migraci indiánů z poříčí do prérií a vyslovil i zajímavou myšlenku, že kdyby se indiáni dostali na prérie o sto let dříve, tak by stáda bizonů výrazně zredukovali sami, a vina tak nepadla jenom na bílé kůže. Vše bylo sice nesmírně zajímavé, jenže slovo Tolkien se začalo objevovat až v samotném závěru. Zpočátku sice Šlechta zmiňoval elfy, skřety a hraničáře v souvislostech s indiány, tudíž hovořil přímo k tématu, jenže následně se od něj na minimálně čtyřicet minut oddálil a až v závěru se k němu opět vrátil, aby porovnal osidlování Ameriky s osidlováním, které probíhalo ve Středozemi – na nějaké území přijdou lidé, prohlásí ji za vlastní a je jim vcelku jedno, že na tom místě už žijí jiné národy (elfové, indiáni, skřeti apod.). Krom odklonu od tématu přednášel Šlechta dost zmateně, což se může dát za vinu dataprojektoru, který na stěnu vrhal obrázky chaoticky, takže než aby se k nim později vracel, tak přednášející raději na chvilku změnil téma hovoru. Dalo docela práci udržet s přednášejícím krok a vyznat see v odbočkách, které dělal.

Sotva Vladimír Šlechta korunoval svoji přednášku krásnou tečkou hodnotící českou fantasy jako mix Tolkiena a Howarda pasírovaný přes počítačové hry, rychle jsem se přemístil do velkého sálu, kde už Ondřej Neff vyprávěl o Celebritách. S velkým C proto, že to nejsou celebrity fyzického rázu, ale Neffův nový román, které má ještě letos vyjít. Krom zmínek o tom, jak a proč jej napadlo právě takovéto téma, přečetl i dvě kapitoly, které zároveň obratně spojil s autoworkshopem a přímo při čtení vypůjčenou tužkou opravoval svůj text. Když zmínil své dva hlavní hrdiny – spisovatele a jeho manželku herečku, ze sálu se ozval pobavený smích, protože podobnost s autorem je určitě čistě náhodná. Už se těším, až Celebrity vyjdou, protože dvě poodhalené kapitoly slibují skutečně zajímavé čtení plné hrůzy, děsu a lesku showbyznysu na hororově krutém pozadí. K závěru ještě Neff prozradil, co se chystá dál, je skutečně na co se těšit. Krom Celebrit vyjde i Hvězda mého života, která zavede čtenáře do doby, kdy se Kuba Nedomý seznámil s Dědkem Čuchákem a jak to vlastně bylo, že se stali starožitníky. Krom Hvězdy se na autorově stole také povaluje dlouho již rozpracovaný román s pracovním názvem Ultimus, kde se Kuba Nedomý dostane do koncentračního tábora, který vznikl na Měsíci. Do toho se Neff ještě přiznal, že hodlá spojit Verneův román Tajuplný ostrov a Cestu do středu země, přičemž na tento velice odvážný pokus hodlá navázat vlastním dílem. Verneovka od Neffa se v tu chvíli zdál jako důvod na otevření láhve šampaňského.

Po Neffovi se měla ve velkém sále inscenovat divadelní hra Daturnin, která už svým názvem slibovala kombinaci vynikajícího humoru Saturnina zasazeného do prostředí ryze futuristického. Bohužel, oznámení, že hra začne až za půl hodiny, rozhodlo, že se raději vypravím na přednášku o zbraních, kterou pořádala skupina Armagedon. Otevřu dveře malého sálu a na chvíli strnu, protože přednášející právě mával bitevní sekerou. Z bezpečnostních důvodů čekám, až dokončí demonstraci dvouruční zbraně a tiše se proplížím do zadních řad. Vývoj chladných zbraní a následné krátké povídání o šermování je sice nesmírně zajímavé a dobře podané, ale poté, co se vyptávám na Daturnina, kterého se mi povedlo celého propásnout, lituji, že jsem na něj nešel. Dle reakcí stále se ještě pochechtávajícího diváka soudím, že se hra skutečně povedla.

Zamačkávám slzu a vracím se do malého sálu, kde se již chystá Edita Dufková všem přítomným vysvětlit, proč Kyberpunk nikdy nebude! Přednášku o neuroimplantátech pojala velice vědecky a zpočátku se jí i dařilo vyvracet možnosti roubování kyberwaru na lidský mozek, o kterém nevíme vůbec nic a evidentně dlouho vědět nebudeme. Následně se ale začaly ozývat námitky, které z přednášky udělaly spíš volnou besedu, ve které měla přednášející jen velmi málo prostoru, aby se pohnula dál. Z toho, co jsem si z přednášky odnesl, mě ale moc nepřesvědčilo, že kyberpunk nikdy nebude, protože z oponujících, mnohdy rušivých poznámek to vypadalo přesně naopak. Nejsem vědec, ale osobně mám dojem, že sice kyberpunk nikdy nebude, ale stále to bude fajnové čtivo.

Z malého se opět transportuji do velkého sálu, kde již hovoří Františka Vrbenská. Skryté hranice fantasy jsou téma víc než zajímavé, a proto obětuji končící kyberpunk. Pohodlně se usazuji a poslouchám. Přednášející hovořila přímo ukázkově. Takhle by se mělo přednášet na vysokých školách. Pomalu až umělecký přednes je ale jaksi nekompatibilní s obsahem. Skryté hranice fantasy pojala Františka Vrbenská vskutku doslova, takže hranice mezi jednotlivými myšlenkovými pochody byly skutečně hodně skryté. Abych se přiznal, o čem mluví, chápu jen sporadicky. Občas mi mozek prostě vypíná a po zapnutí zjišťuje, že je stále tam, kde byl na začátku a nic moc se nezměnilo. Františka občas uvedla nějaký základní kámen, na kterém jsem se chytil, jenže následně okolo něj roztočila takový vír myšlenek, že se prakticky žádným způsobem nedal sledovat. Vzdávám to a tiše se plížím ven z budovy na večeři.

Číšník si ode mě vysloužil dýško, když nějak přesvědčil kuchaře, aby mi donesl jídlo po relativně krátkém čekání, takže s rezervou stíhám i začátek besedy s Jaroslawem Grzędowiczem. Mluví jak jinak polsky a oběma směry mu zdatně překládá Robert Pilch. Zpočátku hovořil o stavu a vývoji polské fantastiky. Zkouším, zda jeho odpovědi přeložím, kupodivu to trochu jde, ale jsem nesmírně rád, že vedle spisovatele sedí i člověk v polském jazyce zběhlý, jinak by mé překlady byly hodně zábavné.

Sotva skončí, organizátoři nechávají od publika přestavět sál. Na besedu jich dorazilo poměrně dost, takže jsou židle rychle přemístěny podle všech požadavků a já se usazuji na stůl úplně dozadu, protože další sezení na, i když polstrované, židli by mé pozadí už asi nevydrželo. Čekám. Připojuje se ke mně i moje šéfredaktora Pavla Lžičařová.

Poté, co uplynula akademická čtvrthodinka a třetina z druhé předávání cen začíná. Moderovali jej redaktoři z časopisu Score Tuček a Červenka, kteří se na moderátorském postu ocitli zřejmě poprvé. Jejich počáteční klopýtání a občas nedotažené pokus o vtipy se postupem času zlepšily a oba pánové nakonec odmoderovali celé předávání bez nějakého velkého kolapsu. Při vyhlašování každé kategorie hádáme, kdo skončí první. Postupem času lituji, že se nesázíme o peníze. Mé tipy na vítěze se vždy trefují do černého. Po úvodní besedě mě již nepřekvapuje, že se na pódiu objevuje jen procento neznámých tváří. V Ceně Karla Čapka prostě začínající autor šanci uspět nemá.

Pro každého vítěze si pánové moderátoři také připravili drobný test a po jeho splnění přibyla dotyčnému krom cen také nálepka, kterou označili jako sci-fi freaka. Otázky to občas nebyly právě jednoduché, ale všichni vítězové si s nimi poradili vcelku dobře. Tedy až na Janu Rečkovou, kterou zmátly možnosti složení Haleyovy komety.

Na tombolu už nečekám, stejně bych nic nevyhrál, a krátce po vyhlášení také opouštím Parcon. V autě si v duchu hodnotím celý den. Něco mě velice zklamalo, něco naopak potěšilo. Do budoucna však budu muset přehodnotit své hodnocení Ceny Karla Čapka, ale jinak účasti na letošním Parconu nelituji.

Kompletní seznam nominovaných a vítězů letošního ročníku Ceny Karla Čapka

Mikropovídka

1. Petr Plaček: Ťuky, ťuky – udělena cena Pulec
2. Tereza Kovanicová: Konkurence – udělena cena Skokan pro nejúspěšnějšího nováčka soutěže
3. Julie Nováková: Bezpečnost nade vše

Krátká povídka

1. Martin Koutný: Zádušní mše za Supermana – udělena cena Pulec
2. Ivan Mls: Nebe na útěku
3. Roman Splítek: Terakotová armáda
4. Julie Nováková: Ve znamení Štěstěny
5. Daniel Sterzik: Stryga

Povídka

1. Jana Rečková: Nebylo ráno – udělena cena Mlok
2. Daniel Tučka: Zkratky
3. Jan Kovanic: Maximální andělé
4. Vladimír Němec: Lepší svět
5. Petr Plaček: Šamanův úkol

Novela

1. Jana Rečková: Se svědomím i bez – udělena cena Pulec

Kromě vyhlášení CKČ byly na Parconu uděleny i ceny Československého fandomu. Mloka za zásluhy získal Jiří Pilch, kterou za něj převzal jeho syn Robert. Cenu Ludvík si odnesly Hanina Veselá a Scarlett Rauschgoldová (Darth Zira) za vydání antologie začínajících českých autorů Technokouzla.

Fotil Richard Klíčník (blog).