Minulý týden vyšla nenápadná, ovšem působivá knížečka Michala Tesáčka Kniha rozkoše a hrůzy. Leoš Kyša ji jako odvážný investigativní žurnalista již četl a byl ochoten se s autorem, o němž sám velký JWP tvrdí, že je „nejzářivějším i nejhrůznějším zjevem erotické travestie“, setkat a podělit se s vámi o vše, co zjistil…
 |
Pane Tesáčku, ta vaše kniha, řeknu vám, je taková… no… hodně neortodoxní. Co tím chcete sdělit?
Být kreslená postavička, klesne mi teď čelist níž, něž kojotovi Vilíkovi, když se střetne s gravitací. Sdělení? S ničím takovým nechci mít nic společného. Pokud by ale někdo v té knize hledal nějaké hlubší pravdy, tak snad jen tohle: Česká literatura je děvka a jako každá děvka si o to, co se jí stalo, prostě říkala. Momentálně jsem se jí stal já, příště to může být někdo jiný. Osobně tipuju JWP, s kterým jsem v poslední době navázal úzké heterosexuální vazby za účelem bondáže fantastiky a řádného provětrání jejích trubek.
A k té neortodoxnosti… to je věc názoru. V mých textech není nic, co by aspoň jednou nebylo v lidské historii trestné, takže splňuji nejortodoxnější a nejkonzervativnější kritéria umění: nutnost hodnat lidi k reakci (zdravím Wojtu Běhounka, z pekla mu určitě pošlu pohled!).
Kdo je váš čtenář? Komu své dílo směřujete?
Na tohle se mě ptal – a mám podezření, že zlomyslně – už i Boris Hokr. Pravda je taková, že netuším. Pokud bych to měl vymezit negativně, tak papež to asi nebude. A asi ani ajatoláh. Možná dalajláma, ten už by to mohl brát s klidem. Chci tím říct, že moji čtenáři budou určitě velké osobnosti. Takže pokud v sobě cítíte velikost, čtěte mě… v lepším případě vás to posílí, v horším mi to je jedno.
Když budu hodně odvážný a pominu všechny roviny, kterých je v knížce nepočítaně, dovolil bych si dílo nazvat humornou fantasy. Nedostanu za to přes držku?
Dostanete, pane Kyša, dostanete. Ale ne ode mě, já jsem sušinka a navíc slušný a nekonfliktní chlapec od Ještědu. Jenže vy jste vkročil do ringu s již zmíněným panem JWP, který to žánrově vidí dost jinak. Můžete se mu ještě omluvit, má teď dobrou náladu.
Jinak ale by se dalo uvažovat i o té vaší myšlence, i když víc je tam z pohádek. Třeba Siska Klitorka, to je čistá pohádka. Taková tradiční a rustikální, vyprávějící o jaře, včeličkách a vagínkách, ale o to upřímnější a i s ponaučením. Děti to budou milovat (do této věty si můžete podle osobní libosti doplnit i nějaké to zvratné sloveso).
Kdo jsou vaše vzory? Přeci jenom, pár jich tam nacházím, takže povězte, koho jste vykradl. Teda pardón, vlastně, kým se inspiroval?
Inspirace… to je život sám, pane Kyša… ten je zřídlem, které nikdy nevysychá. Konkrétně bych ale zmínil klasiky a velké, opravdu velké duchy literatury. Oscar Wilde a jeho Lady Fuckingham je jasná. Ondřej Sekora a Ferda prc… cvičí mraveniště taky. Ale pokud chcete i méně známé jména, mrkněte na Alfreda de Musseta a jeho Gamiani aneb Výstřední noci. Lepší využití orangutána jsem neviděl – a to mám načtenou kompletní Zeměplochu. Oook?
Takže postavy v knize mohou mít… panebože… reálný předobraz?
Na takto prostoduchou otázku se mi takřka nechce odpovídat, ale ano, mají. Pochopitelně, byť ne vždy jsem zachoval počet bradavek.
Z knížky jasně čiší vaše fixace kočkami. Předpokládám, že žijete s obrovským stádem těchto chlupatých potvor.
Potvor? POTVOR?! To dopr…e odvoláš, z..e p…j, p…i z…j, hovado B…ý a epesně havranem do řiti z…ý!
Ehm… kočky mám rád. Abych to vysvětlil… nedávno jsem se bavil se známým o basketu. Tu hru nehraju, nechápu, nesleduju, ale prostě se to stalo, bavili jsme se o ní. A on se mi snažil vysvětlit, kdo to byl Michael Jordan. Robert Sak, skvělý člověk, intelektuál a odborník na kulturní historii, prý kdysi náhodou zhlédl jeden zápas Chicaga Bulls a pak prohlásil: Konečně vím, co je to dokonalost. Já mám tenhle pocit z koček.
Je třeba také vyvrátit vaše ošklivé obvinění z polygamie, pane Kyša. Já mám v každém městě, kde se pohybuju, jen jednu kočku. Občas je beru za sebou na návštěvy, ale jinak ctím aristotelovskou jednotu času, místa a děje (v jednu chvíli na jednom místě s jednou samičkou).
A zombie, co ty? Vzrušují vás?
Ani ne, nevím, jak jste na to přišel, ale měl byste to řešit. Znám pár odborníků. Pochopitelně, zombie jsou fascinující tvorové, ale je třeba si uvědomit, že hlavně narativně. Esteticky vzato… třeba srst u nich nikdy nebude tak lesklá jako u živých, ano, nevychladnou, ale zároveň jsou těstovité a z hlediska přenosu nemocí asi ne úplně nejbezpečnější. Kdybych si měl vybrat, tak zůstanu u normální samičky homo sapiens… i když přiznávám, že občas se je snažím vystavit situacím, kdy je pokouše kočka, a říkejte si, že jsem naivní, ale pořád vyhlížím úplňky s jistými nadějemi.
A abyste si nemysleli, že jsem úzce zaměřený, tak v knize narazíte i na činčily, kravičku, kanečky a zmutované mrože.
Pane Tesáčku, to je… podnětné. Jaké sexuální praktiky preferujete?
Ty uspokojující. Jen ty uspokojující, pane Kyša.
A pane Tesáčku, o čem bude vaše další kniha?
Nejsem věštec, ale pokud nějaká bude, tak čekejte návrat Sisky Klitorky, tentokrát se střetne se světem filmu a pornoprůmyslu… asi… A Silveriana si zaslouží osvětlit něco ze své pohnuté historie a Malý Boris (ahoj, zapšklý Jihočechu!) další várku sexuální frustrace.
No a pak se dám na příběhy s filozofickým podtextem, kde využiju nejen noci strávené s PornHubem a National Geographic, ale i své studium, takže se máte na co těšit.
Aha… Děkuji za rozhovor.
Hmmm, asi jde o humor. Divím se, že mu ty bláboly někdo vydává, ale každé zboží si prý najde svého kupce.
Líbilo. Díky za rozhovor. Na suchary kašlete a jen houšť takových ujetých záležitostí.
Možná již nedostanu odpověď, nicméně to zkusím. Ráda by jsem se o autorovi dozvěděla bližší informace nikoliv je to, co jsem se dočetla na záložce přebalu. Je možné tyto informace nějak získat? Např. bližší přiblížení autorova stylu psaní nebo cíti-li se ovlivněn postmodernou, jak jsem z knihy vycítila? Děkuji