Jak se křtil Vítr v piniích

Křest knihy se konal v pondělí 14. září 2009 od 16:00 v Paláci knih NeoLuxor na Václavském náměstí. Františka a Drak pozvali ty, kteří se podíleli na knize – vydavatele Michaela Bronce, Janu Šouflovou – autorku obálky a Jasmínu „Mirwen“ Kočí – autorku vnitřních ilustrací, aby i oni přispěli svou troškou do mlýna a pověděli zvědavému publiku, jak Pinie vznikaly.
Autoři „Větru v piniích“ jsou dva, proto svému „dítěti“ vybrali i dvě kmotry, Janu Rychterovou a Editu Adlerovou čili vokální duo Two Voices. Ty také křest zpěvem zahájily a rázem se tak zaplnila poslední volná místa a za řadami stoliček se objevili první postávající zvědavci. Kmotry nás svými písněmi provázely celým křtem.
Úlohy moderátorky se na jedničku zhostila spisovatelka Ivana Kuglerová (I.K.), která postupně vyzpovídala snad všechny, kteří měli s knihou cokoli společného. Jako prvního k sobě na „pódium“ pozvala vydavatele Michaela Bronce (M.B.). Michael stejně jako Františka Vrbenská nemá zrovna dvakrát v lásce mikrofony, nakonec se ale nechal přesvědčit, aby si jeden vzal a Ivana se ho mohla začít ptát, jak že to bylo se vznikem knihy „Vítr v piniích“.

M.B.: „No, já mám doma ty knihy, jak je vydávám, takhle v řadách postupně a kniha začala vznikat někdy předtím, než vyšel sborník „Kostky jsou vrženy“ a ten je asi tak o metr a půl dál, než jsem dneska, a vydával jsem deset až dvanáct knih ročně. Tak já nevím, to bude asi tak pět let, co to celý začalo.“
I.K.: „Jak se ti s oběma autory spolupracovalo?“
…smích Františky, Draka, dalších a ďábelský chechtot Michaela Bronce…
M.B.: „Byl to boj.“
I.K.: „A kdo v tom boji zvítězil?“
M.B.: „No, zjevně kniha, když je venku.“
I.K.: ,,To je dobře. A ještě, mohl bys něco, nebo co bys tak chtěl vzkázat čtenářům? Co je dobrý důvod si tu knihu koupit?“
M.B. upřímně: „ To jsou ale hnusný otázky!“
F.V. – volá ze strany: „No, pozor. Na téhle otázce záleží.“
I.K.: „Na otázce ne, na odpovědi.“
M.B.: „No, myslím, že když se něco zpracovává pět let, tak to nemůže být špatné. Tak to musí být přímo dobré. Tak aby to zkusili.“

Když vezmeme knihu do ruky, první co z ní vidíme, je obálka. Autorkou nádherné obálky „Větru v piniích“, která nás přenese do světa hrdinů příběhu, je Jana Šouflová (J.Š.).

I.K.: ,,Věděla jsi hned, co bude na obálce?“
J.Š.: ,, No, hned ne, ale tak trošičku jsem to tušila, protože mám mánii na japonské a čínské krajinky, což se teda projevilo na obálce opravdu mohutným způsobem.
I.K.: „A jak se ti ta obálka dělala?“
J.Š.: „Velmi snadno, právě z tohoto důvodu.“
I.K.: „ A na obálce se tam vyskytují, pravda, poněkud méně výrazní, ale i hlavní hrdinové. Říkali si autoři, jak mají vypadat, nebo to byla tvoje fantazie?“
J.Š.: Ne, ne, je to podle tý knížky tak, jak jsem si je představovala já.“
I.K.: „Takže ti do toho vůbec nemluvili?“
J.Š.: Ne, nikdo mi do toho nemluvil.“
I.K.: „Ani Michael?“
J.Š.: ,,Ani Michael. Je to vzácné, ale stalo se tak. Nikdo mi do toho nemluvil.“

Atmosféru východní kultury umocňují vnitřní ilustrace Jasmíny „Mirwen“ Kočí (J.K.) malované tradiční metodou – tuší na rýžový papír.

J.K.: „Tak si dobře zvaž, na co se mě budeš ptát.“
I.K.: „No, ono z toho jména asi už bylo jasné, že jeden z těch autorů je Jasmínin manžel.“
z publika: „Kterýpak z těch dvou to asi je?!“
…smích všech v sále…
J.K.: „Přiznám se, že někdy bych si ráda z těch dvou vybrala.“
I.K.: „Jak tvorba této knihy a práce na ní poznamenala vaši domácnost?“
J.K.: „Velmi, velmi. Byla to dlouhá práce a úpěnlivá a já už jsem se modlila, aby konečně vyšla.“
I.K.: „V rámci té spolupráce, jak vlastně došlo k tomu, že ty jsi malovala vnitřní ilustrace?“
J.K.: „Oni mě ukecali.“
I.K.: „A neuplatili?“
J.K.: „To ne. Vlastně jo. Kecám, potom mě uplatili.“

Tak u stolu nám už sedí vydavatel, autorky obálky a vnitřních ilustrací, ale schází nám ti hlavní – autoři příběhu Františka Vrbenská (F.V.) a Jakub Drak Kočí (D.). A protože dámy mají vždy a všude přednost, pozvala nyní Ivana před publikum jako prvního Draka, aby mu to nebylo líto.

D.: „Ahoj, já jsem Drak.“
I.K.: „Vzhledem k tomu, že by nebylo fér, abys tady tak nějak stál sám a opuštěný, když jste to tvořili společně, tak – Františka Vrbenská.“
D.: „ Ahoj, já jsem Františka.“
I.K.: „ Tak, jak jste se dělili o jedno pero, budete se muset podělit o jeden mikrofon.“
F.V. převezme mikrofon od Draka: „Já zkusím řvát bez mikrofonu, stejně je to taková ošklivá technická záležitost.“
I.K. namítne: „Ale držíš ji profesionálně.“
F.V.: „Náhoda!“ brání se.
D.: ,,Trénink!“
I.K.: „Takže, není úplně zvykem a není úplně časté, že autoři tvoří knihu společnými silami. Dalo by se říct, čí to byl nápad?“
F.V. volá bez mikrofonu: „Ono to vyplynulo, jinak prostě nešlo. Slyšíte mě, nebo si mám vzít ten pekelný vynález?“
F.V. kapituluje a dále mluví již do mikrofonu: „Dobře, vezmu si pekelný vynález. Jinak to nešlo, protože to napadlo Draka a já jsem se k tomu velmi ochotně přidala. Chceš se vyjádřit?“ nakloní se s mikrofonem k Drakovi.
D.: „Ano, děkuji.
F.V.: „Já taky.“
I.K.: „Dalo by se říct, že někdo z vás má na té knize větší podíl?“
F.V.: „Asi tak, jako může dítě říct, jestli na jeho zrodu má větší podíl geneticky matka nebo otec.“
D.: „Ano, děkuji.“
I.K.: Dobře, tak ještě něco, abychom taky neumožnili Drakovi odpovědět jen – Ano, děkuji.“
D. reaguje bleskurychle: „Ne, děkuji.“
I.K. to nevzdává: „Máte v knize nějaké své oblíbené hrdiny, nebo vám tak nějak patří všichni?“
F.V.: „Na tohle určitě odpoví.“
D.: „Já odpovím – ano, děkuji. Dobře, rozvedu. Je tam taková oblíbená postava, já jsem to už říkal v nějakém rozhovoru, šílená mlátička a mešuge Guzara. To je moje oblíbená, protože je šílená a oblíbená.“
F.V. reaguje: „Ano, děkuji.“
D. vysvětluje: „To jsem dlouho trénoval a je to nakažlivé,“ konstatuje.
F.V.: „Určitě ano, kdybych tedy měla být upřímná, tak všechny postavy mám ráda, protože jsou naším dílem, viď, tatínku,“ obrátí se se smíchem na Draka.
D. souhlasí: „Ano, maminko,“.
F.V. pokračuje: „Asi nejradši mám generála Darengola. Což je taková tragická, ale zároveň heroická postava. Ten mi sedí.“
I.K.: „Draku, mohl bys nám říct, nebo spíš čtenářům, o čem podle tebe ta kniha je?“
D.: „Uff. Ne, děkuji.“
F.V. přemlouvá: „Tak aspoň trošku.“
D.: „Kniha je komplikovaná a – znáte telenovely? Tak kdyby existovala čínská telenovela ze středověku, tak tou je Waynan.“
F.V.: „Já myslím, že z takové telenovely by určitě běžní televizní diváci nebyli nadšení, protože v průměrném televizním seriálu se sezdá, jak se říká, rudl s koštětem. Zatímco u nás je to jaksi naopak.
Řekněme, že je o naplněných touhách a nenaplněných snech, o strachu v nás, o putování, o vykoupení, o mezilidských vztazích, o tom, co udělá válka s lidskou psychikou a co udělá lidská psychika s válkou. Protože pro ty, kterým se knížka ještě nedostala do ruky, bych asi měla říct, že vypráví o skupině poutníků různého věku, obou pohlaví, různého sociálního zařazení, kteří putují krajinou zničenou válkou na tajnou horu, kde doufají, že v magickém svatostánku najdou splnění svých přání, odpuštění svých hříchů a blahobyt pro země, které do té války po dvanáct let vstupovaly.
Takže tak. Je to telenovela? Možná ano.“
D.: „Tak já to ještě rozvedu, abych vysvětlil, proč jsem řekl telenovely. Protože ta kniha je hodně o vztazích mezi těma jednotlivejma poutníkama, o čemž jsou telenovely.“
I.K.: Můžete říct, tak nějak každý za sebe, jak těch pět let vzájemné spolupráce probíhalo, jaké to pro vás bylo spolupracovat takhle na jednom textu? Byla to dobrá spolupráce, byla těžká, pohádali jste se někdy? Nevypadalo to někdy, že to nedopíšete?“
D.: „Já bych to řekl za Františku: „K Drakovi jsem hrozně ráda chodila na čaj.“
F.V. dodává: „A podrbat psy.“
D.: „Tak jasně, že ta spolupráce někdy skřípala, někdy neskřípala, ale při každý věci, kterou člověk dělá s někým jiným, dochází k dialogu, diskuzi. A bylo to příjemný a jsem rád, že to proběhlo.“
F.V.: „Můžu prozradit, že si to třeba zopakujeme. Tak, myslím, že to je dostatečná odpověď, protože kdybychom si ubližovali tak moc, tak už bychom o něčem takovém přemýšlet nemohli. Ano, byly i napjaté momenty, ale my jsme to dokázali. A ne každý autor dokáže snést, aby mu ten druhý do toho kecal.“
D.: „Já ještě k tý spolupráci, já myslím, že o tom, jak se s námi spolupracuje, by mnohem lépe pohovořil Michael, protože ten nad námi skřípal zuby častěji, než my dva nad sebou.“

Drak obdaroval přichystanými kyticemi Františku, Janu, Mirwen a obě kmotry. Nebyl však jediný, kdo si připravil překvapení a dáreček. Jana Šouflová věnovala autorům krásnou pečeť, kterou pro ně vyrobila podle čínského vzoru. Otisk tohoto razítka zdobí i nadpis na obálce knihy. Je na něm pinie a čínský znak pro vítr.

Spisovatelské duo nám svou spolupráci a sehranost předvedlo při četbě ukázky. Františka se ujala samotného čtení a Drak jí držel mikrofon u úst. Soudě podle reakcí, zvolená pasáž z první kapitoly knihy posluchače zaujala.

Konečně nastal okamžik O, čili to, kvůli čemu jsme se zde vlastně všichni sešli. Ne, nebyly to chlebíčky, jak vtipně prohlásila Ivana Kuglerová, ty měly přijít teprve později na závěr, jako zlatý hřeb a vyvrcholení celé akce. Křest knihy. Křtěnci bývají obvykle politi tekutinou, ať už se jedná o svěcenou vodu a miminko v kostele, či láhev šampaňského tříštící se o lodní bok. Autoři Větru v piniích se ovšem rozhodli udělat výjimku, protože kniha by byla od švestkového vína příliš ulepená. Drak rozlil všem tvůrcům knihy, mediálním partnerům a kmotrám, do sklenic již zmíněné švestkové víno, dvě lahve sotva stačili. Sám sobě jako abstinentovi nalil jen symbolickou kapku.

Přípitku se ujaly kmotry knihy Jana Rychterová a Edita Adlerová: ,,Milý vydavateli, milí všichni, kdo jste se podíleli, a hlavně, milá knížko, přejeme, ať Vítr v piniích duje u všech knihchtivých čtenářů a ať duje i tam, kde původně vůbec dout nemusel a všichni se k němu dostanou a on se dostane úplně všude. Na zdraví, na knihu!“

Autoři následně zodpověděli dotazy přítomných, které zajímalo např. jak prakticky probíhal proces psaní či jestli bylo pro autory těžké zabít někoho z hrdinů. Kdo by rád shlédl video z křtu, mělo by se zanedlouho objevit na Drakových stránkách http://www.jakubdkoci.net/. Křest byl tímto oficiálně zakončen. Zájemci si nechali podepsat právě zakoupené knihy. No a konečně došlo na ty chlebíčky a dokonce i sushi a přátelské popovídání.

Křest knihy se vydařil, kmotry nám celou akci zpříjemnily krásnými písněmi a „Straky na vrbě“ celou organizaci zvládly na jedničku s hvězdičkou. O knize jsme se dozvěděli, co jsme jen mohli, spisovatelské duo nás nechalo nahlédnout do své kuchyně a my se tak můžeme těšit, že se snad v budoucnu dočkáme křtu další společné knihy autorů ze světa Waynanu a Čomjü. Doufejme jen, že to tentokrát bude dříve, než za dalších pět let.

A já knize přeji společně s kmotrami hodně knihchtivých a spokojených čtenářů.