Galerie Nemesis – reportáž z vernisáže

Galerie Nemesis je odvážným počinem pana Václava Krištofa, který se rozhodl vystavovat a prodávat výtvarná díla, jež jsou tematicky spjatá s fantastikou a dobrodružným románem. Čtvrtého října se konala vernisáž v Jindřišské věži v Praze, kde galerie zahájila svoji úplně první výstavu.

Na místo dorážím včas a už před vchodem potkávám známé osobnosti z řad autorů i publicistů. Namátkou Františku Vrbenskou, Zdeňka Rampase a krátce po mém příchodu se dostavil i Tomáš Němec.

První problém začíná už v nejnižším patře. Výtah nahoru uveze jen pět lidí a u jeho dveří se tvoří dlouhá fronta. Spolu s šéfredaktorem Pevnosti proto vyrážíme po schodech. Problém číslo dvě se objevuje vzápětí – schodů neubývá, ale ke kýženému cíli se ne a ne dohrabat.

Až na samotné špičce věže, kde nad námi již ční trámy střechy, se koná vernisáž a já vstupuji do velmi slavnostní atmosféry podkroví. Celá akce je pojata ve velkém stylu, na stole se připravují skleničky s nápoji, o kus dál mé hladové oko redaktora vidí i občerstvení. Část hostů přišla ve svátečním. S drobným zpožděním vše začíná, slova se jako první ujímá kastelánka věže paní Dolfi, která přivítá hosty. Ondřej Neff, který coby jedna z největších osobností naší fantastiky svou řečí zahajuje celou akci, se přiznává, že má pocit dobyté věže (pevnosti) a má pravdu. Už samotná existence Galerie Nemesis ukazuje, že zájem o fantastiku a autory s ní spojené stále roste.

Následně se ukazuje, že valná většina na výstavě zastoupených výtvarníků dorazila. Václav Krištof uzavírá svoji krátkou řeč, po níž se již hosté rozprchávají se občerstvit na opětovný sestup do nižších pater věže, ve kterých jsou díla vystavena. Jmenovitě to je patro druhé, třetí a čtvrté. Zbylé zabírá, co jsem si všiml, nějaká whiskovna a restaurace, kde předkrm stojí asi tři sta korun.

Začínám korzovat po podkroví a míjím známé i neznáme tváře. Celkové pojetí vernisáže svědčí o tom, že je pojata ve velkém stylu. Jenom mi nějak nesedí číšníci v pravých skotských kiltech, než je mi vysvětleno, že patří k nálevně whisky v nižších patrech a tohle je jejich pracovní oděv, do kterého tedy nebyli navlečeni pro zvýraznění atmosféry celé akce.

Zdeněk Rampas o celé akci řekl: „Tato galerie je fantastická, sebekriticky musím říct, že ty naše fandomové jsou takové umrněné, že vaříme z vody a vždy se obrátíme na nějakého svého známého, ale tohle je věc dělaná s rozmachem, taková velkorysá. Soudě podle této vernisáže bych tomu dával velkou budoucnost.“

Na budoucnost celé galerie se následně ptám i pana Krištofa, který mě překvapuje svými smělými plány. Po ukončení výstavy v Jindřišské věži mají již předjednanou výstavu na leden v pražských Arkádách a zároveň také pracují na vlastní kamenné galerii. O galerii samotné pan Krištof dále uvádí: „Bylo to poměrně rychlé, v červenci padlo rozhodnutí, čtrnáctého srpna jsem rozeslal první e-maily… Galerie má dvě části: výstavu a internetový prodejní web. Je hezké to dotáhnout, ale je to jen začátek.“

Celkem je v galerii umístěno na osmdesát různých děl od celkem dvaceti dvou autorů. Každý z nich tu má dva až šest obrazů. Prostor prodejního webu je však podle vlastníkových slov neomezený a v současnosti se na něm nachází něco okolo pěti set děl. S povzdechem majitel galerie kvituje, že se mu do první výstavy nepodařilo zařadit autory jako je Jana Šouflová, která byla v čase realizace projektu v nemocnici, nebo Michal Ivan, který na nabídku neodpověděl.

Zajímá mě také, jaké byly reakce oslovených výtvarníků. Krištof odpovídá: „Otázka původně nezněla: „Chcete být vystaven v galerii?“. Projekt byl primárně zaměřen na web, takže to bylo spíš: „Chci prodávat vaše díla.“ Byl jsem domluvený s Martinem Zhoufem, který většinu autorů podle jména i fakticky zná, což byla záruka. Pak jsem se v krátké době setkal asi s patnácti nebo dvaceti autory a někteří (například pan Hora) mi třeba na první schůzku přinesli všechna díla v deskách a další (Petr Bauer) mi originály přivezli v pátek ráno. Nakonec jsme během práce přitáhli i jednu amatérskou autorku ze Slovenska a Jiřího Husáka, od kterého jsme vytáhli dvě tematické věci.“

Postupně z podkroví mizí davy lidí a já, otupělý nabytými informacemi, to zjišťuji až z toho, že se dá prakticky volně projít z jedné stany na druhou. Prchla mi však většina autorů, takže jediného, koho oslovuji s žádostí o rozhovor, je Lubomír Kupčík.

Jaký je to pocit, jako výtvarník fantastiky vystavovat v takovém prostředí, jako je Jindřišská věž?

Je to super, hlavně je docela překvapivé, že to vyšlo zrovna v době, když jsem chodil v Labské koleji kolem knihkupectví a obdivoval jsem Gustava Kruma a Zdeňka Buriana a kdy mi jeden kamarád říkal, hele, Lubo nebude ti vadit, když bude tvůj obrázek vedle Zdeňka Buriana? Tohle je hezký příklad toho, že existuje i jiné výtvarničení než moderna, že jsou tady lidi, kteří se zabývají ilustracemi fantasy a dobrodružné literatury, realističtí kreslíři, kteří malují i zvířata. Já jsem se strašně dlouhou dobu zabýval etnografií. Tahle výstava, tahle galerie mi umožňuje, že moje práce nebude jen na důchod, ale že bude mít nějaké využití.

A máte tedy nějaké plány do budoucna?

Spoustu, mám náčrty, které jsem si nadělal do důchodu a hodlám je použít dál. Tahle výstava na mě byla dost rychlá, věci, co jsou tady, jsou tematické, pro vydavatele. V nich se člověk moc nemůže rozmachovat, protože je dané téma. To, co bych chtěl do budoucna a na čem jsem se s panem Kryštofem domluvil, je moje volná tvorba, fantasy, dobrodružství, ale i zoologie a etnografie, která mě zajímá do dneška.

Poté již sestupuji do čtvrtého patra a nořím se mezi další obrazy. Překvapuje mě, jak je prostor malý, ale jak zároveň kamenné zdi a pocit, že jsem ve starobylé věži, dodávají obrazům vážnou atmosféru. Pln úžasu zírám na mně známá i neznámá díla, která si pamatuji z obálek knih a časopisů. Tu a tam slyším smutný vzdech některého z prohlížejících (mám pocit, že jedním je i Františka Vrbenská), který lituje chybějících deseti tisíc korun na pořízení několika úchvatných originálů. V duchu se k nim přidávám a přemýšlím, kterou banku ještě tenhle večer vyloupím.

Projít všechna tři patra mi trvá asi půl hodiny, ovšem měřte si čas, když se naplno vpíjíte do grafických fantazií autorů. Do reality mě vrací paní na vrátnici, která na dotaz, kolik stojí studentské vstupné, odpovídá: „Osmdesát student, dospělý padesát.“ Všichni posluchači (z řad studentů) na chvíli ztuhnou než se paní opraví. Když definitivně opouštím věž, slibuji si, že si sem ještě jednou určitě výlet udělám.

Stránky galerie naleznete na www.galerienemesis.cz.

Lukáš Vaníček (redaktor)

lukas.vanicek@fan­tasyplanet.cz