Festival fantazie 2012

Týdenní festival začíná už v pátek 29. 6. Státní svátky ve čtvrtek a pátek jsou k fanům milosrdné a letos ve spolupráci s víkendem tvoří nerušenou čtyřdenní plochu pro maximální rozlet. Přesto dorážím až v pátek do naplno rozjetého conu. Program je nabitý tradičními liniemi. Všechny možné plochy v sokolovně i kulturním domě Junior jsou zaplněné pozvánkami, avízy, informacemi, letáky a plakáty. Po ulicích pobíhají lidé v kostýmech, plynových maskách, s meči i bez nich. Neznalý by se bál. Fanoušek se raduje, neboť tady je mezi svými.

Program nabízí víc, než se dá stihnout. Tak nestíhám nic. Potkávám tolik lidí, se kterými je třeba popít a pokecat, že i tam, kam chci dojít, většinou nedojdu. Na body nakonec vyhrává linie ComicsCon, kde si vychutnávám atmosféru stoprocentního geekovství. Na superhrdinech je něco prostě super a člověk se od nich nemůže jen tak odtrhnout. Na druhém místě jen těsně zůstává linie Movecon. A tak šermuju šavlí, kung fu po zkušenostech z předminula raději vynechávám a už jen tak posedávám na přednáškách o zbraních a bojových stylech. Do toho stíhám popíjet v hospodě, slintat nad nabídkou knih Daemonu a osahávat různá wii udělátka v sokolovně, která je jimi nacpaná.

Kostky, kostky, lidičky

Během přednášek mám pocit, že se kolem mě pohybuje podstatně větší počet lidí, než v minulých ročnících. Hlediště jsou řádně obsazena a lidé generující biologické teplo ve spolupráci s vražedným horkem venku vytváří v místnostech tu správnou HMATATELNOU atmosféru.

Na vlastní oči to sice nevidím, ale ve čtvrtek dochází k invazi malých lumíků. Ten den začíná linie o hře Minecraf a do Chotěboře doráží dav touto hrou nakažených a nadšených malých hráčů. Okamžitě se pro ně objevuje event vydláždit rozorané ulice u chotěbořského náměstí. Při procházkách okolo staveniště se dá poznat, kdo hru Minecraft někdy hrál. Při pohledu na haldu kostek jim cuká v koutku úst.

Momentka z příprav na cosplay

Lžičařovic šestka a jeden kulatý nesmysl

Začíná Fantastická liga – turnaj týmů s fantastikou spjatých. Loňský rok byl pompézně nabitý týmy všech tvarů, druhů a motivací. Družstvo Fantasy Planet utržilo několik porážek, a tak nepostoupilo ze skupiny, ačkoliv jsme bojovali, seč mohli. Letos se do ligy hlásí týmy pouze čtyři. Mé srdce jásá. Méně týmů na porážku a celý turnaj se vtěsná do pár hodin, takže zbude čas i na program, libuji si.

Ó, jak se mýlím.

Proti nám nastupuje parta na první pohled sportovců. Všichni jsou vyšnoření jen v trenýrkách, na odiv dávají vypracované břišní svaly, hrají provokativně bosky, aby soupeři nepřímo říkali: šlápni mi na nohu, prosím. Mé ambice vyhrát se při pohledu na ně opět tiše a decentně stahují do příslušné kolonky: vydržet a přežít.

Vedro sice nedosahuje tropických rozměrů, přeci jenom v pátek lehce sprchlo a drobný přívalový déšť svlažil trávu i vzduch. Na měkkém podloží to však kvalitně klouže a legie hmyzu vyprovokované sekačkou na trávu útočí na každý barevně laděný povrch.

Fotbalový tým Fantasy Planet

Úvodní výkop a hraje se. Rozdíly v motivacích, znalostech pravidel i hereckém talentu jsou markantní. Tým Fantasy Planet složený z diletantských fotbalistů, notorických nesportovců a jednoho hrocha soupeřům jaksi nedokáže poskytnout kvalitativně stejnou znalost fotbalových technik, schopnosti a výdrž, jakou očekávali. Tak začíná událost, která už v té době budí světový rozruch. Je to takzvaný Chotěbořský kvikot.

Soupeři hrají spíš vleže než na nohou, své pády doprovází kvikotem ublíženého fotbalisty, že to byl faul a určitě by se to mělo pískat. Rozhodčí však faulům není nakloněn. Moc nepíská, a tak se střídavě nadává na něj, střídavě na soupeře. Kdybychom si dělali čárky co do počtu slovních útoků, rozhodčího by museli hospitalizovat na jednotce intenzivní péče.

Na hřišti přituhuje. Testosteron teče proudem tak, že přítomným dívkám začínají růst pod nosem vousy. Z fotbalu se stává gladiátorské klání. Pot stéká v drobných Amazonkách po tělech zuřivě bojujících o míč. Agresivita dosahuje vrcholu a náš tým jen mlčky, schlíple a hlavně potichu sedí na kraji hřiště a marně přemýšlí, kam že se to dostal a kam se vytratil duch klasické fantasy ligy, kterou hráli lidé právě proto, že fotbalu moc nerozumí.

Jelikož v okolí není mnoho žen, které by svým luzným zjevem bičovaly muže k větším výkonům, skutečně nechápeme, jak vidina pouhého vítězství může způsobit takovéto zatvrzení soupeřovo. Jediné ženy s sebou máme my. Ve stále rostoucím houfu nás mávátky podporují a dodávají energii. Funguje to na výbornou, takže dochází i k druhé, prakticky stejně proslulé události jako Chotěbořský kvikot. Já – diletant, nesportovec, chromák a hroch – dávám gól! A teď pozor: není do vlastní brány a je dokonce vítězný. Nakonec ale se dvěma prohrami, jednou remízou a jednou výhrou končíme na krásném třetím místě ze čtyř.

David Weber s manželkou na besedě

A kalhoty onoho Fantasy Planeťáka celé se roztrhly, z řitě až na ptáka

Touto parafrází snad ani lépe nelze popsat události, jež následují po onom slavném zápasu. Večer fantazie mění na Předávající večer. Mezi účastníky putují jak ceny Aeronautilus, tak ceny soutěže o Dračí řád a oko pro spisovatele a výtvarníky. Také se křtí. Jan Kotouč se na pódiu objeví několikrát – jednou pro cenu Aeronautilus, podruhé v doprovodu Davida Webera, aby mu pomohl pokřtít jeho novou knihu Volání do zbraně. Slavný americký spisovatel military sci-fi nejprve podotkl, že u nich se křtí kniha rozbitím láhve o autorovu hlavu, což diváky vysloveně nadchne. Nestane se však a místo toho autor Janu Kotoučovi jen polije trochu hlavu. Když však křtí svou knihu Jiří Walker Procházka, na jevišti to vypadá, že údery lahví po hlavě budou to nejmenší, čeho se dočkáme.

Scénář křtu knihy JWP by se dal přirovnat k volební kampani Vladimíra Putina. Psychologové by se na této exhibici vyřádili a klasifikovali by autora jako duševně narušeného jedince bažícího po pozornosti, zavile utvářejícího si pověst drsného punkera, zatímco v srdci je to pacifistický a slušný člověk. Mimo jiné, jeho křest trval zhruba tak dlouho, jak četba jeho knihy.

Křest Dlouhého černého úsvitu

Jelikož nevyhráváme ani jednu cenu a tombola nás podezřele obchází, jdeme z kinosálu rovnou do hospody. A tam to začíná. Pijeme ve stoje i vleže, nadšeně i smutně. Ve velké skupině i čistě komorně. Pak někdo dostává nápad jít tančit. Odcházíme na piškotéku a tam mě posedává ďábel definitivně. Až na otáčení hlavou o 360 stupňů plním všechno, aby si inkvizitor promnul prsty a otevřel příruční sadu mučicích nástrojů.

Znovu jdeme na bar a znovu tančit a znovu na bar. Pak nás napadne jít pozorovat východ slunce. Nikomu nepřijde divné, že jsme začali v deset a najednou je všude světlo a ptáci ladí své trylky na ranní koncert. Chuchvalce ranní mlhy se líně válí po rosou skrápěné zemi. Hodinky ukazují pět hodin ráno. Chotěboř tone v těžkém, ospalém tichu.

Moje paměťová anabáze končí. Najednou stojím na nádraží, kolem mě září slunce a malý žlutozelený vláček plní davy lidí a batohů, že se moderní stroj českých drah nafukuje k prasknutí. Mám v hlavě jediný pocit: Festival fantazie jsem prožil tak intenzivně a naplno, že mi to uteklo strašlivě rychle.

Fotili Roman Randalf Kresta a Jaroslav Houdek, jejich fotoalba najdete na Facebooku – Randalf a Jarda

Jak bylo na FF loni? Přečtěte si reportáže Josefa Horkého, Adama Seichersteina, Lukáše Vaníčka a Kamily Procházkové.

Lukáš Vaníček (redaktor)

lukas.vanicek@fan­tasyplanet.cz