Druhá reportáž z Festivalu fantazie 2010

Byl to můj první vícedenní con, a již od počátku jsem měl jisté obavy, že něco nedopadne. Už po příjezdu jsem ale musel svůj názor přehodnotit. Mapka mě spolehlivě dovedla až na místo. (Vzhledem k tomu, že se mi podařilo nemožné a já stihl všechny přestupy, dorazil jsem na FF brzo ráno, rozumějte okolo deváté, takže se v okolí ploužilo jen několik rozespalých fanoušků mířících na první ranní přednášky, které začínaly již od osmi!)

Nejprve však bylo třeba se jít zaregistrovat. Vstupenka byla alfou a omegou celého conu, protože bez ní se člověk nedostal dál než ke vchodu každé budovy, kde číhali vrátní. Druhá kartička mi umožnila přístup do ubytovacích prostor a její barva symbolizovala, kde mám střechu nad hlavou. Vše jsem nafasoval v jedné obálce s mým jménem a doprovodnými materiály, kterých byla plná igelitka. Různé časopisy a informační brožura krásně vyvedená v barvách byla skutečný skvost, škoda, že po celou dobu conu jsem s ní pouze ovíval buď sám sebe, nebo šéfredaktorku, která takovéto zvěrstvo provést nechtěla. Ubytovat se už bylo snadné, takže po organizační stránce byl letošní FF skutečně promyšlený.

Jeden ze zahraničních hostů, herec Rick Worthy, si Festival viditelně užíval

Příjezd a něžné oňuchání s FF

Jak nejlépe popsat Festival fantazie těm, kteří na něm nikdy nebyli? Těžko. Pokud víte, jak zhruba vypadá con, je to dobrý základ, pro ty, kteří to slovo slyší poprvé – je to jistý soubor tematických přednášek, workshopů, a také příležitost k setkání fanoušků daného tématu, kterého se con týká. Jsou cony jednodenní, které mají většinou jednu programovou linii. Ty mám v oblibě, protože člověk nemá pocit, že mu něco uniká. Cony víkendové již mají takových linií obvykle více – dvě, tři – a člověk se pak snaží stíhat vše naráz a jen těžko volí v nabídkách programů.

A teď si představte, že máte před sebou program, na kterém je programových linií PATNÁCT! A každá z nich hodinu co hodinu nabízí přímo chutné možnosti, kam jít. Už při prvním pohledu do programu jsem jasně věděl, za na příští rok potřebuju naklonovat, aspoň čtyřikrát, a jednu kopii si nechat do zásoby. Nabídka je tak pestrá, že skutečně nevím, kam skočit dřív. Jako redaktor mám vnitřní nutkání být všude, ale to prostě nejde. Takový výběr a člověk je jen jeden.

Na FF létaly i plameny…

Jak jsem tak studoval plán a ještě budovy úplně neznal, omylem jsem vlezl do sokolovny, kde byla PC, konzolová a desková herna. Chvilku jsem jenom vstřebával tu rozlehlost. Na jedné straně se pařily střílečky, na druhé deskovky. Na pódiu byly dva simulátory jízdy v autě. Úspěšně jsem odolával po celý Festival deskovým hrám, řka, že než pochopím pravidla a hru si užiju, bude to trvat půl dne. Na druhou stranu byl právě sál s deskovkami podle mě tím nejvíc navštěvovaným. Prakticky pořád u každého stolu někdo hrál, a když zjišťuji, že pod pódiem pánové mastili poker, mé cukání v koutku ještě zesílilo.

Už od samotného počátku mi v hlavě vrčel šrotovník, jak o tomhle všem napsat reportáž. Jak čtenáře seznámit se třemi naplno prožitými dny, kdy jsem v osm vstal a šel spát v pět ráno a nezastavil jsem se ani na půl hodiny. Jak zprostředkovat ten zážitek, kdy člověk má možnost dělat to, co má rád, a zároveň mezi tím ještě volit? Jedna z možností by byla vypsat všechno pečlivě přesně tak, hodinu po hodině, jak jsem celé dny prožíval. Já si dokonce dělal i poznámky, když jsem měl ještě sílu vytáhnout z batohu notes a vybagrovat z něj i tužku. Později jsem od toho ustoupil s tím, že to tam stejně všechno nenapíšu.

Festivalové dny

Festival fantazie letos slaví již patnáctý ročník a na programové skladbě to bylo znát. Já osobně jsem na něm strávil poslední tři dny, čímž nechci tvrdit, že ty předchozí byly špatné, naopak, první neděle a pondělí byly dokonce dny, kdy bylo na Festivalu nejvíce lidí najednou, a to okolo patnácti set!

Za mého pobytu probíhal především letitý, ale stále zajímavý Avalcon, původně předchůdce této monstr akce, který se zaměřoval na literární oblast fantastiky. Jakožto redaktor literárního webu patrně měla být tato linie mojí alfou i omegou, jenže já s hrůzou zjistil, že jsem ve velkém sále kulturního domu byl jenom třikrát. Ondrej Herec a jeho dvě přednášky se prostě nedaly propásnout. Tento fantastický teoretik mě jako vždy ohromil svými myšlenkovými pochody. „Budoucnost si domýšlíme z minulosti.“ Krásná myšlenka, která mi v hlavě zní dodnes. Už se těžím, až vyjde jeho nová kniha.

Poprvé na FF dorazil také Juraj Červenák a na Avalconu křtil svůj Kámen a krev. Původně to chtěl provést kamenem (který si obstaral z nedalekého, čerstvě vzniklého výkopu) a krví, kterou však nikdo nechtěl darovat, a tak se kniha pokřtila bez újmy na zdraví (variací totiž padalo mnoho, jednou jsme Juraje měli knihou kamenovat). Díky jiným programům jsem zcela prošvihl jak velkou autogramiádu sletu spisovatelů fantastiky, kam jich dorazilo okolo třiceti, i Martina Písaříka, coby jednu z festivalových star, který mimo jiné nadaboval hlavní postavu v Avatarovi, a na Festivalu s ním byla dvouhodinová beseda, takže původně plánovaný minirozhovor s ním vyšuměl.

Svůj čas jsem totiž trávil jinde. Ač jsem jej plánoval, FutureCon mě zcela minul. Na jednu stranu jsem si říkal, že přednášky o černé hmotě, antihmotě a jáužnevímjakéhmotě sice vypadají lákavě, ale vejděte do přednáškové místnosti, když vedle probíhá PaganCon se svými pohanskými bohy, rituály a pořádnou porcí temné magie navrch. A když i tomu odoláte, má člověk jako já odolat volání ComicsConu? Přednáškám o Hellboyovi, G. I. Joeovi nebo Batmanovi (mimochodem, dle mého názoru jedna z nejlepších přednášek o komiksovém hrdinovi, který v jedné nepřerušené řadě vychází již bezmála sedmdesát let – navíc se konala v noci, takže atmosféra pro temného rytíře byla jako stvořená, a navíc nebylo už tolik vedro)?

I v čajovně bylo na co koukat…

V programu jsem na přednášce o slavných bitvách české historie, na které posluchačům Zdeněk Zlámal předvedl, že dějepis je vlastně cool zážitek, narazil v programu na linii o Warahmmeru 40 000, což je figurková hra z temné budoucnosti lidstva, která začínala až odpoledne. To byl poslední hřebíček do rakve, abych nestíhal už vůbec nic. Jednotlivé přednášky se věnovaly bojujícím stranám – impérium lidstva, temné síly chaosu, za všeobecné dobro bojující Tau a další. Abych tam nekysl neustále, s těžkým srdcem jsem si vybral jen ty přednášky o mých skutečně nejoblíbenějších rasách a tu a tam odbíhal jinam.

Jenže mělo to ještě jeden háček. Tato linie se konala v sokolovně v místnosti pod pódiem. Nebyla tam okna, takže tam byla luxusně temná, stísněná atmosféra jako stvořená pro tematiku beznadějného boje budoucího lidstva o přežití, a především krásný chládek, takže se mi nikdy nechtělo vyjít ven do toho pařáku.

Člověče, já bojoval s píkou!

Nebyly to jenom přednášky o mých oblíbených tématech, díky kterým jsem nestíhal jiné přednášky o oblíbených tématech. Já, který má zakázáno pracovat s kladivem, abych neublížil sobě i ostatním, jsem se učil bojovat s píkou. To je taková tři metry dlouhá tyč pro větší legraci zakončená hrotem, se kterou se bojovalo v sedmnáctém století plus to století před a po něm. (Ty naše cvičné píky hroty pochopitelně neměly.) Původně jsem se chystal na přednášku o Marvelu (komiksovém nakladatelství), když mě za sokolovnou zaujal podivný křik. Šel jsem se tam kouknout, okamžitě jsem dostal píku, zařadil se do řady a další dvě hodiny pochodoval, bojoval, stál v pozoru a nechával na sebe řvát. Krásný zážitek.

A cvičil taky Kung Fu!

Jsem člověk, který se hýbe, jenom když musí, třeba když mě honí rozzuřený medvěd, dav, nebo šéfredaktor (a je to na mě znát), a proto jsem si původně říkal, že se programové linii MoveCon raději vyhnu. Různě exotické tance mě nechávaly chladným, protože tančím jako splašený slon. Ale po menším hecu od mé drahé kolegyně Pavly jsem se vydal na workshop Wushu. Teda, díky moc, Pavlo. Co to je? No, je to bojové umění, které se často vidí ve filmech, kde se skáče, kope, prostě létá vzduchem a podobně. Pokud stále tápete, představte si film s Chackie Chanem a jste doma. A teď už si raději nepředstavujte, co na tomto cvičení dělal hroch jako já, který se také snažil skákat, kopat a létat u toho vzduchem. Když jsem z tohoto workshopu odcházel, na těle jsem cítil svaly, o kterých jsem doteď netušil, že je tam vůbec mám. Na druhou stranu, tato moje účast byla spíš hec s šéfredaktorkou, ale na Kung Fu další den jsem se přihlásil už dobrovolně a sám, takže jsem mohl nadávat jenom sobě.

Dopadlo to skvěle – viděli jste film Kung Fu panda? Tak takhle přesně jsem vypadal. Došlo i na cvičné boje a já měl tu smůlu, že jsem nafasoval soupeře, trénujícího nevím co, ale kdybych s ním bojoval, tak by to bolelo. Na každý můj pracně naučený hmat měl tři protihmaty, takže jsem se rozhodl, že až se budu s někým prát v hospodě a budu mít k dispozici židli a popelník, tak židlí rozbiju okno a tím proskočím ven.

To máme píku, Wushu a přednášky, co dál?

Krom toho všeho se od rána do večera v místním kině promítaly skutečné filmové lahůdky tohoto roku. Iron Man 2, Jak vycvičit draka nebo Kick-Ass nabízely slušnou konkurenci živým přednáškám. Nakonec jsem po velkém vnitřním boji nešel ani na jeden film, i když bylo vstupné skutečně lidové, a dokonce se dal půjčit polštářek. Masivní hernu s obrovskými možnostmi jsem již zmiňoval, ale úplně jsem opomněl dalších pět programových linií, které se zaměřovaly především na seriály, orient a podobně – jmenovitě třeba Star Gate, kriminálky nebo třeba Babylon 5. Bylo toho skutečně mnoho, takže člověk sotva stíhal, protože jen co skončily programové linie, den redaktora zdaleka neskončil.

Večer to žilo…

Festivalové noci

…jsou vlahé, temné a zcela prohýřené. Když utichly přednáškové sály, dlouho do noci se ještě živě debatovalo po okolních nálevnách. Zejména pak v HoFFpůdce, kde jsem trávil noc z pátku na sobotu. Aby zde člověk dostal pivo, musel říci básničku, vtip nebo hádanku. Díky tomu se tak úroveň v sále zvedla natolik, že nikdo nemohl namítat, že se tam prostě jenom chlastalo. Ona spotřeba byla tak veliká, že se skoro pořád recitovalo.

Vůbec festivalové večery jsou krásné v tom, že si sedíte tak u piva, vedle vás Jan Kantůrek, taky u piva, projde Juraj Červenák, zdálky slyšíte Tomáše Němce, člověk tam má pocit, že ta fantastika přijde až k němu. Navíc z druhého nočního tahu, kdy jsem nejprve se šéfredaktorkou Pavlou, posléze s redakčním kolegou Honzou Červenkou zapíjel dalšího Aeronautila (ano, musím se pochlubit), mám krásný zážitek s osobou s krycím názvem Ludvík (byl to vedoucí linie BabConu). Ten si k nám přisedl a začal se chovat jako Windows. Neustále padal a zase se sbíral, než dosáhl jisté rovnováhy. I to jsou krásné zážitky z FF.

Vedro na začátek, vedro na konec

Kdyby nebylo takové vedro, nebo byly finance na klimatizaci, anebo všechno dohromady, FF by byl jedinečný. Nepotil bych se i v sedě, uskutečnil by se i turnaj O pohár fantastické ligy, na který Pavla nashromáždila FP tým o počtu dokonce sedmi lidí! (Odehrál se jen jeden zápas, my versus Palantír, a prohráli jsme jenom kvůli nelidskému vedru a také tomu, že soupeřův brankář měl rukavice). A neumíral bych i ve vlaku, kde jsem plně pochopil, jak se cítí kuře v troubě. Byl to ale krásný víkend, ze kterého jsem přijel zcela utahaný, nevyspalý, ale nacpaný zážitky jako zepelín. Už se těším na FF speciál.

Fotil Randalf, další fotky najde zde: http://www.facebook.com/Randalf?…!/Randalf?v=pho­tos&ref=ts

Lukáš Vaníček (redaktor)

lukas.vanicek@fan­tasyplanet.cz