Dojmy z devátého Animefestu

Devátý ročník Animefestu lze bez jakéhokoli přehánění označit za přelomový. Zatímco od roku 2007 do roku 2011 probíhal v kině Scala (a v dalších prostorách), tedy v samotném středu města Brna, minimálně od loňského podzimu bylo jasné, že je potřeba najít jiné místo. Dosavadní kombinace největšího městského kina Scala a přednáškového sálu Břetislava Bakaly totiž přestala stačit stále narůstajícímu zájmu návštěvníků (1). Oproti předchozímu roku se taky mírně zvýšilo vstupné, nicméně časnou registrací jste se mohli na celý Animefest podívat už za 350 Kč.

Každopádně prostory brněnského výstaviště (Rotunda pavilonu A a kongresové centrum) poskytly důstojné a z hlediska diváckého komfortu podstatně lepší prostředí, než byla obtížně větratelná Scala či Bakala, o kapacitách toalet nemluvě. Trpaslíkovi se tak splnil jeden jeho dětský sen – organizovat nějakou akci na brněnském výstavišti. Na splnění druhého snu – stát se kosmonautem – si asi ještě bude muset počkat. Organizátorům patří velký dík za to, že letošnímu Animefestu dokázali zajistit toto zázemí, které je patrně definitivní (protože areál výstaviště je skutečně rozsáhlý a je zde tedy dost prostoru pro další expanzi).

Animefest 2012 začal v pátek krátce po 18:00 zahájením v Rotundě, o které se postaral Trpaslík a dvojice maskotů (bišónen zakletý do podoby ledového draka a tovaryška, která vyrazila do světa s cílem chytit si nějakého prince na bílém koni). Zatímco zahájení Trpaslíka bylo dobré a neslo se v duchu předchozích zahájení, následné představení dvojice maskotů s rádobyvtipnými poznámkami se – já to řeknu slušně – nepovedlo. Pokud už se mi nepovede najmout profesionály (nebo alespoň poloprofesionály), pak tomu musím přizpůsobit své vystoupení, které by mělo být spíše kratší, stručnější, mělo by jít pokud možno přímo k věci. Kdyby maskoti „maskotovali“, tedy chodili v prostorách Animefestu, nechávali se fotit s návštěvníky a propagovali Animefest jako takový, udělali by lépe. Vrcholem neprofesionality, za který se mělo v zákulisí rovnou střílet, bylo představení, nebo spíše nepředstavení zástupkyně z japonského velvyslanectví v České republice. Předpokládám, že „slečna z ambasády“ má taky nějaké jméno. Animefest se zahajoval všelijak, ale ještě nikdy jsem se při něm nemodlil za to, aby už byl konec a přešlo se k dalším bodům programu, kterým bylo promítání soutěžních AMV. A to jsem neměl dělat.

Letošní soutěže v Anime Music Videos (2) se zúčastnilo 44 tvůrců, což je ve srovnání s loňskými 77 soutěžícími dost výrazný pokles. Zdánlivá výhoda pro porotu (vyhodnocování soutěže zabere polovinu času) se změnila v peklo pro diváky, protože jaksi nebylo z čeho vybírat. O vyrovnanosti soutěže svědčí to, že se do užšího výběru probojovalo 16 AMV, hledání vítěze však připomínalo příslovečné hledání jednookého „krále“ mezi slepými. Troufám si tvrdit, že prezentovaná AMV byla nejslabší za posledních minimálně pět let. Problém nebyl v technické stránce, ale v zaměření AMV (málo akce na úkor pokusů o romantiku). Jedinými solidními kusy tak bylo akční AMV Too fast to hell (sestříhané z anime Redline a Tailenders), a to ještě hlavně kvůli dobře nastříhané techno hudbě (3), potom AMV Kulturista, taková klasická česká AMV komedie (mix anime s nařvanými postavami a písní Svalovec od Leoše Mareše – zní to hrozně, ale letos jedno z nejlepších AMV), a z těch poklidných romantických určitě A reason to live. Naopak příšerné bylo třeba AMV V meandrech Donu (kombinace maďarské hudby a anime First Squad) nebo AMV Kráva (anime Nana na píseň Barbory Polákové). O předčasné opuštění sálu se navíc nepokoušela jen soutěžní AMV, ale rovněž výkon moderátora, který tak důstojně navázal na popsané výkony dvojice maskotů. Přiznám se bez mučení, nevím, jaká AMV nakonec vyhrála, protože jsem na vyhlášení výsledků přišel později, nicméně výsledky by měly být během několika dní dostupné na webu Animefestu.

Na křest již třetího Vějíře už jsem po těchto zážitcích nečekal a raději se promptně přesunul do herny, v níž byla představena hra s mnohoslibným názvem „Sbal si svého ukeho“ Petry „Éliarosy“ Zlámalové. Představení hry proběhlo na výbornou, lehká improvizace, znázorňující klasickou dynamiku dvojice seme-uke ve školním prostředí, kdy seme je žárlivý inspektor s holí a uke nezkušený začínající učitel, neměla chybu. Herní mechanismy lehce převzaté z Yu-Gi-Oh umožnily dokonalé převedení všeho možného z yaoi a shonen-ai (4) do podoby karetní hry, v níž se budete bavit úměrné své fantazii a zvrhlým nápadům. Hra samotná je kooperativní – seme se snaží získat srdce „svého“ ukeho, který mu v tom vlastní naivitou a submisivitou pomáhá. Veškeré interakce mezi hráči se odehrávají pomocí akčních karet, jejichž využití musí popsat samotní hráči. Karty typu „pusa“, „nehoda“ či „kukuřice“ sice vypadají nevinně, ale pusu můžete umístit kamkoli, nehodou může být například uklouznutí a strhnutí spoluhráče na zem (dohromady s kartou „muchlovačka“ solidní kombo schopné uvést ukeho do extáze) a co se týká kukuřice – můžete z ní udělat třeba popcorn, můžete ji někomu rozsypat na podlahu a čekat, až uklouzne, anebo ji můžete použít jako… no, to si domyslete sami. Ke kvalitní hře přitom není nutné znát všechna yaoi či shonen-ai, co kdy vyšly, stačí mít základní orientaci v žánru a vaše fantazie či vlastní životní zkušenosti. „Sbal si svého Ukeho“ rozhodně doporučuji sehnat a vyzkoušet. Po zahrání této hry bylo i dvoudílné yaoi „Papa to Kiss in the Dark“ („Polibek v temnotách“) slabé. Poněkud paradoxně byla u Polibku v temnotách věková hranice přístupnosti stanovena na 15 let (mimochodem, už dlouho se mi nestalo, že bych musel ukazovat občanku), zatímco představení hry bylo přístupné bez omezení.

Poté jsem se přesunul na promítání deset let staré klasiky „Voices of a distant star“ Makoto Shinkaie. Pětadvacet minut trvající film popisuje vztah na dálku mezi Mikako, pilotkou obřího bitevního robota, a studentem Noboru. Mikako odlétá s armádou OSN pronásledovat mimozemšťany za hranici sluneční soustavy a signál mobilního telefonu tak potřebuje překonávat stále větší vzdálenost. Hodiny, dny, měsíce a nakonec roky dělí jednotlivé textové zprávy obou hrdinů. Ve filmu jsou obsaženy všechny prvky, které Shinkai s úspěchem využil ve svých pozdějších, podstatně delších filmech „Beyond the Clouds – Place Promised in Our Early Days“ a „5 centimeters per second“.

Po menších technických problémech, způsobených patrně nesprávným načasováním a velikostí titulků (ostatně, co by to bylo za Animefest, kdyby alespoň jednou neselhala technika), následovala evropská premiéra filmu „Dogura Magura“, hororové sci-fi se zápletkou podobnou třeba filmu Solaris. Doktor Wakabajaši dostává zprávu od svého bývalého kolegy profesora Masakiho, který posledních několik let strávil na výzkumné vesmírné stanici (v podstatě psychiatrické léčebně). Na videu je zachycena Masakiho sebevražda a Wakabajaši odlétá na nyní opuštěnou vesmírnou stanici vyšetřit toto úmrtí a odhalit příčiny Masakiho sebevraždy. Jenže se ukáže, že vesmírná stanice není tak docela opuštěná. Musím přiznat, že pochopit konec filmu rozhodně není jednoduché a film vyžaduje vaše soustředění po celých 66 minut.

Zůstal jsem rovněž na krátkou přednášku „Delicious flat chest“ Luďka „Nya-chan“ Rájeckého, který vcelku vtipně a bez jakýchkoli obscénností popsal vývoj poprsí hrdinek mangy a anime od osmdesátých let až po dnešní trend. Na dnešních hrdinkách je vidět, že časy, kdy měly „kozy jako vozy“, jsou už naštěstí za námi a do módy naopak přichází ploché hrudníky dospělých dívek. Spousta ukázek, kvalitní přednáška.

Protože jsem nemohl zůstat na celý Animefest a protože přednášky či doprovodný program nejsou nic pro mne, vrátil jsem se až na promítání v sobotu večer. A že bylo na co se dívat. Nejlepším filmem celého Animefestu byla dle mého soudu „Knihomolka“ („Book Girl“) (5). Začátek filmu vám připomene uvěřitelnější variaci na Melancholy of Haruhi Suzumiya, nicméně poté se rozvine nádherný příběh o mladém talentovaném spisovateli (Konoha Inoue), který každý den píše krátký příběh pro svou knihomolku a současně předsedkyni literárního klubu Tóko Amano, která tyto příběhy jí, dokáže rozpoznat jejich chuť – a hlavně si je všechny dokonale zapamatovat. Všechno se ale zkomplikuje ve chvíli, kdy se Konoha znovu setká se svou psychopatickou a manipulativní spolužačkou Miu Asakura, která chce mít Konohu jen pro sebe a udělá pro to cokoli. Film má otevřený závěr a není jasné, jestli končí happy endem, nebo ne. Konoha a Tóko by si však zasloužili šťastný konec bez nejmenších pochyb.

Naopak zklamáním byl nejnovější film Makoto Shinkaie s názvem „Děti, které následují hvězdy“ (v originále „Childer who chase voices from a deep below“). O Makotu Shinkaiovi se říká, že je to „druhý Mizayaki“, soudě podle tohoto filmu, rozhodl se, že tuto pověst naplní sám. Výsledkem je zajímavý, bohužel spíše dětský film, ve kterém sice Shinkai rozvíjí téma lásky, která musí překonat překážku vzdálenosti nebo času, tentokrát v podobě smrti milované osoby (dál už toto téma posunout nelze), což je navýsost jeho téma, nicméně zbylé prvky příběhu jsou typické pro Miyazakiho (ohrožení Agarty lidmi, dětští hrdinové, fantasy svět s vlastními, mnohdy krutými pravidly) a rovněž vizuální stránka spíše než „5 centimetrů za sekundu“ připomíná třeba „Princeznu Mononoke“. Nechci říct, že se jedná o špatný film, ale jde o film určený jinému (dětskému) publiku, než jeho předchozí filmy (určené dospívajícím, resp. dospělým divákům).

Mezi průměrné filmy na Animefestu lze zařadit film „Princezna a pilot“. Od dětství šikanovaný pilot Charles sice patří do nejnižší společenské kasty (bestado, velmi blízké slovu bastard), ale je nejlepší pilot, jakého má císařství Levamme k dispozici. Po překvapivém leteckém útoku na palác budoucí princezny tak nadřízeným nezbývá, než se skřípěním zubů pověřit Charlese přepravením princezny do bezpečí přes 12000 kilometrů nepřátelského území. Dostane nejlepší dostupné letadlo (vzhledem připomínající Il-2 Sturmovik), a aby měla jeho mise šanci na úspěch, jako krycí manévr je naplánován rozsáhlý letecký útok císařského letectva na pozice nepřítele. Bohužel se velmi brzy ukáže, že jeho mise byla prozrazena a šance na přežití Charlese i Fany se limitně blíží nule. Nečekejte však druhé Sky Crawlers, Princezna a pilot je romantický film, takže válečné útrapy, intriky či letecké souboje jsou až druhořadé (6), nejdůležitější je rozvoj vztahu pilota a jeho pasažérky. Film tak přes řadu klišé doklopýtá až do relativně otevřeného konce.

„Srpnová symfonie“ je japonská variace na americký sen. Částečně autobiografický příběh zpěvačky Ai Kawashimi, která se z pouliční zpěvačky stane „normální“ zpěvačkou, pořádající koncerty nikoli před nádražím, ale v koncertních halách po celém Japonsku, je vyprávěn velmi pozvolna (a to i na japonské poměry). Dvě hodiny trvající film bylo možné klidně smrsknout na 80 minut, aniž byste přišli o cokoli podstatného, pokud ovšem nepočítám sáhodlouhý projev hlavní hrdinky v koncertní hale a několik sladkobolných písní, které ovšem divák musí vydržet celé. Námět je zajímavý, ale díky pomalému a předvídatelnému vyprávění je obtížné udržet diváka v napětí. Jako cynik bych mohl dodat, že film je dokonalým produktem PR managementu zpěvačky Ai Kawashimi, protože po životopisu, manze a hraném dokumentu chybělo už jen anime k pokrytí zbývajících cílových skupin. Film má realistickou animaci, tedy namísto „typické anime postavy“ zde máte pečlivě dodržované proporce, včetně proporcí obličeje.

Těžkým zklamáním pak byl film Fate/Stay night: Unlimited Blade Works. Zápletka zněla relativně slušně a divák by očekával trochu chytřejší Mortal Kombat. Podotýkám, že jsem od filmu nechtěl víc, než akční melu s důrazem na souboje, s komby a s uzavíráním ad hoc spojenectví, tedy ideální film pro vydrhnutí palice. Dostal jsem film, ve kterém je choreografie soubojů odbytá a už vůbec ne strhující a spojenectví a následné zrady jsou sice na denním pořádku, ale všechno kazí děj, respektive snaha o nějaký hlubší příběh, který v tomto typu filmů prostě nemá co dělat. Pokud se totiž pokusíte soustředit na příběh, v ten moment končíte. Polovina postav se představí v souboji, ve kterém vzápětí zemře, vztah hlavních hrdinů je chaotický a nedává smysl, motivace hlavních i vedlejších postav k dějovým zvratům, spočívajícím v backstabbingu je mnohdy velmi letmo naznačená. To, na co by byl prostor v seriálu, není prostor ve 105 minutách filmu. Podotýkám, že ač jsem obvykle pro každou špatnost, a tudíž dokoukám i špatný film, pokud už jsem mu dal prvních 45 minut svého času, po více než hodině jsem se zvedl a Fate/Stay night: Unlimited Blade Works definitivně opustil. Je tedy možné, že se v závěru všechno vysvětlí a motivace hrdinů bude zřejmá, vzhledem k počtu postav ale o tom dost silně pochybuji.

Co se týká technické stránky Animefestu a zbylých postřehů: dobrým nápadem byli „živí“ maskoti, pokud by byli ještě správně použiti, bylo by to ideální. Poprvé bylo pro řešení omezené kapacity využito streamování, kdy se měl obraz a zvuk z vybraných akcí živě přenášet do jiných místností. Bohužel cizí technika zklamala a streamování tak fungovalo jen občas. Naštěstí však budou vybrané přednášky, včetně cosplay soutěží, dostupné i na webu Animefestu, takže si je bude možné pustit později. Ocenit musím i povedený Festzin, jak rozhovory, tak horoskopy nemají chybu. Maido café bylo výborné, protože bylo v provozu konečně déle než pár hodin a byla tak šance se do něj dostat. Na výběr zákusků či nápojů si pak rozhodně nemohu stěžovat. Nepříjemným překvapením byl absolutní zákaz pití či prodeje alkoholu v prostorách Animefestu. Chápu, že ožralí otakové nejsou nic příjemného, ale skutečně nemám náladu na to, opustit Animefest, sednout si do nejbližší hospody s kamarády a po návratu do sálu se klepat, jestli mi nějaký ORG nedá dýchnout do balónku a vzápětí budu z Animefestu vyexpedován.

Celkově vzato, přestěhování Animefestu zajistilo důstojné prostory, organizace se povedla (alespoň z pohledu návštěvníka), filmy nebyly horší, než loni, navíc je prakticky všechny bylo možné vidět ve více termínech, resp. prostorách. Nezbývá tedy než poděkovat všem, kteří se na přípravě Animefestu podíleli, a doufat, že příští, již desátý ročník Animefestu, bude ještě lepší než ten letošní.

1) Stabilní nárůst zhruba 200 diváků ročně v letech 2009 až 2011, letošní Animefest navštívilo cca 2000 fanoušků japonské kultury.
2) Jde o videoklip vytvořený fanoušky sestříháním nějakého anime a doplněním vlastní hudby a dalších prvků. AMV jsou problematická z hlediska autorských práv.
3) http://www.youtube.com/watch?…
4) Zatímco yaoi je žánr, ve kterém se po sobě plazí dva muži nebo klučíci a jde víceméně o homosexuální porno, shonen-ai je zaměřen primárně na romantický homosexuální vztah dvou mužů nebo klučíků, o fyzično tam moc nejde.
5) Trailer dostupný na http://www.youtube.com/watch?… a hlavní melodie je dostupná na http://www.youtube.com/watch?….
6) Letecké souboje v Princezně a pilotovi postrádají logiku, byť na laické publikum mohou udělat dojem. Pokud se objeví stíhačka uprostřed roje nepřátelských bombardérů, těžko po ní začnou všichni zběsile střílet, protože je velká šance, že namísto nepřítele rozstřílí své vlastní kolegy. Supervzducholodě pak nikdy nebudou tak rychlé, jako stíhačky atd.

Fotil Jakub Merz (další fotky na https://www.facebook.com/media/set/?…)

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz