Kolik lidí, tolik chutí. A tolik různých pohledů na jednu akci. Klasickou reportáž z letošního CONiáše jsme vám již přinesli, tak se nyní pojďte podívat, jak con vnímala hlavní organizátorka, nováček a tradiční účastník.
Soňa Hadravová (organizátorka)
Odměnou pro každého, kdo něco organizuje, je hladký průběh akce, a hlavně spokojenost návštěvníků. A to se nám letos opět povedlo. Ale jako vše se to neobešlo bez zádrhele. Největším bylo asi odvolání odborníka na přežití od Armády pět dní před samotnou akcí. Hysterie bylo v ten moment slabé slovo po moje pocity. Nakonec se ukázalo, že najít adekvátní náhradu nebyl problém. Problémem byl termín. Všichni chtěli, ale nikdo neměl čas. Nakonec nás zachránila kolegyně, která nám zapůjčila svého manžela. Nu a jak se ukázalo, byla to dokonalá volba, protože pan Fritsch byl jedním z nejkladněji hodnocených přednášejících.
Časy přednášek se také neustále měnily. Tu přišel někdo s nápadem na novou přednášku (TED 2023), tu někdo chtěl přehodit svůj pořad na později a podobně. Prostě jsem si vybrala perfektní čas na převzetí kormidla téhle lodi…
Na otázku, jak jsem si CONiáše užila, mám smíšené pocity, protože z přednášek jsem toho moc neviděla. Zaběhla jsem se podívat na premiéru Vaška Štupalského. Zašla na kus kurzu přežití Martina Fritsche, abych zjistila, jak velkou botu jsem udělala výběrem, a následně děkovala bohům za šťastnou volbu. Byla jsem moc zvědavá na Leoše Kyšu, a tak i tam jsem na pár minut zaběhla a zasmála se. Co jsem si nenechala ujít, byla přednáška Honzy Kantůrka, kterého od našeho prvního setkání zbožňuji. Tohohle chlapa bych vydržela poslouchat hodiny a hodiny.
A moje rada na závěr zní: chcete-li jít na con a užít si ho, tak rozhodně ne jako organizátor. Osobně miluju tu úžasnou atmosféru, která se najde právě na všech conech, a i proto se nemůžu dočkat dalšího ročníku. Takže se připravte na život po životě.
Jakub Gergela (nováček)
Jedním slovem úžasná akce. Na CONiáš jsem se přijel podívat poprvé a nemám jakýchkoliv závažných výtek. Přednášející, organizátoři, spolunávštěvníci, všichni byli skvělou partou i sympatickým doprovodem k pivnímu posezení. Jediné, na čem by měla organizace zapracovat, jsou přestávky. Neškodilo by vsunout mezi jednotlivé body programu alespoň pětiminutové pauzy na vyřízení osobních věcí. V kuse jako na pouťovém kolotoči se to fakticky nedá. Ostatně shodlo se tak více lidí, čili na tom asi opravdu něco bude. Velmi příjemně mne zaskočila možnost výměny knih (kde jsem samozřejmě neměl co na výměnu, tak jsem vystaveným kusům alespoň poslintal obaly), stánek nakladatelství Strak na vrbě (kde mi Míla Linc vnutil a následně laskavě podepsal svou úžasnou knihu, k níž mi Michael Bronec udělal i spešl nabídku, dokonce takového rozsahu, že jsem se domů na sever málem vracel pěšky, jelikož mi skoro nezbyly žádné peníze) a v neposlední řadě možnost prohodit pár slov se skutečnými velikány české fantastiky, například s Františkou Vrbenskou, které tímto samozřejmě děkuji. Témata o konci světa nebyla mnohdy skličující, spíše zábavná (přednáška o konci na Kozím hrádku nebo taková Prachettova Zěměplocha v apokalyptickém podání, zesílená charakterním hlasem Honzy Kantůrka – umíte si domyslet, že valná většina sálového osazenstva propukala v smích). Díky CONiáši jsem měl možnost seznámit se i s redakčním týmem, do něhož už pomalu, ale jistě také zapadávám, což považuji za druhý největší klad doprovodného programu. Prvním se stalo samotné poznání našeho kolegy Vojty, o jehož osobnosti se mi zdálo ještě druhou noc po akci. Závěrem lze říci, že jsem si z CONce světa odnesl hromadu pozitivní nálady, ověnčenou novými přátelstvími i poznatky na možné alternativy katastrofické budoucnosti (cituji Michaela Bronce: „Jednadvacátého se tu sejdeme a budeme chlastat“).
Pavla Lžičařová (stálý návštěvník)
Příští rok mi už na počítání mých účastí na CONiáši nebude jedna ruka stačit. Prošvihla jsem tedy jen úplně první ročník, který se konal v říjnu a jen doplňoval Týden knihoven, zaměřený na fantastiku. V roce 2008 ještě organizátoři zaexperimentovali s dvoudenní akcí – první několikahodinové setkání proběhlo na Smíchově a sobotní celodenní program v hlavní budově byl už tou akcí, kterou dobře známe. Těžko říct, který z nich se mi líbil nejvíc. Samozřejmě můj první ročník – ty to totiž vždy mají atmosféru něčeho nového a neokoukaného. Jenže pro mě cony neznamenají jen přednášky, ale i setkávání s kamarády a novými lidmi. A na tohle byly mé první CONiáše docela chudé. Teď už je samozřejmě vše jinak. Letošní ročník mi splnil vše, co jsem od něj čekala. Na přednáškách jsem se bavila o dost víc vloni (ačkoliv ani ty rozhodně nebyly špatné, konec světa je však zkrátka pro mě atraktivnější téma než magie), i socializační část proběhla na jedničku s hvězdičkou. Jako vášnivý sběratel placek z conů jsem ocenila, že na tento tradiční suvenýr nezapomněla ani Městská knihovna, a do mé sbírky tak přibyly hned dvě placky – byly totiž připraveny dvě různé varianty. Celý CONiáš tak pro mě ani letos neztratil kouzlo, díky kterému vždy stojí za to do Prahy vyrazit. Euforii sice nikdy nepropadnu, ale na další ročníky určitě dorazím, a rozhodně ne ze setrvačnosti!
