Začátek května byl pro obec milovníků fantastiky (a nejen pro ni) ve znamení velké události, protože naši zanedbatelnou republiku navštívil Christopher Paolini, autor světoznámé ságy Odkaz Dračích jezdců. Pobyl tu několik dní, vystoupil v televizních pořadech, objevil se na pár akcích a všemožně propagoval svou novou a zároveň poslední část knižní série Inheritance. Připravili jsme si pro vás reportáž z autogramiády i tiskové konference, z níž se dozvíte, co nového autor chystá či do jaké míry se svému hlavnímu hrdinovi podobá.
O další knize, náruživých fanynkách, filmové adaptaci i nejproblematičtější postavě
Na úvod tiskové konference zástupkyně nakladatelství Fragment, které sérii vydalo, a zároveň průvodkyně setkáním Lucie Dvořáková řekla pár slov ohledně programu. Poté nám byla představena novinka – audiokniha Eragon namluvená hercem Martinem Stránským. Dočkali jsme se i krátké ukázky, která rozhodně nezněla špatně.
A pak již přišel ke slovu samotný Paolini. Krátce promluvil o svém díle, poděkoval nakladatelství za spolupráci a za možnost poprvé navštívit naši stověžatou chloubu. Poté nechal prostor na dotazy. Málo jich nebylo a vedly všemožnými směry.
První z otázek se týkala autorových společných rysů s jeho hlavním hrdinou. Paolini přiznal, že zprvu začal psát o sobě, ale Eragon se záhy vydal jinou cestou než on sám. Dělal věci, jež mladík nikdy nemohl. Například zachraňovat princezny a létat na drakovi. Přesto si však jsou určitým způsobem podobni – rádi a často cestují. Naštěstí prý autor dospěl rychleji než jeho postava (ačkoli oba začínali svou cestu ve stejném věku), a proto mohl Eragonův příběh zdárně dokončit.
Prozradil i to, která z postav ho nejvíce potrápila. Byla jí nejvýraznější ženská hrdinka ságy, elfka Arya. Autor o ní musel přemýšlet jako Eragon, a přesto ji napsat tak, aby se nechovala podle chlapcových představ, ale působila přirozeně podle svojí role v příběhu.
Jak věrní fanoušci jistě vědí, věštkyně Angela, kterou Eragon na svých cestách potká, je napsaná podle Paoliniho sestry. Avšak jiné postavy takovou přímou inspiraci nemají, ačkoli do některých vložil vlastnosti svých rodičů. Na otázku ohledně negativní předlohy, tedy jestli si autor v knize na někom nevybil hněv, odpověděl Paolini stručným „No comment“.
Nezapomnělo se ani na filmové zpracování prvního dílu, jež sklidilo velmi nepříjemnou kritiku. Paolini diplomaticky odpověděl, že představa filmových tvůrců se lišila od té jeho, ačkoli se snažil do tvorby zasáhnout. I tak je rád za alespoň nějakou adaptaci. Rozhodně to sáze pomohlo se zviditelnit. Další adaptace je nyní v rukou studia Fox. A pokud nesežene původní herce, bude sérii točit nanovo od prvního dílu.
A co autor zamýšlí do budoucna? Za ty roky, co strávil v Alagaësii, prý vymyslel mnoho příběhů a rozhodně je plánuje napsat. V nejbližší budoucnosti se můžeme těšit na sci-fi. Druhým dechem ale dodal, že se světem Odkazu Dračích jezdců určitě neskončil. Časem s hodlá vrátit s dalšími příběhy, avšak nyní si touží vyzkoušet i jiná prostředí a žánry.
Řeč přišla i na turné po světě a kontakt se čtenáři. Dokáže Paolini odpovědět na všechny dotazy fanoušků? Ano, i když někdy musí zapojit fantazii. Zvláště u nejtěžších otázek z úst čtrnáctiletých dětí, které knihy přečetly několikrát a znají přesnou stránku, na niž se chtějí zeptat. Další peripetie mu přinášejí náruživé fanynky, které si nechávají vytetovat jeho podpis na ruku nebo se za něho chtějí provdat.
Na korespondenci autor nestíhá odepisovat, ale kontroluje alespoň obsah odpovědí. Víceméně pak funguje na sociální síti Twitter.
Klíč k úspěchu série o Eragonovi vidí mladý spisovatel jednoduše: je to příběh o dospívání, otázkách existence a přátelství. A to prožívá každý z nás. Začal tedy psát knihu, kterou by si v té době sám chtěl přečíst.
Na úplný závěr se dostala ke slovu i česká překladatelka série Odkazu Dračích jezdců Olga Staníčková. Překlad ji prý velmi bavil. Pracovala na díle, které i jí přišlo zajímavé a práce šla tedy od ruky. Nejtěžším prvkem překladu shledává právě délku díla. Někdy bylo těžké si pohlídat překlady specifických míst, postav a věcí, aby nedošlo ke změně.
Ačkoliv nejsem skalní fanynka a v četbě série jsem skončila kdysi dávno u druhého dílu, musím přiznat, že mě setkání s Christopherem Paolinim přesvědčilo Odkaz Dračích jezdců dočíst. Nejenže působí sympaticky, dokáže i chytře a logicky odpovídat. Samozřejmě to samo o sobě nedělá výborného autora, ale myslím, že si zaslouží tu šanci se jím stát.
Kamila Procházková (redaktorka)
kamila.prochazkova@fantasyplanet.cz
Velká autogramiáda aneb Čekání na Christophera
O kvalitách knih Christophera Paoliniho, respektive o budoucím postavení v historii fantasy literatury, se sice vedou mezi jeho příznivci a odpůrci spory, ale počet jeho fanoušků, kteří si do Prahy přijeli na sobotní autogramiádu pro podpis do svých drahocenných knih, jasně ukázal na nepopiratelný fakt, že je prostě fenomén.
Naše skupinka se do Paláce knih Luxor na Václavském náměstí dopravila již v dopoledních hodinách, ačkoliv autogramiáda měla oficiálně začít až v 16 hodin. Na místě jsme konstatovali, že se zatím nic výjimečného neděje. Paolini, organizátoři ani žádní fanoušci zatím nebyli v dohledu, tudíž jsme se (jako nepražáci) vydali za slavnými turistickými lákadly hlavního města, jako je třeba Comics Point.
Po dobrém obědě jsme zvažovali, zda vyrazit někam dále nebo raději znovu obhlédnout situaci. Naštěstí zvítězil zdravý rozum a přibližně ve čtvrt na tři jsme dorazili zpět k Luxoru, kde se ovšem situace diametrálně změnila, protože před vchodem a částečně i uvnitř již stál zástup nějakých dvou stovek nedočkavců. Urychleně jsme se zařadili do fronty a poněkud si vynadali, že jsme sem nedorazili dřív. Jaké další to bude mít následky, krom dlouhého čekáni, jsme zatím ještě netušili.
V 16 hodin se pro nás situace změnila zdánlivě k lepšímu, protože jsme náhle nestáli na konci zástupu, ale téměř na jeho začátku. Samozřejmě to nebylo způsobeno jeho zkrácením, ale naopak prodloužením kamsi do dáli až na samý vrch Václaváku. Odhadem v tu chvíli stálo ve frontě přes tisíc fanoušků se stohy knih v rukou.
V tu dobu již v patře paláce Luxor vše propukalo, což jsem si nechtěl nechat ujít. Po krátkém uvítání moderátorkou akce se přítomnému davu konečně představil sám Christopher. Moje první myšlenky typu „jé, on je hrozně mrňavej“ vystřídalo konstatování, že je to buď sympaťák, nebo profesionál každým coulem, anebo nejspíš oboje. Od počátku se neustále usmíval a působil velmi uvolněně a bezprostředně. Pronesl k přítomnému shromáždění uvnitř paláce několik vět anglicky a stylově i elfsky (což použil i jako omluvu za svou neznalost češtiny) a kolem čtvrt na pět zasedl ke stolu, vzal do ruky pero a první šťastlivci začali přistupovat k jeho stolu. Já ještě chvíli lelkoval, než jsem se vrátil do fronty ke svým druhům venku.
Christopher nejprve svědomitě podepisoval každému domluvené čtyři knihy a k tomu řadu fotografií. Šťastný ten, kdo si nechal ujít sobotní oběd a věnoval ho čekání. Kolem páté již bylo jasné, že fronta postupuje příliš pomalu (asi dva kroky za deset minut) na to, aby se tímto tempem v dohledné době dostalo na všechny přítomné, ačkoliv moderátorka neustále ujišťovala, že Christopher má dnes volný večer a na všechny se dostane. Počal jsem tušit potíže.
Ty se dostavily v 17:20. V tu dobu moderátorka přiznala, že čas letí rychleji než Christopherova ruka, a tudíž od teď se autor omezí pouze na podepisování knih a fotografiím je definitivně konec. Davem to zašumělo, ale zas taková hrůza to zatím nebyla. My však tušili, že tím to nejspíš neskončí, a vroucně se modlili, abychom se už dostali co nejrychleji na řadu. Dosud jsme však urazili sotva polovinu cesty k našemu cíli. Nic naplat, přišlo to bohužel rychleji.
Přibližně v 17:45 moderátorka znovu s politováním konstatovala něco v tom smyslu, že čas prchá jak splašená mrcha a Christopher od teď bude podepisovat pouze dvě knihy místo slíbených čtyř. V tu chvíli to už začalo v zástupu mírně vřít, protože většina čekajících třímala v rukou celou sérii. A kdo ví, jak co do velikosti a tloušťky vypadá, uzná, že tahat se s tím není žádný med. Žbrblalo se, proč tedy nezačala autogramiáda tak proslaveného autora dříve a podobně, a nálada silně poklesla. Naše závist vůči těm prvním šťastlivcům, co už byli nejspíš i doma, dostoupila vrcholu. Všichni se vesměs ponořili do chmurných myšlenek, které že dvě knihy si to nechají podepsat. Ti šťastlivci, kteří s sebou měli doprovod nevybavený vlastními knihami, se o své miláčky podělili a milenecké a manželské páry započaly hádky, čí že sérii si to nechají podepsat celou. Jednotlivci se mlčky nechali smáčet deštěm, který nás většinu odpoledne s přestávkami provázel.
Cesta naší skupinky se naštěstí pomalu, ale jistě chýlila ke konci a před sedmou hodinou jsme již nastoupili na eskalátor, který nás vyvezl kamsi na vrchol našeho bytí, kde nás za stolem očekával sám velký CH. Stále se stejným příjemným úsměvem ve tváři, stále připraven s každým prohodit slovo během podpisování, ačkoliv jeho ruka s tužkou již létala po papíře ďábelskou rychlostí.
Na mé přání dobrého odpoledne Christopher s úsměvem prohodil, že vlastně ani neví, jestli je stále ještě odpoledne. Na debatu, zda sedm hodin ještě pořád může být odpoledne (pro mě zrovna ano), naštěstí nezbyl čas, ruka s tužkou se zavlnila a bylo po všem. No, ani to nebolelo. Za několik okamžiků jsme již všichni poklusem uháněli směr vlakové nádraží. Cestou jsme na ulici míjeli ten předlouhý (ačkoliv již viditelně se krátící) zástup věrných fanoušků s deštníky a knihami v rukou, jejichž čekání jsem odhadoval na dobré další čtyři hodiny. Jestlipak se skutečně všem dostalo alespoň těch dvou podepsaných knih, pomyslel jsem si, než jsme zatočili za roh a nechali ten veliký dům s usměvavým spisovatelem definitivně za sebou.
Také si přečtěte:
