TOP TEN: Nejlepší filmy a největší zklamání 2013

S rukou na srdci, rok 2013 se nesl převážně ve znamení zklamání. Tolik potenciálních hitů s poutavou zápletkou, zajímavým tvůrčím týmem – tolik filmů, na něž jsme se těšili – a většina z nich přitom těmto očekáváním ani zdaleka nedostála. I proto se letos žebříček nejlepších filmů vybíral hůře než obvykle: je totiž velmi pravděpodobné, že některé z vybraných zklamaly právě vás (na rozdíl od těch, které zklamaly mě). Reklamace samo sebou nebereme – připomínky v komentářích však vřele vítáme. Teď však již samotný žebříček.

10) Enderova hra

V adaptaci kultovního románu Orsona Scotta Carda se režisér Gavin Hood ani zdaleka nepřiblížil kvalitě knižní předlohy, přesto vytvořil poměrně ucelený a dynamický příběh, který v oblasti dynamiky a efektivní akce funguje výborně. A místy zafunguje i emocionálně. Jeho největším záporem je tak, kupodivu, krátká stopáž, jež vám nedovolí sžít se s postavami tak snadno, jako tomu bylo při čtení knihy. Největší klad? Asa Butterfield, který se s titulní rolí popral na jedničku. Ten klučina herecky roste před očima.

9) Iron Man 3

Přestože se třetí sólovka Tonyho Starka do výběru dostala, nemůžeme se zbavit natrpklé příchutě zklamání. Znovu-spojení Downeyho Jr. a scénáristy/režiséra Shanea Blacka (sešli se ve skvělé krimikomedii Kiss Kiss Bang Bang) mělo v ruce všechny karty na královskou postupku. Nakonec je z toho uslintaný (ale stále zábavný) fullhouse plný logických chyb a nejednoznačnosti, čím chtěl vlastně film být. Temným thrillerem? Buddy komedií? Pořád nevíme. Ale pořád to Downeymu žereme horem dolem.

8) Hobit: Šmakova dračí poušť

Druhého Hobita nejlépe shrnuje slovo, které bylo v mnoha recenzích tolikrát užito: lunapark. Jedna atrakce střídá druhou, přistupte blíže! Střelnice U Sudů, hali-gali s pavouky v Temném hvozdě, labyrint křivých zrcadel v Dol Gulduru, hadí žena Tauriel, ruské kolo Šmak! Po odchodu však zjistíte, kolik věcí se při lehkém zamyšlení rozpadá a kolika zbytečnostmi „pídžej“ Tolkienův svět „obohatil“. A že se vlastně Hobit nikdy nebude moci poměřovat s Pánem prstenů. Ale víte co? Stejně se na závěr trilogie těšíme. Každý návrat do Středozemě je vítán.

7) Ledové království

Disney se po loňském „ultracool“ Raubíři Ralfovi vrátil k nejklasičtější klasice. V jeho nejnovější pohádce se zpívá, tančí, a hlavně: vypráví ryzí pohádka, taková, jaká tu dlouho nebyla. Sestra s mrazícími schopnostmi, pravá láska, královny, princezny a princové, emoce loudící scény – u mě Ledové království zafungovalo více než (poměrně podobně laděné) Na vlásku. Snad jen mohlo být méně sněhuláka a soba, prvků, v nichž je jasně cítit ústupek modernímu publiku. Ale když musíš, tak musíš.

6) Byzantium

Upírská romance? Ani nápad. Neil Jordan převedl na plátno krvesajskou divadelní hru, která je spíše studií ženství. A udělal to parádně. Dvě staletí staré křišťálově modré oči Saoirse Ronan touží po svobodě, její taktéž nestárnoucí matka (živící se po staletí jako luxusní – a když říkáme luxusní, myslíme to tak, Gemma Arterton je ve filmu přitažlivá až hanba – prostitutka) si však svého potomka hlídá jako oko v punčoše, zatímco spolu unikají před agenty prastarého řádu (tvořeného jen muži). Vrstevnaté.

5) Pěna dní

Pokud existuje kategorie knih, které se nedají převézt na plátno, Pěna dní Borise Viana v ní figurovala na významném místě. A ejhle, stačí podobně nápaditá kreativita, jakou disponoval autor románu a ono to nakonec funguje. Kdo jiný by tak mohl knihu zfilmovat než Michel Gondry, který nám bude navěky svítit neposkvrněnou myslí, načež nás naučil o snech. Šel po cestě co nejbližší adaptace a rozhodně neprohloupil, v kombinaci s milým hereckým obsazením (Audrey Tatou je sladká, vy malověrní, nikoliv stará!) vytvořil jedno z největších překvapení roku.

4) Muž z oceli

Králem blockbusterové letní sezóny není nikdo jiný než (pro vás možná diskutabilně) Superman. Nezatížen tolika logickými lapsy jako jeho soupeři, naplno fungující po stránce emocionální, vizuálně vytříbený, a ještě odvážný odstoupit od svého komiksového předobrazu – v jeho případě se vysoká očekávání takřka naplnila. Snad jen ona třeskutě akční druhá polovina mohla být trochu kratší, napodruhé už není ani zdaleka tak zábavná. Přesto letos poslední Kryptoňan zabodoval.

3) Lásky čas

Přestože je Richard Curtis nekorunovaným králem romantických komedií, kolikrát jsme se sami sebe ptali, zda se některým ze svých filmů alespoň přiblíží tomu prvnímu – Lásce nebeské. Nakonec se zadařilo, Lásky čas zaostává jenom o chloupek. Příběh o chlapíkovi, který se může vracet v čase (pouze však v rámci svého života), což využívá k tomu, aby si našel svou vyvolenou a žil s ní pohodový život, je plný skvělých dialogů, silných scén a především brilantního Billa Nighyho. A vůbec nejvýjimečnější na filmu je, jak je vlastně obyčejný a na nic si nehraje.

2) Futurologický kongres

Režisér geniálního Valčíku s Bašírem Ari Folman si pro svůj nejnovější projekt vybral sbírku Stanislava Lema, od níž se však pouze volně odrazil. V kaleidoskopicky imaginativním a hutně emocionálním snímku spíše vypráví příběh ženy, která se rozhoduje mezi svou rolí matky a prací, ženy, která se ohlíží za svým složitým životem a hodnotí jej. A spousta kritiky: současných poměrů v Hollywoodu či samotného lidstva. Robin Wright dostala jednu z největších rolí své herecké kariéry a zhostila se jí na výbornou – což je hlavní důvod, proč je Futurologický kongres zamilováníhodný.

1) Gravitace

Těžko mohlo být na prvním místě něco jiného než Gravitace. Můžete se přít, že nedisponuje zrovna nejsilnějším a nejchytřejším scénářem, ale to je tak všechno. Vzato kolem a kolem jsme v kinech dlouho neviděli režijně preciznější dílo, když si k tomu připočtete technologický význam Cuarónova filmu, výborné herecké výkony a choreografie, hudební doprovod a dokonalou kameru, není možno volit jinak. Rozhodně nejintenzivnější zážitek roku a ti, kteří si jej nechali ujít v kině, tentokrát vážně o mnohé přišli.

---

Guilty Pleasure roku – Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic

Jeníček s Mařenkou se do finální desítky nedostali, což nás mrzelo natolik, že jsme jim udělali speciální minikategorii. Hned na začátku roku 2013 se objevil jeden z jeho nejzábavnějších snímků – při kterých si však plně uvědomujete jeho vysoký „kravina-level“. Co naplat, Jeremy Renner a Gemma Arterton v nápadité (Jeníček si píchá inzulín, jelikož ho bába z chaloupky přecukrovala) a řádně krvavé jízdě – to je něco pro nás. Již se těšíme na další díl.

---

Zklamání roku:

Tuto kategorii nesmíte považovat za seznam nejhorších filmů, to ani zdaleka. Některým z nich uteklo místo v TOP TEN světlé strany síly jen o fous. Své místo zde si však zasloužili ani zdaleka nenaplněným očekáváním.

5) Star Trek 2

Ne, že by nás druhý Star Trek nebavil, to ani zdaleka. Ale po odchodu z kina jsme museli rovnou na ambulanci, aby nám zalepili díru na čele v místech, kam jsme si horlivě klepali. Takových logických lapsů se jen tak nevidí. Kahn (ale no tak, vážně to nikdo nečekal?) se nechává chytit stejně „mazaně“ jako x geniálních arcipadouchů před ním (jen pár příkladů: Joker, Loki, blonďatý slizoun ve Skyfall), celou stopáž je vyobrazován jako největší badass, a nakonec utíká před Spockem? Ne! Nehledě na to, kolik si film „půjčuje“ právě od poslední Bondovky.

4) Wolverine

Hugh Jackman, případně jeho (a náš) oblíbený charakter, mají prostě smůlu. Na scénáře. Jestliže jsme skuhrali u první Wolverinovy sólovky, druhou doprovázely stejné zvukové efekty. Mangoldův film dojíždí na nerozhodnutí, čím chce vlastně být – temným dramatem? Špionážním thrillerem? Efektivním akčním blockbusterem? Nakonec je Wolverine vším v jednom mišmašem, který ani zdaleka nedosahuje kvalit, jaké jsme od něj čekali.

3) Osamělý jezdec

Gore Verbinski se po animovaném Rangovi (jeden z nejlepších westernů 21. století) vrátil na divoký západ, s Johnny Deppem na palubě. Trailery slibovaly vtipnou akční jízdu, film přinesl křečovitý guláš, jehož „over-the-top“ scény na pohled neladily oku, avšak urážely zdravý rozum. K tomu nemilá překombinovanost, nataženost (film by klidně snesl o 30 minut kratší stopáž) a Depp, který je variací na Jacka Sparrowa, jemuž však došel rum.

2) Po zániku Země

Dobrá, možná jsem naiva. Já se stále snažím Shyamalanovi věřit a držet mu palce, jeho „odpadnutím“ svět filmu přišel o talentovaného režiséra a scénáristu. A on mi mou důvěru oplácí tímhle. Po zániku Země je jedním z nejpitomějších filmů posledních let, která ve svých lepších scénách (snad by se hodilo říci „scénách, jež nejsou úplně pitomé“) vykrádá Vesnici. Kam se poděla logika, nevím, zato jsem si jist jedním – tohle je srágora roku, proti níž byl i Poslední vládce větru zářivým klenotem.

1) Elysium

Nutno říci, že režijně nebylo Elysium vůbec špatné. Dobře natočené s dynamickou a brutální akcí. To je však všechno. Příběh je sestavou klišé a levičáckých přání (které ve výsledku, pod drobnohledem, nemají – jak příznačné – šanci dále jakkoliv fungovat) a je na díry bohatší než Boromirův hrudník. K tomu špatně napsané postavy a logické kiksy – Elysium se tak našim (kromě Borise Hokra, ale ten je schopen zalíbit si dokonce zombie-gay-porno) představám ve výsledku vzdálilo nejvíce. Tudíž zklamání roku.