Star Wars: Vzestup Skywalkera

Star Wars. Neexistuje mnoho větších fenoménů, oslovujících celé generace fanoušků. Není mnoho lepších příkladů univerza, které se rozletělo ze svého původního média a dobylo celý svět popkultury a zábavního průmyslu – knihy, komiksy, videohry, hračky a merch, zábavní parky a atrakce a tuny, tuny dalšího. A za tím vším jeden člověk – George Lucas. Velice dobrý režisér, slušný scenárista, skvělý byznysmen. On byl podepsaný pod prvními dvěma trilogiemi tohohle vesmíru, před necelou dekádou však svou firmu Lucasfilm – a s ní i značku Hvězdných válek – prodal nejvíce nenasytnému hráči filmového průmyslu, společnosti Disney.

Přišlo to, co každý čekal – více filmů. Každý rok jeden! Jejich podprůměrná kvalita z nich přitom vytvářela zbraně hromadného zklamání, převážně zataženo s místy prosvítajícími paprsky – zdařilými scénami, jako třeba nástup Darth Vadera v temném tunelu ve filmu Rogue One.

Pod prvním snímkem z disneyovských Star Wars byl jako režisér podepsaný J.J. Abrams, který dostal dohled nad celou novou trilogií, dějově se odehrávající několik desetiletí po té úplně původní, završené Návratem Jediho. Nové postavy, pár navrátilců, nová hrozba – a přitom de facto remake; takový byl Abramsův výtvor s podtitulem Síla se probouzí.

Film číslo 2 z trilogie? Poslední z Jediů, režie Rian Johnson. Mnohými obdivovaný (po právu), mnohými zatracovaný (po právu). Závěr nové ságy potom do rukou dostal Colin Trevorrow, který předtím uspěl s obživováním jiné slavné značky – Jurského parku. Nevydržel však nikterak dlouho a režisérskou sesli plánovaného finále opustil. Důvod? Tvůrčí neshody, motiv, který v rámci filmů studia Disney („trpí“ na něj i sousední Marvel) rozhodně není ojedinělý. A tak si Epizodu 9 převzal J.J. Abrams.

Jaká je Epizoda IX?

Hned v prvních momentech filmu vás zarazí, nakolik podle všeho nemá Disney Star Wars v lati. Velice záhy totiž vyjde najevo, že od některých elementů, zvratů, dějových linek a storyarců jednotlivých postav, které nastavil Poslední z Jediů, se jednoduše opustilo, což působí, jako že v samotném počátku nebyl plán, kam to vlastně chtěli tvůrci vést.

Měli jste pocit, že se nové Star Wars, potažmo postavy v příběhu, vymknou zaběhlému schématu? Že Rey i Kylo Ren pustí celý ten koncept světlé a temné strany k šípku a napíšou si svůj vlastní příběh? Že cesta postavy Finna nutně musí vést k „osvobozování stormtrooperů“? Že poslední Epizoda musí být zápasem o duši Kylo Rena? A že je hrozně super ta informace o Rey z Epizody XIII, tedy, že její rodiče byli „nikdo“, což znamená, že se do tohohle příběhu může dostat v podstatě kdokoliv (a to sdělení je dvakrát podtržené jedním ze záběrů filmu na chlapce, který očividně Silou manipuluje s koštětem)?

No, tak chyba lávky.

Nejenže je všechno při starém (dobří vs. zlí), nejenže se načrtnuté motivy u většiny postav (Kylo, Finn) prostě nedotáhnou, nejenže tenhle film v mnohém popírá své předchůdce – dokonce tu a tam odporuje i sám sobě.

Hned v úvodu je řečeno, že za vším zlem Prvního řádu je ex-císař Palpatine, toho času stále naživu. Palpatine!  Ten Palpatine, na kterého není v celé trilogii jediná zřejmá narážka, snad vyjma podobnosti soubojového stylu a také hudebního motivu Rey s tím jeho! Prostě jen tak, puf, tak jsem tady. To Palpatine manipuloval Kylem, vytvářel Snokea, kul pikle vedoucí ke zničení Jediů, svobody, galaxie, bůhvíčeho ještě. K tomu má sloužit nová „dceřiná společnost“ – Finální řád. Je to tak, Sithové nepatří mezi nejlepší copywritery vesmíru. Kylův úkol je prostý – zabít Rey.

Rey trénuje, aby zabila Kyla, potažmo zničila Sithy. Hnutí odporu se snaží přežít a vyhrát válku. Pokud máte pocit, že to už tady někdy bylo, máte i pravdu.

Spustí se vysoce dynamická, v mimořádně atraktivních kulisách odehrávající se celovečerní filmová verze počítačové adventury, kdy musíte získat tenhle předmět, přeložit tamten kus textu, dojít si pro další předmět, abyste se mohli dostat k finálnímu bossovi. S dobrou akcí, nápadem „dyády v Síle“ (který mě osobně bavil), citlivým použitím digitální Carrie Fisher a působivou scénou v závěru, která evokuje Dunkirk, ale dojem z ní o pár chvil později zvrátí scéna, pro kterou mám pracovní název „emoce z turecké telenovely“.

Pokud dokážete výčet kladů filmu, který měl uzavřít novou trilogii vašeho oblíbeného fenoménu, sečíst na prstech dvou dlaní, je vám nad obě tattooinská slunce jasnější, že je něco setsakra špatně.

Na povrch už přitom postupně vychází, že vše mohlo být docela jinak. Úniky ze scénáře, který měl pod palcem Colin Trevorrow (Epizoda 9 měla mít podtitul „Duel of the fates“) naznačují, že alespoň některých pachutí jsme se v kině vůbec dočkat nemuseli. Ale na to už je samozřejmě pozdě.