Star Trek: Do blízkého neznáma (recenze)

Nový Star Trek nám u příležitosti 50. výročí série už v titulku slibuje cestu do neznáma, ale ve skutečnosti dějově kopíruje šablonu, kterou už jsme viděli tisíckrát: posádka Enterprise je v polovině své pětileté mise, když si vybírá dovolenou na jedné z federačních vesmírných základen, odpočinek ale nemá dlouhého trvání – Kirk a jeho tým jsou vysláni na záchrannou misi, která končí bojem a ztroskotáním lodi na neprozkoumané planetě. Opěšalí a roztroušení důstojníci si proto musí poradit s planetou, neznámým nepřítelem a sebou samými, aby mohli zachránit jak zbytek posádky, tak federační civilisty na blízké vesmírné stanici. Potud nic objevného.

Těžiště filmu však neleží v lineárním příběhu, ale v myriádě detailů, kterou ho tvůrci obohatili. Jako první se nabízí detaily grafické – vizuální stránka je parádní, i když aspoň na pohled ne tak vymazlená jako třeba u Sebevražedného oddílu, hlavního letního kinorivala. Když pomineme občasný úlet v CGI, čekají nás krásné lokace na neznámé planetě a ještě krásnější vesmírné bitvy (ty nelze popsat jinak než jako vysokooktanové – že měl snímek v rukou Justin Lin, to se opravdu nezapře), které v divácích z řad hráčů nejspíš vyvolají neodbytné nutkání jít dát přes hubu Reaperům nebo něčemu podobnému.

Tou hlavní změnou oproti předchozím dvěma filmům je ale humor a přístup k postavám. Už první „nový“ Star Trek se snažil odlehčovat situaci a podat postavy aspoň trochu neotřele, ale často se to nedařilo – vtipy drhly a hlavní hrdinové padali tak hluboko do typických škatulek, že je skoro nebylo vidět. Do neznáma k tomuhle aspektu přistupuje jinak. Místo snahy vyprofilovat každou postavu zvlášť se film víc soustředí na vzájemné vztahy a špičkování, a to mezi méně obvyklými dvojicemi tak, jak spolu skončily po ztroskotání – např. úderná jednotka Kirk a Čekov – nebo naopak léty prověřeným kombem typu Spock+McCoy. Postavy se navíc pro jednou chovají inteligentně, spolupracují a každý přispívá znalostmi ze své specializace, skoro jako opravdový tým. Díky tomu všemu tak ani nezbývá čas na obvyklé „morální momenty“, v nichž velkofilmy tak rády ukazují křehčí a lidštější stránku svých hrdinů. (Příklad: mezi civilisty v ohrožení je i rodina jedné z hlavních postav – a nikdo nám to dvacetkrát nepřipomíná! Skoro jako by se trénovaní vojáci – protože to přesně jsou, ať si Federace říká, co chce – nehroutili z osobních důvodů pokaždé, když nastane krizová situace. Ellen Ripley by jásala.) Ortodoxnější trekkies navíc jistě ocení hromadu více či méně skrytých narážek a odkazů na původní sérii, které zahřejí u srdce, aniž by rušily toho, kdo se naopak v původní verzi neorientuje.

Děj, který zpočátku vyvolává dojem, že je zkonstruovaný jen proto, aby bylo jak přidat sexy mimozemšťanku, narážky na hip-hop a sem tam nějaký ten epický výbuch, v sobě navíc ukrývá hlubší vrstvy, jež působí jako ozvěny otázek, které klasický Trek divákům tak rád klade. Nedočkáme se sice převratných pohledů na společnost ani picardovských úvah o tom, kdy už by si lidstvo mohlo dát pokoj a nešťourat se ostatním v politice a hodnotách (no, těch možná trochu), ale do vážné roviny film přesto zabrousí.

V prvé řadě tak činí na osobní úrovni – poločas mise znamená pro Kirka a Spocka osobní bilanci a zamyšlení nad tím, kam by jejich kariéra i osobní život měly směřovat dál. V širším hledisku se film zaměřuje na význam rodiny, přátelství, a – přeci jen je to Star Trek – podstatu lidství. Divákovi ale není cpáno do chřtánu přehnané moralizování: otázky a jejich možné odpovědi se tu jen naznačují, což je jeden z největších posunů, kterého se ST reboot zatím dočkal. Místo pompézních proslovů a hollywoodských klišé tvůrci tentokrát předpokládají, že si publikum dokáže některé věci přebrat a domyslet samo a že ho jen stačí postrčit správným směrem (a nekazit tak zábavu).

Jedinou skutečně slabou stránkou jsou tak „ti špatní“. Pokud jste se těšili na hrozivého záporáka Kralla v podání Idrise Elby v celém jeho majestátu, budete zklamáni – svou funkci sice plní, ale nepříliš zapamatovatelně. A co hůř, Krall je zajímavý jen do chvíle, než se odhalí jeho plány a motivace – ty jsou totiž pochopitelné jen s jistou dávkou shovívavosti a vlastně docela školácké. Prostě další tuctový parchant v dějinách trekovských filmů, ale holt Khan Noonien Singh je jen jeden (ne, ne ten Cumberbatchův) a na borgy všechno svádět nejde. Jen škoda toho promarněného potenciálu…

I přes tuhle vadu na kráse je však Star Trek: Do neznáma film, který dokázal ustát očekávání a u některých je možná i překonat. Jednoduchý, ale převážně solidní děj funguje jako základ pro další rozvíjení postav, aniž by nějak šetřil na akci, inteligentním humoru či bombastických momentech. Čestnou zmínku si zaslouží i vynikající soundtrack, díky němuž si film udržuje atmosféru a svižné tempo. To vše vytváří mix, v němž konečně posádka Enterprise funguje jako tým, jakému nejde nefandit. A to stojí za to vidět.

Star Trek: Do neznáma
Režie: Justin Lin
Scénář: Simon Pegg, Doug Jung, Roberto Orci
Délka: 122 min
Kamera: Stephen F. Windon
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Chris Pine, Zachary Quinto, Zoe Saldana, Karl Urban, Simon Pegg, Anton Yelchin, Idris Elba