The 100. Komunitní postapo scífko, které má sice inteligenci houpacího koně kříženého s bublajícím bahnem, ale i tak se dokáže až nebezpečně snadno zakousnout pod škáru. I proto, že představuje svět, který v soudobé seriálové tvorbě není zas tak často k vidění.
 |
Ten pocit znáte. Tu hanbu. Stud. Skoro až chuť chodit nadosmrti stokami. Zná to každý, kdo se aspoň občas podívá na film nebo seriál, který bývá označován anglickým souslovím „guilty pleasure“, česky jako „provinilá slast“. Některá audiovizuální dílka, ale samozřejmě také knížky, jsou zkrátka tak pitomá, až to praští… a přece od nich nejde odtrhnout zrak. A jestli v momentální seriálové tvorbě nějaký fantastický kousek splňuje tato kritéria, je to bezesporu právě The 100.
Končíme, lidstvo, končíme. Nebo?
S nějakými těmi postapo seriály jsme v posledních letech přeci jen měli tu čest. Terra Nova a Revolution vyhořely, naopak třeba Defiance a Falling Skies žijí dál. Všechno béčka a z většiny bohužel stejně návyková, jako je The 100.
Seriál, o kterém je momentálně řeč a jehož třináctý díl v první půlce června ukončí první řadu, je ale přeci jen trochu jiný. Už jen tím, že ho v podstatě nejde označit za podívanou pro celou rodinu. Spíš se jedná o jakýsi hybrid teenage dramatu s thrillerem, což dává tvůrcům The 100 poměrně solidní šanci občas přitvrdit. Třeba hromadnou vraždou tří stovek lidí naráz či pokusem o popravu v přímém přenosu. Hlavně je zde ale lidská společnost postavena do příjemného marasmu zmaru a hned od počátku čelí velmi reálné hrozbě totálního vyhynutí.
Zkrátka a dobře, lidstvo si zase jednou zaválčilo, a proto nyní jeho zbytky čítající zhruba tři tisíce hlav musejí žít na orbitě Země v chumlu vesmírných lodí. Na Arše, kde panují tak trochu fašistické zákony. Trestem za jakýkoli zločin od krádeže lízátka nahoru je zde smrt. Musí být, protože omezený prostor a ještě omezenější zásoby čehokoli vyžadují přísnou limitaci populace. A když se ukáže, že Archa tak trochu přestává produkovat kyslík, rozhodne se jeden z místních hlavounů k poměrně revolučnímu kroku. Stovku dospívajících vězňů, čekající na popravu ve vakuu, nechá nasardinkovat do jednoho z mála fungujících plavidel s tím, že je vykopne zpátky na Zemi. Ale má to jeden háček.
On se totiž podobný výlet pořád trochu rovná rozsudku smrti. Od chvíle, kdy se naší planetou přehnala nukleární válka, totiž nikdo neví, jak to na modré kouli vlastně vypadá. Jestli tam jde vůbec dýchat. Anebo přežít pět minut v kuse. A právě tento výsadek adolescentních renegátů se má stát pionýrstvem lidského exodu zpátky domů. Podobné úloze se občas říká „být pokusným morčetem“. A co že tedy poměrně nesourodou hrstku mladých výrostků na rodné hroudě jejich předků čeká?
Zelený svět zítřka
Zkraťme to, dýchat se tam dá, žít také. Bez toho by seriál asi neměl dlouhého trvání. A hlavně na logiku se v The 100 zkrátka nehraje. Co se hodí do krámu, to se prodává, a kdo touží po zahloubání, má zde jasně vystavenou stopku. Ničivé výbuchy na stanici, planeta bez jakékoli výraznější kontaminace, domorodci v riflích, v tomhle seriálu je prostě možné cokoli. I zásluhou toho má vše svižné tempo, a to jak co do dění na oběžné dráze, tak na Zemi, kde se to za pár století bude hemžit parádně bizarní zelení.
Právě z odlišností reálií v časech zítřka ovšem těží The 100 ve výsledku ze všeho nejvíc. Jasně, mláďata se na Zemi různě vzájemně zakoukávají a odkoukávají. Sem tam je z toho láska, sem tam zase lítají pěsti. Hlavně je však čeká objevování nového domova, a ten umí mít chvílemi docela podmanivou atmosféru. Země totiž není zdaleka tak mrtvá, jak si všichni mysleli. A dvouhlavý zmutovaný jelen je pouze začátek.
Dojde na „madmaxovské“ pozemšťany středověké ražby, obří červy v lagunách (kde by umřeli hlady do týdne, ale co už), na tajemné kyselé mraky cárající po lese, na protiatomové kryty, světlušky jak z Avatara, prostě je zde vše. A to vše má navíc hodně pohlednou tvář, omotanou do šátku z akce, docela příjemného dobrodružství a nakonec i z očekávání, kdy konečně začne pořádná šikana ve stylu Goldingova Pana much. Jenže i když je to všechno smíchané do divokého guláše, který je třeba kořenit hrstmi trpělivosti, pořád je tenhle mišmaš prostě sympatický. Jak zásluhou hereckého obsazení, tak i díky tomu, že si seriál kromě dynamiky dokáže zachovat i svoje tajemství a nebere se víc vážně, než je nezbytně nutné. Zkrátka adolescentní oddechovka se vším, co k tomu patří s – přemoudřelým mládím v čele a s nezodpovědnými manipulujícími dospěláky za zády. Třeba takový zapomenutý seriálový klenot Jeremiah byl asi originálnější, ale i tak toho The 100 nenabízí málo.
(Autor je redaktorem časopisu Pevnost)
Foto: The CW
