Seriálový seriál 2 – Ztraceni

Kdo přežije v Atlantidě? Aneb Pán much v Bermudském trojúhelníku.

Na počátku bylo slovo a to slovo měl J. J. Abrams. Jistě, jsem si vědom skutečnosti, že prapůvodní myšlenku seriálu, který měl s psychosocio­logickou vášní sledovat vztahy uvnitř různorodé skupiny trosečníků na ostrově, takřka ve stylu Goldingova Pána much, vynesl na papír původně Jeffrey Lieber. Byl to však právě Abrams, tvůrce vcelku úspěšného seriálu Alias, dodal této (studiem původně zamítnuté) myšlence šťávu, která ji dovedla k realizaci. Recept se zdál docela jednoduchý. Reality show Kdo přežije? jistě znáte. J. J. Abrams tento divácky mimořádně úspěšný koncept převedl do mnohem zajímavějšího prostředí – na Ostrov s tolika mysteriózními a mytologickými prvky, že by si v ničem nezavdal s bájnou, ztracenou Atlantidou. K tomu přidal zdánlivě obyčejný prvek, který však Ztraceným přidal na síle – flashbacky.

Slovo dalo slovo, padla první klapka. Pilotnímu dílu seriálu byl přiklepnut rekordní rozpočet 12 miliónů dolarů (jenom 250 000 šlo na pořízení letadla), což odpovědného producenta Lloyda Brauna stálo místo. Studiu se nezamlouval tak veliký risk na projekt, v jehož středu se nekomíhá žádná velká herecká hvězda. Po fenomenálním úspěchu nejen pilotu, ale celé první řady však museli Braunovi dát za pravdu. Zda mu však vrátili jeho místo, nevím.

Postavy v centru záhadného dění

Je na první pohled zřejmé, že první housle v seriálu hraje právě ta sociálně dramatická linka. Postavy, kam se podíváš. A všechny do jedné jsou perfektně napsané, takže není nijak těžké se s nimi sžít. Pád letadla přežil hrdinný doktor Jack, uprchlice před zákonem Kate, mazaný podvodník Sawyer, muž víry Locke, sympatický tlouštík Hurley, vyhaslá rocková hvězda Charlie se závislostí na heroinu, rozmazlená blondýna Shannon, těhule Claire, k tomu příslušníci menšin – černošský otec Michael se synem Waltem, jihokorejský manželský pár Jin a Sun a inteligentní arab Sayid, bývalý člen Saddámovy gardy. Tuze šťavnatý koktejl.

Aby rostlo napětí (a protože jich v každé sérii zemřelo mnoho vedlejších i hlavních), tvůrci vždy objevili způsob, jak na Ostrov dostat nové charaktery. Ať už šlo o původní obyvatele, tzv. „Ty druhé“, jimž vládnul inteligentní manipulátor Ben, nebo o lidi „zvenčí“, případně z minulosti.

Jsou to právě vztahy těchto (a posléze i jiných) postav a jejich vývoj (vztahů i postav), na nichž celý seriál stojí. Oni všichni jsou ztraceni nejen kdesi uprostřed oceánu, ale hlavně ve svých životech. Z flashbacků (převážně platí rovnice – jeden díl = jedna postava, které jsou flashbacky věnovány) se dozvídáme více z jejich minulosti, později se z flashforwardů dozvídáme více z jejich budoucnosti. Záhadný Ostrov, představovaný nádhernou a divokou havajskou přírodou, je pak pouhým prostředím, katalyzátorem k další evoluci psychologií charakterů a jejich interakcí. Přesto prostředím, které je samo jedním z hlavních „hrdinů“. Nakonec, nebudeme si lhát do kapsy, to byla právě ona mysteriózní struna, která dostala seriál na výsluní.

Začíná to hned první epizodou. Cosi ve tmě poráží stromy, láme je jako sirky. Zabíjí pilota. Pronásleduje Jacka, Kate a Charlieho. Lední medvěd v džungli? Vzkaz, který zachycují vysílačkou z letadla, podle Syidových výpočtů již šestnáct let dokola opakuje hlas jakési pomatené Francouzky o „čemsi“ co vyvraždilo její kolegy. Záhady se kupí, a bohužel přibývají rychleji, než je tvůrci stíhají vysvětlovat. Nakonec se jich nahromadí tolik, že nejsou vysvětleny všechny, což je Ztraceným vytýkáno ze všeho nejvíce. Vysvětlení se nabízí hned několik – vždy šlo hlavně o postavy, které ze svého omezeného pohledu jednoduše nemohli nalézt odpovědi na všechno. Za druhé – záhadnost je přitažlivá. Díky tomu, že hlavní scénáristé Carlton Cruse a Damon Lindelof neuzavřeli všechna mystéria, bude seriál žít dál.

Show must go on

Nezodpovězení některých otázek totiž způsobilo naprostý boom teorií fanoušků seriálu. Ty se samozřejmě rojily v hojném počtu v celém jeho šestiletém průběhu a závěr toto teoretizování jenom podpořil. Namáhejte si mozek, lidi, zkuste přijít s vlastním řešením. Protože však bylo hlasů PROTI tomuto zakončení velké množství, spatřil světlo světa ještě bonusový minidíl Nový muž ve vedení, ve kterém jsou tři z dalších otázek zodpovězeny.

Šest řad, 115 epizod. Dopředu dávali tvůrci vědět, že Ztraceni šestou řadou skončí. Nikoliv pro nezájem diváků, jak je tomu častým a neblahým zvykem, seriál si držel vysokou úroveň sledovanosti po celou dobu (tendence byla samozřejmě klesající, ale to je v seriálovém světě pravidlem), ale prostě proto, že seriál nechtěli uměle přiživovat a násilím protahovat. Nakolik měli vymyšleno zakončení dopředu, sdělil sám Lindelof, který prohlásil, že šlo o mix obou možností – část konceptu a závěr byly dané již na počátku, část se vymýšlela vždy před následující sérií.

Každá řada je tak svým nádechem trochu jiná, v každé přijdou tvůrci s dvakrát větším množstvím motivů, záhad, otázek a odpovědí, aby vše šestou řadou zakončili v až transcedentálním duchu. Ono „katechistické“ vyznění, které je divákovi naservírováno, je také často terčem kritiky.

Odkazy, emoce a čekání

Bezesporu se mohou Ztraceni pyšnit vynikajícím, inteligentním scénářem. Jenom kočírovat tolik postav, motivací a vývojů je známkou kvality tvůrců, stejně jako způsob, jakým dokázali balancovat na hranici mezi mysteriózností a reálným dramatem. Lindelof, Cruse a ostatní nevytvořili jenom prostý příběh, který se mnohem víc než útěku z Ostrova týká souboje mezi dobrem a zlem, jako bonus totiž přidali sofistikovanou, efektní a efektivní hru s odkazy na kulturu, filozofii, mytologie, náboženství i vědu. Ty schovali nejen do jmen (John Locke, Rousseau, Faraday, Jacob, Hume), názvů epizod (Tabula Rasa, Deus Ex Machina, A Tale of Two Cities, Catch 22, Some like it Hoth je narážka nejen na film Billyho Wildera, ale i zmrzlou planetu ze Star Wars), ale i do dění na Ostrově (hon na kance jako z Pána much, Sawyer čte knihu Daleká cesta za domovem). Hrátky s osudovými čísly 4, 8, 15, 16, 23, 42 nás provázely celým seriálem a vazby některých postav ve flashbacích byly impozantní. Pravda, některé scénáristické „vytáčky“, kdy je záhadnost zachována pouze tím, že jedna postava ví více než ostatní, případně kdy stačí někomu říct „že je to jeho osudem“ a on se nechá zmanipulovat k čemukoliv, mohou výsledný dojem pokazit.

Druhou devízou scénáře jsou emoce. Mnoho charakterů představuje mnoho prostoru pro jejich vznik. Řeší se milostné pletky, tu a tam někdo zemře, čímž způsobí slzavé údolí u televizních obrazovek/monitorů. Poslední scény svou interesantní analogií na naprostý úvod rozslzely i ty nejtvrdší (včetně pokorného autora článku, který se ale do této skupiny nepočítá).

Že je většina epizod většiny seriálů zakončena nějakým silným cliffhangerem, to je veřejně známá věc. Nikdy jsem však nezažíval stejné pocity jako každý týden u Ztracených, kdy po nápisu LOST, oznamujícím konec dílu, bylo mou jedinou myšlenkou zvolání: „Já chci další díl!“ Občas (rozuměj téměř pokaždé) jsem se neubránil a přečetl si dokonce spoilery! 

Večerem vás provázeli

A jsme téměř na konci článku. Pokud jste se prokousali až sem, gratuluji.

Spousta nominací a cen Emmy, tedy televizních Oscarů, provází Ztracené již od počátku. Mnoho jich bylo pro herce v hlavních či vedlejších kategoriích. Ač se jednalo o zprvu neznámé tváře (nejslavnějším byl pravděpodobně Dominic „Smíšek“ Monaghan), všichni zúčastnění dokázali využít vhozené rukavice a podávali vynikající výkony od začátku do konce. Můžeme si jenom přát, aby to znamenalo otevřenější vrátka na plátna kin.

Revoluční byla i technická stránka seriálu. Kamera se dá popsat jenom superlativy, na seriálový rozpočet je vážně vynikající (kam se hrabou české filmy), ostatní prvky v ničem nezaostávají. Ještě jeden můžu s čistým svědomím vyzdvihnout a pojmenovat. Michael Giacchino.

Dvorní skladatel režiséra J. J. Abramse vytvořil perfektní doprovod a naplno tak rozjel svoji skladatelskou kariéru (odměněnou jedním Oscarem za film Vzhůru do oblak!). Jeho spojení jednoduchých klavírních melodií, proložených několika málo smyčci, skvěle podtrhlo vyznění emotivních scén, motiv „výpravy“ mám v hlavě dodnes, stejně jako některé ambientní mysteriózní pazvuky.

Závěrem

Ztraceni loni skončili, mohli jste nadávat, plakat, chválit, teoretizovat, nebo je prostě ignorovat. Skutečně nebyli tím nejdokonalejším seriálem všech dob, byli však jedním z nejlepších a svou oblíbenost nezískali náhodou. Jsem si stoprocentně jistý, že kromě mě jsou ještě zástupy těch, kteří si na tento seriál vypěstovali těžkou závisLOST.

Názor známé tváře:

Ztraceni je seriál, který jsem začal sledovat s nadšením, poté se zájmem, pak s pobavením a v posledních dílech se vztekem a touhou vyhodit všechna koupená DVD z okna. Scenáristé možná měli zajímavý nápad, ale postavy jim do toho moc nesedli a tak, aby si to tvůrci usnadnili, přinutíte v seriálu kohokoliv k čemukoliv tím, že mu žádost buď dvakrát zopakujete, nebo řeknete, že je to jeho osud. Bojuje se o obří špunt, jehož vytažením se stane něco hrozně špatného (přičemž nikdy není řečené, co), padouch chce vlastně jen vypadnout z ostrova ovládaného pošahanou sektou, a o finále radši ani nemluvím, abych nedostal infarkt – prostě zajímavé sci-fi se změnilo v metafyzický blábol. Ostatně, podobný osud (z inteligentní špionážky do blábolu) potkal i Abramsův seriál Alias. A tak je dobře, že se J.J. v současnosti věnuje spíše filmům.

A když jsme u toho… nechce někdo koupit kompletní Lost (s anglickými titulky) za poloviční cenu?

Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz