Recap: Hra o trůny 4×10, Děti

Poslední díl je více než příhodně nazván Děti. Dítě znamená symbol naděje a nového počátku. V tomto díle a ve světě Hry o trůny jest tento název ještě umocněn zakončením cesty Brandona Starka, na kterého se fest zapomínalo. Jeho kraťoulinká, leč poměrně výživná epizodka konečně ukáže, kam se to tak plahočil, ale autoři seriálu jsou skoupí na slovo, aby vysvětlili proč. Divák knih neznalý je tak odkázán jen na těch pár náznaků a jednu větu, ve které se slovo Děti objeví.

Celý díl je de facto o loučení. Ač se to nezdá, Daenerys Za bouře zrozená prohrála (opět) ze všech nejvíc. Její sen o dokonalé společnosti bez otroků a pánů se jí postupně sype pod rukama, aby jej autoři dotáhli do konce posledním prosebníkem. Scénáristé trochu zabrousili do sociologie a konečně černé na bílém ukázali kontrast mezi ideami beztřídní společnosti a krutou, hnusnou, bezcitnou realitou. Malá epizodka s draky má hrát na city, ale jelikož se v celých deseti dílech létající digitální ještěrky prakticky neukázaly, divák bez vypěstovaných emocí k nim jen těžko bude sdílet slzy s jejich lidskou mamkou.

Upřímně, největší WTF moment se odehraje na Zdi. Boží zásah, polnice andělů, deus ex machina a ejhle, objeví se nečekaný zachránce! Tím sice autoři vysvětlili, proč tato postava na celou sezónu zmizela ze scény, a ano, je možné odhadovat, kam se příběh povine dál (od severu směrem na jih). Leč divák nad tím bude divák kroutit hlavou a říkat si: Jak se tam ta osoba, hergot, dostala? Odpověď je možné si domyslet, ale v desátém dílu nezazní.

Lady S., kterou v závěru čtvrté série čekalo mnoho čtenářů Písně ledu a ohně, se nakonec neobjevila. Podle režiséra epizody Děti se s ní letos v žádném případě nepočítalo a zůstává otázkou, jestli se v seriálu vůbec někdy objeví.

Kdo už četl knihu, tomu bude nad slunce jasné, jakého ohromujícího konce se dočká příběhová linka tentokrát. Ono je to nesmírně zábavné, neboť s každým dalším odvysílaným dílem je možné zužovat a zužovat možností, jak by to asi mohlo skončit a potom jen s napětím sledovat, jak tušená a zatím jen v mysli držená scéna dopadne na televizní obrazovce. Přiznám se, že konec Tyrionova příběhu byl nemasný, neslaný. Najednou byl konec a hotovo. Chemie mezi oběma herci prostě nefungovala, takže výstřel přišel v pravý okamžik.

Nejlepší momenty zažije divák v momentě, kdy se na scéně objeví Arya. Diváci tak budou svědky vcelku obstojného souboje na meče, kde Ohař ukáže pár špinavých triků, ale bude mu to prd platné. Na jednu stranu je fajn, že se autoři snaží o vcelku realistické pojetí šermu, ale krucinál proč tam cpou neustále ty trapné otočky! Leč zpět k tématu. Salónní dvojka Arya a Ohař končí a končí pěkně syrově a drsně – přesně tak, jak celý seriál na diváka působila. A závěrečná scéna, kterou podmalovává zpívaná variace na úvodní téma je opravdu famózní. Je plná nostalgie a smutku, ale zároveň i nové naděje.

Každý správný příběh by měl mít po náležitém vyvrcholení nějakou dohru. Pokud to budeme brát takto, tak jakési kataklyzma skutečného příběhu se odehrálo v osmém díle, kdy si Had rozbil hlavu o Horu (doslova). To byl vrchol série, jak se patří. Bitva na Zdi též nebyla k zahození, leč diváka ze židle už nezvedla. Desátý díl už nechal všechny jenom vydýchat, doklusat a uložit ke spánku. Bylo to takové zamávání odjíždějícího auta; sbohem a šáteček.

Jaká byla čtvrtá série?

Taktika G. R. R. Martina zabíjet své hlavní postavy mu přináší mnoho úspěchů. Divák potažmo čtenář příběhu věří, že se s nikým nemazlí, ale děje se to tak často a tolika postavám, že už to jednak přestává být zajímavé a druhak autorovi dochází hrdinové na zabíjení. Nedostatek postav se pak řeší příchodem nových a ty už mají jen status náhradníků za vypadnuvší chudáky. Navíc jim hrozí, že brzy umřou, takže si je divák pro jistotu ani moc nepouští k srdci.

Čtvrtá série proto byla zhruba taková. Jakési vydechnutí po napínavých událostech plných krve, smutku, hrůzy a zmaru. Jenže, přiznejme si to, v nejlepším se má přestat. A tvůrci Hry o trůny, potažmo sám Martin, to nepostřehli. V seriálu dobíhají příběhy jednotlivých postav, ale už se pomalu, ale jistě, vytrácí ta hybná síla, která hnala diváka i čtenáře mohutně vpřed. Idea jakéhosi uceleného příběhu končí, neboť ten příběh opravdu skončil. A skončil dobře. Čtvrtá řada tak vlastně byla takové malé loučení, které se protáhlo a snažilo nabrat nový dech, jenže se mu to stále nedařilo.

Je to takový omlácený, starý pán, který se snaží chytit druhou mízu a na kterého místo toho přepadne první infarkt. Všechny důležité postavy jsou mrtvé (čest jejich památce) a už není nikdo natolik výrazný, aby jejich střetnutí přikovalo diváky k obrazovkám. Čtvrtá řada Hry o trůny měla několik dílů vynikajících, několik průměrných, několik nudných. Čekání a těšení se na každý další díl nebyl promarněný čas, ale otázkou zůstává, co bude dál. Protože pokud se budeme pohybovat jen v intencích právě hodnoceného seriálu, tak mnoho důvodů, proč sledovat i pátou sérii nám HBO právě nedala.