Pravdivá krev

Tak nám dotekla Pravá krev. Příběhy naivní blondýnky (až za hranicí parodie) Sookie, která pracuje jako servírka v baru Merlotte’s, čte lidem myšlenky a proplouvá díky svým upírským/vlko­dlačím/měňavko­vým přátelům z průseru do průseru, patří mezi televizní kánon současnosti, který většině z vás jistě není třeba představovat. Neberte proto tento text ani za recenzi či kritiku, spíše takové ohlédnutí se za jednou seriálovou „epochou“.

Sookie lovila vraha, pátrala po uneseném mocném upírovi, postavila se backchantce, upířímu psychopatovi, zfetovaným vlkodlakům, čarodějnicím, upíří bohyni, vílímu upírovi i zombie upírům. Každá ze sedmi sérií Pravé krve dostala větší hřiště, megalomanštější zápletku (z maloměsta mezi vládce světa a nazpátek), nového padoucha, častokrát i nový „živočišný druh“. Ba i Sookie postupně zjišťovala, že v její krvi koluje vílí světlo. A proto je tak přitahována protikladnou temnotou v krvesajích.

Guilty Pleasure

Je na první pohled patrné, že se Pravá krev a její tvůrci (především Alan Ball, scénárista kupříkladu oscarové Americké krásy) pod záštitou HBO nesnažili o nějakou seriózní zábavu. V úvodní sérii sice seriál ještě tak nějak fungoval jako napínavá detektivka, s narůstajícím množstvím fantastických ras a postav však stále více ukazoval svou opravdovou tvář – tohle je šestáková zábava s náběhem na guilty pleasure! Nic víc, nic méně.

I ve chvílích, kdy seriálu docházela šťáva (což je zhruba od počátku čtvrté série), zůstal jeho tvůrcům sympatický nadhled a schopnost dělání si legrace ze sebe sama či z mnohých žánrových i nežánrových klišé. I proto může Pravá krev místy připomínat devadesátkové vztahovky á la Beverly Hills. Mixnuté s Bladem. Těm se však vpravdě jen vysmívá. Stejně jako buranskému americkému, dodnes rasismem zmítanému jihu, aristokracii, médiím, náboženským spolkům, politice, esoterii, homofobii, a mnohému dalšímu.

Na Pravou krev bylo celých sedm let spoleh i v oblasti nižších vizuálních zábav: explicitní až předimenzovaná brutalita a sexualita, zkrátka: „I wanna do bad things with you.“, jak se zpívá ve vynikající znělce (pustili jste si ji, žejo?). A vzhledem k tomu, jací krásní lidičkové se v seriálu v rychlém tempu točí, nahota nikdy nepřestává těšit!

Avšak ani nadhled a vtip a násilí a nahota, či poctivě vypracovaná mytologie fikčního světa nejsou hlavním pozitivem seriálu. V něm totiž absolutně a zcela bez debat vládnou jeho postavy. Tvůrci neudělali tu chybu, že by Pravou krev postavili pouze na Sookie. Bloncka je centrem všeho dění pouze v první sérii (i ona však má mnohé vedlejší linie), následující řady vždy disponují větším množstvím hlavních zápletek. Ostatně, samotná Sookie je vždy příběhem spíše vlečena, než že by jej sama postrkovala kupředu.

I díky tomu skvěle vyniknou postavy upíra Billa (trademark: S-s-s-sookieee), Vikinga Erica, který dobyl fanouškovských srdcí dozajista nejvíce, Sookiina natvrdlého bratra Jasona, gay (v obou smyslech toho slova) kuchaře/médium Laffayetta, Jessicy a Hoyta, Tary, Sama, nejcyničtější bytost známého vesmíru Pam, Alcida, šerifa Andyho, Arlene… Málokterý seriál oplývá takovou plejádou zábavných postav, jejichž charaktery navíc nejsou jen plochým šustěním prázdného papíru. Pravda, někdy jako by si s tak silnými postavami tvůrci nevěděli rady, ale většinu času s nimi balancovali na výbornou.

Právě k postavám se pojí emoce. Radost z jejich výher i smutek z jejich ztrát či ztrát jich samotných (a že těch ztrát bylo!), od začátku do konce. Jejich hledání sebe sama – toho, jakou pravdu jejich krev skrývá a co nemohou změnit – dokázalo zabavit po celých sedm let. A přestože šla Pravá krev po třetí sérii kvalitativně značně dolů, bylo to nakonec pěkné sedmileté přátelství, které v srdcích fanoušků zanechalo zaražený dřevěný kolík.