Dočkali jsme se. Opět padají hlavy, opět nás autoři překvapí a opět ďábelský autor G. R. R. Martin ukazuje, jak nemá rád své postavy. Respektive čtenáře/diváka, který si je stihne oblíbit. Čtvrtá série Hry o trůny už měsíc běží v televizi a je na co koukat.
Už to bude měsíc a dva dny, co se na televizní obrazovky HBO vrátil seriál, který se v mnohém podobá snímku Pán prstenů od Petra Jacsksona. Najednou totiž všichni zase milují meče, magii a sem tam nějakého draka. Jelikož je seriál už pěkně masitý fenomén a každý díl velmi pěkně zpracovaný, na Fantasy Planet jsme se rozhodli pravidelně rekapitulovat, co se vlastně v Západozemí děje. Jistě, máme už nějaký skluz, leč ještě šest epizod nám zbývá, ale to doženeme.
Dva meče (Two Swords) ani nejsou tak prvním dílem nové série, jako spíš memento předchozího grandiózního finále, kdy George R. R. Martin coby autor předlohy ukázal, že opravdu není dobrým organizátorem svateb. Upřímně, první díl se ani nesnaží být jiný. Po celou hodinu dává divákovi na vědomí, že jedna velká kapitola skončila a je třeba začít psát na novém listu. Tento díl je takovou rekapitulací bez rekapitulace, neboť po úvodním sestřihu už režisér D. B. Weiss jenom klade důraz na důsledky předcházejících událostí a pohled na válkou zničenou zemi v závěru je vskutku dechberoucí. Leč po dějové stránce je jasně patrné, že se velké události teprve rozbíhají, ale divák je ani moc vnímat nebude, neboť se bude těšit, že vidí své staré známé znovu na obrazovce. Objevuje se též nový hrdina – dornský princ Oberyn, z nějž čiší potenciál pro pořádnou porci čuňačinek, napětí i akce zároveň.
V další epizodě – Lev a růže (Lion and The Rose) – se koná nová svatba. Tentokrát ta nejhlavnější, neboť si princ Joffrey bere princeznu Margaery. Divák po zkušenostech s jinou svatbou bude jako na trní, zda tam ten sadistický autor knižní předlohy nedá něco ze svého bohatého repertoáru. No, prozrazovat nebudeme, neboť od druhé epizody ještě neuplynulo příliš času. Leč je třeba zmínit, že mnoho diváků po zhlédnutí konce slastně vydechlo: „Konečně!“ Kromě velmi duchaplného závěru, který pěkně zamíchá s celým dějem, jest vlastně celá epizoda jakousi přípravou na strhující koncovku.
Ve třetí epizodě, Lamačce řetězů (Breaker of Chains), autoři surově ignorují jistou tragedii v jistém vládnoucím rodu Západozemí a zaměřují se hlavně na Daenerys, která svou dalajlámovskou taktikou ovládá jedno město za druhým. Její armáda roste a roste. Když odhlédneme od tradiční námitky fantasy rejpala – a co ti lidé jako jí, kde berou vodu – mají tyto scény opravdu tradiční nádech naděje a připravované pomsty. Leč třetí díl se pro svou přílišnou roztříštěnost jeví jako nejslabší, neboť se v krátkých střizích snaží říci to nejpodstatnější o co největším počtu postav. Tempo vyprávění je opravdu hodně hutné, což kvalitě tohoto dílu značně ubližuje. Ale další incest pod márami to opravdu vyvažuje!
Zatím poslední díl Přísežník (Oathbreaker) má zase jinou atmosféru. Již se ukázali všichni hráči a autoři tak nemají kam spěchat, a proto zvolnili zběsilé tempo předchozího dílu a tradičně odvypráví kus od každého příběhu. Leč tyto porce už jsou dostatečně dlouhé a propracované, aby si je divák vychutnal celé. Nová epizoda navíc působí, že po každé scéně už může skončit, takže diváka každou další minutou překvapují. Do hry se vrací naplno Jon, který na Zdi začíná nabírat na důležitosti, a Petyr Bealyš, jež znovu kuje složité pikle, jak byl zvyklý v předchozích sériích. Jeho lasiččí výraz a pýchou a sebestředností překypující hlas při odhalování svých tajemství je vskutku famózní. Jen škoda, že zatím dostal tak málo prostoru.
Po Přísežníkovi už má divák opravdu hodně velkou chuť vidět další epizodu. Příliš mnoho věcí bylo nakousnuto, ale nevysloveno. Navíc ti, kteří znají americké seriály i po formální stránce už tuší, že pátý díl by mohl odhalit nějaký ten mid season event, čehož se my, vědoucí čtenáři knih Písně ledu a ohně, nemůžeme dočkat.
