Branou mezi bohy Olympu

Mladý a světem nepoznamenaný hrdina, jehož jméno je prokleté, se vydává zachránit Orákulum bohyně Gaii, aby se od něj dozvěděl, jak se svého prokletí zbavit. Naneštěstí se mu však místo uspokojivého a snadného řešení dostává zjištění, že je nejstarším synem athénského krále Aegea a že v sobě nese tajemný Lexikon, jehož rozluštění může smrtelníka dovést k bráně na Olymp a tím ho povznést mezi bohy. Hrdinův sen o obyčejném životě, milující ženě a kletbou nestiženém budoucím pokolení se tak rozplývá do ztracena. Místo toho se musí ve společnosti poněkud tvrdohlavého Orákula v podobě krásné mladé ženy a šíleného, avšak geniálního vědce Daidala vypravit do Athén, kde na něj čeká nepřátelská armáda krále Mínóa, ne zrovna přátelsky naladěný otec Aegeas a mocná čarodějka Médea. A ti všichni prahnou po tajemství Lexikonu. Kdo by také nechtěl být bohem, že?

První řada kanadsko-britského seriálu Olympus z pera Nicka Willinga se začala vysílat v dubnu tohoto roku, má 13 dílů a jak už bylo zmíněno výše, zavádí nás do antického Řecka. Cesta je to však poněkud trnitá a plná výmolů.

Jako první praští do očí nepříliš zdařilé efekty, na něž studio nemělo tolik peněz, kolik by si přálo. Ani to jim ovšem nezabránilo natočit prakticky celou záležitost před zeleným plátnem a obohatit nás tak o počítačovou animaco v každém druhém záběru. Zatímco jiné, podobně financované projekty, umí s nedostatečnými efekty kouzlit, šetří si je na důležité momenty a spoustu věcí ponechávají čistě na fantazii diváka, Olympus se směle pouští do bohatě dokreslovaného světa úžasných scenérií a rozlehlých prostor, v nichž se postavy neustále pohybují a často i skoro ztrácejí. Co by dokázala stejně dobře vykreslit pódiová scéna s rekvizitami a správný úhel kamery, to je nám prezentováno v laciné – avšak mnohem větší! – animaci. Pravda, scenerie a prostory jsou to opravdu kouzelné. Návrháři pustili fantazii ze řetězu a antický svět je tak plný magicky vyhlížejících míst, z nichž sálá starobylost a tajemství. Nedokonalé provedení však může mnoho lidí odradit již během prvního dílu, protože k sobě strhává příliš pozornosti.

A stejně jako nebyly peníze na efekty, nebyly ani peníze na pořádný kompars. Veškeré vedlejší role jsou hrané naprosto příšerně a amatérsky, až si občas říkáte, jestli ty lidi nenaháněli někde venku na ulici. Hlavní role jsou naštěstí o dost lepší. Známější jméno mezi nimi sice naleznete jen jedno, ale rozhodně už se nedá pochybovat, že se jedná o skutečné herce.

Tom York v roli hlavního hrdiny nemá moc co hrát. Na začátku jde o naivního kluka, který celý život prožil v lesích, a tak v průběhu seriálu buď duševně či fyzicky trpí nebo nechápavě kouká, jak s ním všichni ostatní zametají. S blížícím se koncem však jeho charakter dostává hlubší rozměr a začíná být děsivý. Sonya Cassidyová vdechla život Orákulu, hlavní ženské postavě. Skvěle přitom balancuje mezi slabou ženou, která spouští ochranitelský reflex a poskytuje trochu toho fanservisu, a silnou hrdinkou, jež se z problémů dokáže vysekat sama. Nejznámějším jménem seriálu pak bude Matt Frewer v roli vědce Daidala, věčně klopýtajícího mezi genialitou šmrncnutou řádnou dávkou šílenství a emocionálním nervovým zhroucením ze smrti syna Ikara. Posledním velkým hráčem je pak královna Médea ztvárněna Sonitou Henryovou. Jedna z nejmocnějších čarodějek antického světa má srdce z ledu a tvrdě si jde za svým. Je posedlá mocí, Lexikonem a ve snech ji neustále straší hříchy spáchané v minulosti.

Krom těchto postav se dočkáme i několika dalších, které oscilují mezi hlavními aktéry a vedlejšími rolemi. Ať už se ale bavíme o nich nebo o hlavní čtveřici, je těžké říct, kdo je vlastně na straně dobra a kdo na straně zla. Téměř každý alespoň jednou změní stranu, a jak se o záhadném Lexikonu dozvídají více, je stále těžší určit, komu z nich by se mělo fandit a co to dobro či zlo ve skutečnosti je.

Mezi boji a zjišťováním, co je vlastně Lexikon zač, se dočkáme také přijatelné dávky pravé antické tragédie. Nezvratnost osudu, prudké vášně jako nenávist, pomsta, ambice, chtíč a vášeň, drobná špetka incestu a boj hrdinů proti sobě samým, božstvům i ostatním smrtelníkům, zkrátka všechny ty věci, které z řeckých bájí a eposů učinily nadčasová díla, najdeme i v Olympu, byť v trochu naředěné míře. Během sledování se sice nebudete cítit jako na emoční horské dráze a rvát si vlasy z hlavy, ale určitě naleznete (vzhledem ke kvalitě všeho ostatního) až překvapivě dost okamžiků, které se vás nějak dotknou. Některé zvraty se dají očekávat, jiné ne. Občas přežijí či zemřou ti, u nichž jste to nečekali. Budou zde chvíle, kdy se zasmějete (hlavně na začátku), i chvíle, kdy vám bude úzko (hlavně na konci) a především budete přemýšlet, jestli tu postavu, kterou máte rádi, máte mít vážně rádi.

To vše nám pak tvůrci seriálu zabalili do zajímavého světa antických bájí a pověstí. Přestože se objevuje spousta známých jmen a reálií, nečeká nás pouhé kopírování známého a ověřeného. Nick Willing se rozhodl mýty jen inspirovat a nakládá s nimi velmi volně. Někdy tak narušuje časovou souslednost a svádí dohromady nečekané postavy, jindy příběhy zcela mění či naopak přihodí detaily, které si málokdo vybaví. Znáte-li příběhy jednotlivých postav a neberete-li řecké báje smrtelně vážně, může pro vás být srovnávání originálu s Willingovou verzí velmi zajímavé.

Jaký je tedy konečný verdikt? Olympus rozhodně není seriál, z něhož byste si sedli na zadek a nevěřícně zírali. Má mnoho chyb a minimálně mizerné efekty by mohly spoustu diváků odradit již během prvního dílu. Pokud se však přes vizuální nedostatky přenesete a dáte seriálu šanci, dočkáte se poutavého příběhu, který vás udrží u obrazovek a který ve vás vzbudí zájem. Všech třináct epizod jsem bez větších problémů dala za dva dny, a i když si nejsem jistá, že se na něj podívám znovu, rozhodně ho nepovažuji za ztrátu času. Právě naopak – doufám v druhou řadu. Olympus není nic pro fanoušky složitých intrik a špičkového provedení. Pokud však hledáte nenáročnou zábavu a máte rádi antiku, směle do toho.