V novém roce se v kinech jako první masový trhák podruhé objevil geniální detektivní konzultant Sherlock Holmes. O tom, že má jít v prvé řadě o popcornovou zábavu, není pochyb. Od první do poslední minuty filmu se divák bude smát, dávit se popcornem a polévat pančovanou coca colou.
Konec roku je za námi, nastal čas na mé oblíbené bilance. Které žánrové (s důrazem na toto slovo) snímky byly nejlepší a které naopak nejvíce zklamaly? Dočkáte se i jednoho seriálu.
V áčkové, čistokrevně americké produkci jsme mohli nedávno vidět zničení Kremlu. V béčkové, napůl ruské produkci teď uvidíme vymasakrovanou Moskvu celou – přes zjevně větší atraktivnost modelu bé, je však koeficient zábavnosti obou filmů – MI4:GP a Černé hodiny – nesrovnatelný; a to ještě u toho druhého snímku budou zbytky onoho pobavení perverzní a s náznakem trapnosti. Protože i když to celé produkoval Timur Bekmambetov (Wanted, Noční hlídka), který umí, tak jinak na filmu dělali tvůrci, kteří už tak moc neumí…
Vítejte v Bon Temps. Je to zapadákov, jasně, navíc jižanský, panenkomarjá… ale je tu zábava. Ne, nemluvím o tom, že Frank souloží s aligátorama a vlastní dcerou, nebo že Lucy bije svého přítele. To bylo tehdy, když se upíři rozhodli, že odhalí svou existenci světu. Přišli i k nám a jeden z nich si začal románek s tou blonckou od Merlotta, se Sookie Stackouse. Tak to začalo…
Viděli jste Věc Johna Carpentera z roku 1982? A přemýšleli jste někdy o tom, co se vlastně událo na oné norské stanici, ze které „věc“ přišla na americkou základnu, či jaký je původ tajemného tvora, rozsah jeho schopností apod.? Pokud očekáváte některé zajímavé odpovědi od nového snímku Věc: Počátek, připravte se, že budete zklamáni.
Co se dá napsat o seriálu, který má pouze čtrnáct epizod? Věřte, že hodně. Firefly nepatří mezi ty nejznámější, ale určitě mezi nejlepší sci-fi seriály všech dob. Pokud jste o něm dosud neslyšeli, nic si z toho nedělejte a čtěte.
Konečně jsem na to přišel, docvaklo to do sebe jako maličká ozubená kolečka v natahovacích náramkových hodinkách, takže si to teď mohou ručičky mé mysli opět naplno štrádovat dokolečka dokola. Však to také trvalo, celé čtyři filmy. Konečně jsem pochopil smysl a důležitost Twilight ságy.
Blockbusterová sezóna 2011 sice skončila, přesto se jako postmortální záchvěv v našich kinech občas objeví nějaký ten velký mainstreamový a nákladně vypadající snímek. Například Ocelová pěst.
Ve světě, kde se lidé dožívají jen 25 let a rodí se s číselným ukazatelem na ruce nastaveným na pouhý jeden rok života navíc, který se po uplynuté pětadvacetileté lhůtě sám spustí a posléze neúprosně lne k samým nulám, by chtěl žít asi málokdo.
Jednu chvíli už se zdálo, že Steven Spielberg nakonec opravdu dospěl. Naštěstí tomu tak není a on si i ve svých pětašedesáti letech nadále plní dětské sny. A to je super, protože jeho Tintinova dobrodružství na motivy slavného belgického komiksu o reportérovi-detektivovi a jeho psu Filutovi jsou kouzelná, originální, zábavná a dechberoucí. Zvolit si Spielberga jako režiséra byl od kreslíře Hergého náramný tah.