Obrazy budoucnosti v české filmové sci-fi (1)

Cesta do pravěku fantastiky

První poválečný fantastický film Krakatit natočil osvědčený režisér Otakar Vávra již v roce 1948. Jako jeden z aktualizačních momentů filmové verze románu Karla Čapka z roku 1924 posloužilo vyvrcholení druhé světové války svržením atomových bomb. S odhlédnutím od důrazu na prohnilost západních válečných fanatiků a překonaného aristokratického řádu se jedná o poměrně věrnou adaptaci literární předlohy s Karlem Högerem v hlavní roli. Dobu a okolnosti vzniku velmi dobře přestála vizuální složka filmu, ovlivněná moderní západní kinematografií a místy připomínající postupy filmu noir. K působivosti filmu přispěla i sugestivní hudba Jiřího Srnky. Surreálně snové scény s inženýrem Prokopem bloudícím mlhou horeček, tajuplné laboratoře, nebezpečné krásky, smrtící vysílač radiových vln, to byla kombinace na svou dobu tak třaskavá, až se tvůrci raději zaštítili v titulcích větou, že se celý film odehrává ve fantazii horečnatého snu. Podle logiky „nová bomba – nová aktualizace“ natočil tentýž režisér Čapkovu látku ještě jednou v roce 1980 pod názvem Temné slunce. Velmi nákladný snímek brojící proti neutronové bombě však zaujal jen obsazením divácky oblíbeného Radoslava Brzobohatého.

Mimořádným fenoménem je filmová fantastická tvorba Karla Zemana. Tento světově uznávaný tvůrce začínal v oblasti animovaného filmu a většina díla zůstala spjata s trikovým filmovým studiem ve Zlíně-Gottwaldově. Jeho první celovečerní snímek Cesta do pravěku (1955) kombinuje živé herce se studiovým prostředím a množstvím z dnešního pohledu jednoduchých, ale stále účinných triků. Ve své době to byl průlomový snímek, vymykající se veškeré dosavadní československé filmové tvorbě. Příběh skupiny chlapců, kteří plavbou podzemní řekou procházejí jednotlivými prehistorickými érami života na naší planetě, není co do stavby příběhu nijak originální. Překvapivé bylo, s jakým půvabem a elegancí režisér zvládl zobrazení tak náročného tématu, jakým je konfrontace současných lidí s druhohorními a třetihorními zvířaty uprostřed pravěké přírody.

Po nesporném úspěchu pravěkého snímku se Zeman nějaký čas zaobíral myšlenkou natočit film pojednávající o cestě do vesmíru. Nakonec však zvolil jinou látku. Obrátil se opět do minulosti, byť ne tak vzdálené, a natočil volnou adaptaci Verneova románu Vynález zkázy (1958). Výprava filmu představovala značný skok od Cesty do pravěku. Zeman se inspiroval rytinami, které obvykle doprovázejí Verneovy romány, a vytvořil film, který působí, jako kdyby tyto romantické ilustrace ožily vlastním životem. Nalezl tak specifický imaginativní styl, který se na příští léta stal jeho doménou a který je dodnes i ve světovém kontextu stěží překonatelný. V podobném duchu byly vyrobeny další, ještě volnější verneovské adaptace Ukradená vzducholoď (1967) a Na kometě (1970).

Tyto filmy snesou označení retrofuturistické; připomínají, v jakých estetických a ideových souvislostech byla nahlížena budoucnost na sklonku 19. století, to vše doplněné pouze mírnou dávkou dobové aktualizace. Karel Zeman však nebyl snílek uzavřený ve světě starých rytin. Vnímal dění kolem sebe a nemohlo mu ujít, že se noří do minulosti v době, kdy lidstvo nakročilo do kosmické budoucnosti. Vítal to s protichůdnými pocity. Jak vzpomíná jeho dcera, i v éře dobývání vesmíru se Zeman domníval, že by Měsíc měl zůstat místem básníků. Obával se, že s prvním otiskem lidské nohy ztratí Luna své kouzlo.

V roce 1961 natočil Zeman film Baron Prášil, kde se v jakémsi smířlivém gestu setkává současný kosmonaut s obyvateli Měsíce vzešlými z básnické fantazie minulých staletí. Cyrano z Bergeracu zde dokonce vítá nové návštěvníky Měsíce v jejich „podivných přilbách“ ze stránek „nových románů“. Zároveň se tak svým osobitým způsobem Zeman vypořádal s vlastním pocitem povinnosti natočit film o cestě do vesmíru.

Rok 508 po Sputniku

Nehledě na Zemanova okouzleného měsíčního astronauta, prvním skutečně futuristickým českým filmem se stal Muž z prvního století z roku 1962. Režisérem byl v té době již poměrně zkušený tvůrce filmových komedií Oldřich Lipský.

Již v době vzniku filmu se o tomto díle hovořilo jako o moralitě, ovšem bez negativních konotací. Dějový a myšlenkový půdorys nepřesahoval angažovanou satiru, jaké tehdy vycházely v časopisu Dikobraz. Miloš Kopecký zde hraje nepořádného čalouníka Josefa, který nešťastnou náhodou spustí start rakety připravené k první meziplanetární expedici, a jako vzorek lidstva odcestuje do vesmíru. Doletí až na Modrou hvězdu, kde se mu dostane přátelského přijetí od tamní vyspělé civilizace. Společně s vyslancem této planety se vrátí na Zemi. Vlivem relativistické fyziky (pracovní název filmu zněl Zavinil to Einstein) na Zemi mezitím uplyne pět století a Josef je konfrontován s utopickou společností žijící podle tehdejších představ o komunistické budoucnosti. Mimozemšťan Adam (Radovan Lukavský) se snaží být nestranným pozorovatelem Pozemšťanů, učiní se neviditelným a zpočátku Josefovi pomáhá. Ten však předvede veškeré nectnosti staré doby, především ješitnost a sobectví, které jsou již považovány za dávno vymýcené nemoci. Dokonce se neúspěšně pokusí překazit milostný vztah dvou lidí, aby získal ženu pro sebe. Právě láska je cosi, co mimozemšťana Adama zaujme a co se stane hlavním předmětem jeho zkoumání. Adam je intelektuálně vyspělý, ale emoce jsou pro něj neznámým jevem – v tom je jakýmsi předobrazem mimozemšťana Spocka ze seriálu Star Trek (1966 – 1969).

Děj je v prvním plánu tedy poměrně prostý a často jen dává Miloši Kopeckému příležitosti ke komickým gagům. Zatímco snímek Ikarie XB 1 z následujícího roku je považován za nesmrtelnou klasiku, Muž z prvního století je dnes pozapomenutou kuriozitou u krajnice filmových dějin. Z hlediska žánru science fiction si však svým významem s Ikarií v ničem nezadá. Je vlastně jediným českým filmem, který komplexně ukazuje život v daleké budoucnosti. Invence tvůrců a objem práce vložené do dekorací a triků jsou unikátní. Většinu dekorací vytvářel Jan Zázvorka, zkušený filmový architekt, který působil v českém filmu již od konce 30. let 20. století. Není vůbec znát, že Muž z prvního století byl jeho první science fiction. Dekorace jsou esencí uvažování o životním stylu v intencích estetiky bruselského Expa 1958. To, co designéři na Expu naznačovali, představil Zázvorka a jeho kolegové jako žitou skutečnost. Dopravní prostředky (nazývané škodaplány, tatralety apod.) odpovídají futuristickým prototypům 50. let, obytný dům s proskleným tubusem výtahu vedoucím do podzemních prostor působí jako uskutečněný sen Ludwiga Miese van der Rohe. Návrhy kostýmů a další výtvarné rekvizity vytvořila Ester Krumbachová, šedá eminence filmové nové vlny 60. let, jež si tímto snímkem odbyla svou kinematografickou premiéru. Příbytky lidí budoucnosti jsou bohatě zdobené abstraktními plastikami a bruselskými vzory. Nikdo v tomto světě není sám – všichni jsou si blízko prostřednictvím všudypřítomných videoterminálů. Navzdory čerstvým vzpomínkám na bruselské Expo vytvořili filmoví architekti tak futuristický svět, že když publicista Ivan Soeldner navštívil natáčení, přiznal se, že „raketa byla jediná z dekorací, kterou uměl nazvat“. Pro běžného diváka mohl zobrazený svět představovat až estetický šok z budoucnosti.

Oldřich Lipský si byl dobře vědom, že natáčí nejen první opravdový český sci-fi film, ale i útvar v té době téměř neexistující – sci-fi komedii. Byl na to prý doopravdy hrdý; k vědecko-fantastickému žánru měl vstřícný vztah, což dokázal i ve své pozdější tvorbě. Jak vážně byla ale míněná jeho filmová vize? V rozhovorech vyjádřil, že „nechtěl líčit život budoucnosti“, chtěl „v konfrontaci lidí zítřka poukázat na chyby dnešního člověka“, zamýšlel prý jen natočit příběh ve stylu výletů pana Broučka, těžit komiku z kontrastu hrdinů různých epoch a v neposlední řadě dát publiku filmovou komedii psanou přímo na tělo Kopeckému. S tím kontrastuje až puntičkářská důslednost, s jakou zkoumal, jak by měl život v budoucnosti vypadat, a četné konzultace s odborníky, jež měly zaručit vědeckou správnost díla.

Připomeňme, že autorem námětu byl divadelní režisér Jan Fišer, jehož hrubý nápad Lipský spolu s dalšími scenáristy Milošem Fialou a Zdeňkem Bláhou dopracoval. Zajímavé je Fišerovo tvrzení, že líčený svět neměl být jednoznačně komunistický. „Snažil jsem se být zásadně apolitický. O komunismu tam nepadne ani slovo. V té době bylo už jasné, že komunismus je taková pohádka pro blbé.“ Přinejmenším o socialismu se však ve filmu hovoří. Když je Josef budoucími lidmi zkoušen ze všeobecných znalostí, jednou z otázek je, kdy zvítězil socialismus v Lucembursku.

Černobílá komunální satira reprezentovaná prehistorickým čalouníkem, mužem z prvního století po sputniku, trochu zakrývá jemnější nuance scénáře. Zejména skutečnost, že v druhém plánu je kritickým dialogem se samotným vědecko-fantastickým žánrem. Literární představy o komunistické utopii byly v roce 1961 již natolik běžné, že se začalo dokonce hovořit o jejich konjunktuře. Muž z prvního století je tak velmi ranou parodií na tyto podoby zítřka. Vzpomeňme například scénu, kdy občan budoucnosti hraný Lubomírem Lipským krájí náruživě cibuli a svěřuje se Josefovi, že je to v této době vlastně už jediná možnost, kdy si může zabrečet. Tato kritika je spjata i s postavou chladného mimozemšťana Adama, na jehož planetě se obyvatelé „množí dělením – nebo násobením“. Režisér Lipský to sám vysvětluje: „V mnoha utopických filmech je budoucí svět líčený přetechnizovaně a lidé v něm jako chodící kybernetické mozky. Adam je představitelem takto chápaného světa a my skrze něj polemizujeme s takovýmto názorem na budoucnost.“

Snímku se dostalo od domácí kritiky rozporuplných reakcí. Kladně bylo hodnoceno, že vznikla nová, profesionálně odvedená komedie, s řadou přesvědčivých filmových triků. Výhrad se dočkal příliš velký kontrast mezi podlým, ale vlastně zábavným čalouníkem a poněkud topornými lidmi z 25. století. Recenzent Ivan Soeldner napsal, že dnešní chyby „retardující cestu k vyšším stupňům společenského vývoje“ jsou na Josefovi ukázány v až přehnané formě. „Správně podotkl jeden divák, že s takovým Josefem by se dnes vypořádali dělníci v každé fabrice a nemusel by si letět pro výprask až do pětadvacátého století.“

Film nicméně získal cenu československé filmové kritiky a byl dokonce vybrán do soutěžní sekce Mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Tam naprosto propadl pro nezájem publika naladěného na zcela jiný typ filmů, ale i kvůli nepřenositelnosti řady motivů a jejich humoru do západního kulturního prostředí.

Text vyšel v knize Planeta Eden – Svět zítřka v socialistickém Československu (ed. Tomáš Pospiszyl a Ivan Adamovič). Více na www.planeta-eden.cz.

Pokračování příště