Měl to být projekt, k němuž se upnou navlhlé oči zavilých scifistů, diskutujících do dlouhých nočních hodin o jeho přesazích, metaforách a rovinách. Přesně tak se Transcendence, nový biják s Johnnym Deppem v hlavní roli, snažil tvářit.
 |
Johnny Depp je geniální vědec. Jeho žena je geniální vědkyně. Jeho nejlepší přítel je geniální vědec. A mohl bych pokračovat, Transcendence je geniálních postav plná. Tedy, alespoň to o sobě říkají. Rádi a nahlas. Bohužel to však nestačí. Prvotina režiséra Wallyho Pfistera, který je znám coby dvorní kameraman páně Christophera Nolana (však víte, toho, který pozvedává úroveň blockbusterů na úroveň, kdy si nechcete vystřelit mozek z hlavy), totiž byla geniálnímu scénáři nejblíže ve chvíli, kdy si škrábal jejího skriptu Jack Paglen četl scénář Vesmírné odyseje.
A tak přivádí na plátno postavu Willa Castera (Depp), který sní o vytvoření nefalšované umělé inteligence. Načež jej nechá před lidmi prohlašovat „šokující“ moudra o víře.
„Takže chcete vytvořit Boha?“ ptá se Castera divák z publika.
„Copak to nedělá lidstvo odnepaměti?“ odpovídá moudrý, kontroverzní, průkopnický filozof Will Caster Depp, více než 150 let po Feuerbachovi. A pozor – tohle je jedna z nejinteligentněji vyznívajících scén filmu.
Ne každý však sdílí jeho nadšení pro vytvoření mocné vševědoucí entity a tak Will nedostane další granty a prachy na výzkum, ale kulku. Pomazanou poloniovým máslem, takže i když jej jen lehce škrábne, bude umírat celý měsíc. Přesně takovou dobu potřebuje jeho žena Evelyn (Rebecca Hall) a kámoš Max (Paul Bettany) k vytvoření průkopnického stroje. Není možné vytvořit umělou inteligenci, ale je možné zkopírovat do stroje tu lidskou! Po připojení na net se Will stává prakticky všemocnou entitou.
Ale je to vůbec Will?
V základech filmu jsou položeny tradiční science fiction témata jako polidštění strojů, podstata duše, či strach z neznámého. K tomu i trocha ekologického feelingu. Což jsou dobré základy. Ale nesmíte na ně nakydat jenom slámu, přesně tak, jak to tvůrci udělali.
Transcendence totiž klame tělem. V jednom případě je její klamání pozitivní, ostatní však žalostně srážejí těch několik pozitiv filmu. Ukazuje, jak snadné je udělat si mylný obrázek, jak snadné je podlehnout vlastnímu strachu. To je dobré. Zároveň se pokouší ukazovat sílu přátelství a lásky – ale dělá to s povrchními postavami (snad vyjma Bettanyho Maxe), pokus je to tedy neúspěšný. Will má před sebou pouhý měsíc života a jeho okolí se chová, jako by je tento fakt vůbec nezajímal, natož se jich jakkoliv psychicky dotkl.
Film se snaží být chytrou sci-fi, takovou, která se víc ptá, než odpovídá, a jistá vrstevnatost je v příběhu vskutku snadno k nalezení (není tak těžké v něm rozklíčovat metaforu dokonce i na Krista) – ale přitom selhává v jakýchkoliv otázkách logiky. Nanoboti popírají gravitaci, „děsivou armádu schopnou ovládnout svět“ představuje asi pět lidí (přičemž další armáda šesti se jí snaží zastavit), únos jednoho z geniálních vědců prakticky nikdo neřeší a výsledkem úspěšného boje je vlastně fakt, že matička Země je nadále zasviněná odpadem, jen s tím rozdílem, že lidstvo nepoužívá elektroniku (což není spoiler, film tuto informaci předává hned na začátku).
Ničemu nepomohla ani Pfisterova občasná snaha o artový záběr, když celek utápí v chladné, nesoudržné a rutinní režii (nechybí ani tradiční sci-fi kulisa – tunel), či luxusní herecké obsazení, kterým se mnoho filmů nepochlubí: Depp a Bettany totiž odvádějí standard, Rebecca Hall a Kate Mara předvádějí krajně nesympatické figurky, Cillian Murphy dostal žalostně málo prostoru a Morgan Freeman je ve filmu jen proto, aby předčítal svou kondolenci.
Nejvědečtější film poslední dekády, lákali tvůrci před několika měsíci, ukojí i náročné diváky, dodávali. Zapomněli tak na prastaré moudro, které nám maminky cpaly do hlav odnepaměti: Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. A Transcendence nepřeskočila. Jen se tak nějak rozplácla na místě.
Hodnocení: 40%
Distributor a foto: Bontonfilm
