Thor: Temný svět

Pohodlně se usaďte, položte si nohy na domácího mazlíčka nebo alespoň topení, uvolněte se a slibte si, že se nebudete hihňat. Povím vám pohádku, která začíná vznikem vesmíru. Ne, vlastně ještě před ním. Víte, před vesmírem tady byla tma a v ní do sebe spokojeně naráželi Temní elfové. Ale pak přišel Velký třesk, a jak známo, když někdo uprostřed noci bez varování rozsvítí, dokáže to leckoho nakrknout. Elfové byli nepříčetní. Vlastně je to tak dožralo, že od té doby nedělali nic jiného, než že se sháněli po vypínači. Když ho ale konečně našli, měli pešek, poněvadž Odinův táta Bismut… pardon, Bor je vyhladil. Až na nejvyššího kápa, co vypadal jako Goebbels, a hrstku jemu věrných, kteří v poslední lodi vzali roha. Ten vypínač se jmenoval Éter a stejně jako stará dobrá lampovka se dal normálně použít jenom za příznivých povětrnostních podmínek, které ovšem nastávaly jednou za pět tisíc let. A tak si elfí Goebbels řekl, že to dospí.

O stanovenou dobu později se základy časoprostoru trhají, gravitace přestává normálně fungovat a Jane Fosterová jako velitelka týmu nejotravnějších lidí ve vesmíru to musí nutně prošetřit. Jako na potvoru propadne dírou v realitě, když se nikdo nedívá, a hádejte, co najde.

Druhý díl musí ve všem předstihnout svého předchůdce. Premisa, nad kterou filmový Bůh tam někde nahoře pláče. Naposledy se to podařilo pravděpodobně tak u Impérium vrací úder. A přitom by k úspěchu stačilo tak málo – být srovnatelný. Alan Taylor to se svou armádou profi scénáristů, kterou musel v jednu chvíli přijet vytahovat z průseru Joss Whedon, bohužel nedokázal. Domnívám se však, že to samo o sobě není tak velká hanba, jak by se zdálo.

Problémem je samotný Thor a pohříchu i celá realita, kde se jeho příběh odehrává. Ze všech ostatních hochů (a dívky) z Avengers je totiž tím nejméně civilním, nejméně kompatibilním s běžnou pozemskou existencí a našimi měřítky. Jeho skutečnost, jeho domov je světem Bohů, hrdinských ság a mýtů, se všemi nezbytnými atributy cti, zrady, věrnosti, bratrství a patosu, kde se stále mohou odehrávat velké tragédie a střety kosmických rozměrů.

Branagh to věděl a zcela cíleně zasadil většinu děje na nebeský Asgard a do ledových říší obrů, ponechávaje Zemi jen nutné minimum. Whedon si to uvědomoval a kontrast mezi pozemšťany a bohy zparodoval, což fungovalo. Taylor to pochopil tak z poloviny, což je také zhruba poměr jeho řemeslných schopností v porovnání se dvěma předchozími pány. Seriálový rejža, který v poslední době nejvíce natrénoval na Hře o trůny, jednoduše nestíhá funkčně kočírovat všechny rozměry svého díla a výsledek je nekonzistentní po stránce akce, příběhu, humoru i charakterů. Taylor ze sebe pravděpodobně vydal maximum, a proto ho s čistým srdcem nemohu úplně odstřelit, ačkoliv jeho snímek ze všeho nejvíce připomíná stereotyp o blonďatých ženách – je velmi krásný, ale zároveň velmi hloupý.

Můžete tedy očekávat plejádu oslích můstků a úžasných náhod, místy naprosto absurdní komiku a bitvy, které namísto velkoleposti připomínají v papundeklu navlečené fakany někde na LARPU. A nad pitomostmi typu, že mezi Temnými elfy se musí zákonitě vyskytnout alespoň jeden černoch, což, na rozdíl od asgardského Heimdalla, už vůbec nedává smysl, že asgardské zbraně najednou při doteku blýskají, ačkoliv to nikdy předtím nedělaly, a zjištěními, že Asgard má nejhorší protivzdušnou obranu ve vesmíru, design svých lodí štípnul v Atlantisu a neprošacuje své vězně, než je strčí do basy, nezbývá než rezignovaně mávnout rukou.

Hereckému obsazení totálně dominuje Tom Hiddleston, což nepřekvapí. Jeho okouzlující dlouhovlasý záporák paradoxně svou démoničností strčí antihrdinu snímku Malekitha s tváří Christophera Ecclestona do kapsy. Jestliže dříve měl tento mladý Angličan vážnou konkurenci alespoň v siru Anthony Hopkinsovi, už ji nemá. Pokud se rozpomínáte na mrazení v zádech z charisma Odinovy postavy, když v minulém díle vyhostil Thora na Zemi, zatlačte slzu v oku. Nová scénáristická čeládka tuto stránku jeho charakteru popřela stejným šmahem, jako Lucas mistra Yodu, když mu do pracky strčil světelnou šavli, a z moudrého panovníka je náhle hystericky pokřikující senil. Natalie Portman nadále zůstává nejzbytečnější a nejpasivnější postavou Marvelovského univerza, kterou otravností překoná jedině Kat Dennings jako její kámoška Darcy. Nejhůře to ovšem schytal Stellan Skarsgård, který musí doslova pobíhat v dešti s holou prdelí, aby si v tomto filmu zahrál.

Roztrháno, sežvýkáno, pozřeno – nový Thor je nablýskaný, na první pohled kvalitní akcí a vtipy sršící snímek, který se ale pod pohledem bedlivějším rozpadne na nevábně páchnoucí marast režijního opisování a nenaplněných tužeb přiblížit se zábavnosti a barevnosti Avengers, na něž se ale na rozdíl od tohoto díla s chutí podíváte znovu.

A schválně zkuste do komentů nastřílet, z kolika filmů Taylor kopčil. Já našel minimálně 4.