The Amazing Spider-Man

Především se nabízí otázka, proč vůbec vznikl film restartující úspěšnou trilogii, jejíž první díl je starý deset let a poslední díl let pět. Odpověď je jednoduchá – producenti baží po penězích, a tak se snaží z finančně slibného potenciálu Spider-Mana vydojit co nejvíc. A znovu převyprávět to samé dá evidentně mnohem méně práce než vymýšlet plnohodnotné pokračování, což scénáristé vědí a zařídili se podle toho. Nedostatek fantazie a originality některých tvůrců je ale až zarážející. Chápu ospravedlňování množících se remaků v našich kinech a nemám nic proti oprašování a modernizaci desítky let starých klasik, ale snaha o provedení toho samého u současné tvorby mi přijde směšná. Znamená to snad, že se v roce 2017 dočkáme rebootu Transformerů? No to snad ne.

Avšak nyní už k filmu samotnému. Naprosto zásadní je informace, že se jeho tvůrci rozhodli přiblížit Spider-Mana současným teenagerům. Středoškolák Peter Parker proto například jezdí na skateboardu a hraje hry na mobilu. Další zásadní informace tkví v tom, že seriálový režisér Marc Webb natočil doposud jediný celovečerní snímek, a to 500 dní se Summer, což byla v podstatě nezávislá lehoučká dialogová romantická komedie. Nyní dostal na starost akční blockbuster s obrovským rozpočtem a s hromadou digitálních triků. A na rozdíl od podobně situovaného Josse Whedona, který zvládl režii Avengers na výbornou, si Webb s The Amazing Spider-Manem moc dobře neporadil. Problém přitom není v akčních scénách (jak by se dalo očekávat), ale překvapivě právě ve scénáři a v dialozích.

Snímek má dvě a čtvrt hodiny, přičemž pavoučího kousnutí se dočkáme teprve po pětadvaceti minutách a první akční scéna s kostýmem nastane až po hodině děje. To dělá první polovinu filmu poměrně dost nudnou. Předem totiž víte, co se v ní zákonitě musí stát. Jednotlivé zvraty ale z filmu lezou jak z chlupaté deky a neustálé protahování seznamování se s postavami v kombinaci s nezajímavou dialogovou vatou činí některé pasáže nesnesitelnými. Druhá polovina je už atraktivnější, hrdina totiž konečně navlékne masku, zrodí se záporák a přibudou akční scény, které nejsou vůbec špatné a působí přehledně.

Charakter Petera Parkera je podstatně jiný, než v Raimiho verzi. V podání Tobeyho Maguirea šlo o nesmělého, citlivého a slušňáckého studenta-outsidera, který nám byl sympatický, protože musel o svou lásku Mary Jane bojovat. V této verzi ho hraje Andrew Garfield (The Social Network, Imaginárium Dr. Parnasse) a ten ho ztvárňuje naopak jako rošťáckého frajírka a exhibicionistu, kterému to outsiderství už tolik nevěříme. Jeho láska Gwen (Emma Stone) ho dokonce sama zve na rande (resp. na večeři k rodičům). To, jak je postava hlavního hrdiny napsaná, mění úplně všechno. Nerad bych už ale zabředával do podrobnějších diskuzí toho, jak se Parkerovo chování vyvíjí, protože to je velmi proměnlivé a nejednoznačné, a zřejmě bych se tak dopouštěl mnohem náročnějších myšlenkových a filozofických procesů, než jakých se dopustili autoři scénáře. Odmítám ale názor, že je tato verze hrdinova chování bližší komiksové předloze, tam jsem ho totiž vnímal ještě úplně jinak. Stejně tak mi nepřijde, že by se filmu nějak zvlášť dařilo napodobit atmosféru komiksové stupidní grotesknosti a komiksového Spider-Manova hláškování. Scény, ve kterých se toto podařilo, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Sofistikovanost soubojů, slovních přestřelek a hlášek šla Raimimu přeci jen líp.

Na druhou stranu Andrew Garfield nehraje špatně a většinu emocí mu uvěříte. Emma Stone je jako vždy krásná a přesvědčivá. Pokud něco film vyzdvihuje, tak to jsou právě herecké výkony (ve vedlejších rolích např. Rhys Ifans nebo Martin Sheen). Za další plus se dají považovat akční scény, celkový nablýskaný vizuál, hudba a technické aspekty. Nejslabší složkou je scénář.

Chvílemi jsem měl u The Amazing Spider-Mana podobný pocit jako u Promethea, tedy že z filmu byla spousta scén vystřižená, a že na výsledku to je výrazně vidět. Např. když si hrdina zvyká na nově nabyté schopnosti, tak je tato pasáž extrémně zkratkovitá (v jedné scéně si podomácku vyrábí vystřelovače pavučin a hned v následujícím střihu je testuje tak, že skočí z mrakodrapu). V jednu chvíli bojuje se zločinci v na koleni spíchnuté hadrové kukle a o tři vteřiny později sviští mezi budovami v profesionálním kostýmu, aniž by bylo vysvětleno, jak k němu přišel. Když ve městě začne mutovat obyvatelstvo, předpokládá se, že napáchá značné škody. Na to ale tvůrci zvysoka kašlou a všechny zmutované uvidíte znovu až ve chvíli, když jsou uzdravováni. Podobných lapsů tu je několik a těžko říct, které z nich jsou způsobeny nekvalitou scénáře a kdy je na vině dementní střihač nebo na záda dýchající studio.

Je třeba si přiznat, že to mohlo dopadnout ještě mnohem hůř. Takhle skončil The Amazing Spider-Man přesně uprostřed cesty. Zhruba splňuje některá očekávání, ale také v mnoha ohledech zklamává. Jako jednorázová letní zábava pro teenagery funguje, ale k opakovanému zhlédnutí určen není a ani k němu příliš nevybízí. Rozdíl je v tom, že Raimiho verze se mi jako teenagerovi líbila, líbí se mi i teď a předpokládám, že za dvacet let se mi bude líbit stejně. Takový pocit z Webbova The Amazing Spider-Mana bohužel nemám. U jeho sledování jsem si totiž připadal, jako by mi místo komiksové legendy byla servírována další hlupoučká sci-fi jednohubka pro náctileté ve stylu Jumpera nebo Jsem číslo čtyři.

P.S. Český dabing zabíjí, co se dá. Nebrat. 3D je stejně kromě několika málo okamžiků, kdy něco vystřelí přímo do kamery, nebo když Spider-Man poletuje v ulicích, zbytečné.