Robocop

Alex Murphy byl čestný policajt, který bláhově věřil, že má dělat svou práci co nejlíp. Odměnou mu byla bomba v autě. To, co z něj zbylo, se pak dostalo do rukou hodným klukům a holkám z OmniCorpu, kteří zrovna řešili zásadní filozofickou otázku Ameriky a přilehlých vesmírů – jak prodat americkému občanovi, že na jeho bezpečí bude dohlížet stroj? Tak vznikl Robocop; lidské zbytky (hlava, dýchací trubice, plíce a možná pár dalších pajšlových věcí) nasoukané do kovového exoskeletu. Hurá do ulic a bojovat proti zločinu!

Návrat ke slavné postavě osmdesátkového akčňáku je překvapivě dobrý film. Jeho problémem je, že mohl být mnohem lepší. A že není, za to mohou s největší pravděpodobností připosránci mezi hollywoodskými producenty. Režisérem totiž je Jose Padilha, režisér dvoudílné Speciální jednotky, který se k Robocopovi vyloženě hodí – pokud by tedy byl Robocop stejným Robocopem jako v originálu Paula Verhoevena.

Schválně si ten původní film projeďte. Detroit jako hnusný slum (což je v podstatě pravda, to město je těžce v háji), policie jako lovná zvěř (navíc na základě smlouvy provozovaná korporací), nádherně satirické zpravodajství a televizní reklamy (třeba na hru „Atomovku na ně!“), propojení podsvětí s oficiálními strukturami a jasně daní záporáci, kterým pomůže jen rozstřílení mozkovny. Hezky detailní…

V tomhle by se Padilha musel cítit jako doma, nemyslíte? Bohužel místo toho dostal nablýskané americké velkoměsto, kde fajné je žít, a místo explozivního střeliva se dokonce obtěžuje s nějakými pacifikačními prostředky dobrými tak na grínpísáky, ne na póvl, co jede v drogách… A taky máchání se v bebíčkách Alexe Murphyho, jehož manželka od začátku ví, že její muž se stane experimentálním projektem. Jako nic proti – z hlediska vnitřního konfliktu postav je to zajímavý přístup. Ale jakž takž funguje hlavně díky hercům, ne kvůli scénáři. Což se v různých obměnách dá vztáhnout na celý film.

Zásadní problém je, že scénář honí několik zajíců, ale ani k jednomu se nedostane byť na dostřel. Drásavé drama muže ztrativšího tělo, manželská krize, korupce v policii, otázka světového policajta, morálka strojového strážce zákona, kritika korporátních mechanismů… U všeho by se nic nestalo, kdyby si dali tvůrci víc času. A ze všeho Padilha ždíme ve spolupráci s herci, co může, a žene film do lehkého nadprůměru.

Je přitom zábavné sledovat, že největší jistotu má ve scénách s postavami hranými Garrym Oldmanem a Michaelem Keatonem. Mít kolem nich vystavěný celý film, s občasnou pomocí Keatonových poskoků, byla by to velká paráda s náběhem na krutopřísnou satiru. Zádrhel je v tom, že Keatonova postava se stane „hlavním“ padouchem v podstatě proto, že to tak chce scénář a sebemrskačské nálady v Hollywoodu (v tomto ohledu jsou enormně zábavní teroristé z úvodu, kteří chtějí jen „být v televizi“, ale nikoho nezranit – absurdita toho všeho ještě vynikne, když začnou prát do ulice plné lidí výbušniny).

Korporace jsou prostě špatné. Jejich snahy jsou špatné. Jejich motivace jsou špatné… atd. Jenže zrovna v tomhle filmu neudělal Michael Keaton v podstatě nic špatného. Trochu popohnal výzkum, no bóže, navíc většinu těch morálně pochybných (nikoliv nutně nelegálních) rozhodnutí učinil Oldman… V normálním světě možná tak na pokutu, kdo ví jestli, ve světě nového Robocopa se ale zlý imperialista pomine a rozhodne se Robocopa zabít… A to ve dvou třetinách filmu, po tom, co Robocop zlikviduje podsvětí a pomstí svou „smrt“ – takže dostaneme v podstatě z čistého nebe nového arcisatana.

V tomto ohledu doporučuji znovu návrat k Verhoevenovi. Pamatujete si? Zločinci zodpovědní za Murphyho masakr byli napojení na viceředitele OmniCorpu. Korporace jako taková byla moloch, kde se děly strašlivé věci… ale pořád jej bylo možné vnímat jako symbol americké moci: organizace, která má velké cíle a správné cíle… a pár špatných zmetků, po jejichž odstranění se vesele pokračuje dál. Ostatně Murphy si tam s tím úplně nejhlavnějším šéfem docela sedne.

U nového Robocopa je celá korporace soukromou hračkou jedné postavy. Žádná dvojznačnost, žádná podvratnost, že to, co je na jednu stranu největší silou systému, je i jeho zhoubou… Pokud někde dvojznačnost (kromě náznaků u postavy již zmíněného Oldmana, hnaného touhou dostat zelenou ke svému lidumilnému výzkumu) dostaneme, bude to ve scénách se Samuelem L. Jacksonem.

Ten svého mediálního borce Novaka hraje, jako kdyby to byl přímý potomek starého otroka z Tarantinova Djanga. A je tak asi nejblíž duchu Verhoevenova originálu. Podle scénáře je evidentně za magora. Podle vymazlenosti od herce i režiséra je ale někde trochu jinde…

Takže znovu: nový Robocop je dobrý, dokonce velmi dobrý film, pokud si chcete vychutnat drobné žánrové etudy fajn herců a rukopis nadějného režiséra. Nebo pokud vás baví odhalovat kastrační mechanismy Hollywoodu (není to jen o krvi, ale je fakt, že chybí… brutálně). Ale pokud doufáte v onu nekompromisní řež jako u Verhoevena, no tak to smolík.

No ale hlavně a především: po všech těch úžasně špatných, zbytečných a veskrze urážlivých remacích (Souboj titánů, Carrie) je Robocop Josého Padilhy přes všechny své nedostatky jednoznačným vítězstvím.