Riddick

Tedy vlastně udělal – nekromongoly je vidno jen co by se za zrádný nehet Karla Urbana vešlo, je tam opuštěné vesmírné těleso, jsou tam zrůdičky, je to v R-ku a 38 míčů je v Hollywoodu dneska jako plivanec. Akorát ta nevídaná podívaná nějak vzala nohy na ramena. Ale je tam Riddick, i když malinko zfotrovatěl. A Riddick je archetyp.

Predátor a řemeslo

Tehdy, před třinácti lety byl hlavním, ale nikoliv jediným důvodem, proč Černočerná tma svítila mezi ostatní žánrovou produkcí jako skoro osamělý klenot. Proč?

Byla hravá, dobře napsaná a předestřela obraz budoucnosti, který svým způsobem dával smysl – cestování vesmírem ve stázi, žádné nadsvětelné lety, žádné závratné technologie, ale špína, ocel, klaustrofobie a střelné zbraně. A boj nesourodé a nepravděpodobné skupiny lidí o přežití.

Byla levná, ale zajímavě natočená – kvůli všem těm filtrům, zoomům a prostřihům je taková i po letech. Dialogy a dokonce i charaktery měly pointu. Vzpomeňte si na Imamův a Riddickův rozhovor o bohu a co vrah prohlásí, když začne pršet. Vzpomeňte si na Parise. Vzpomeňte si na Jacka. Vzpomeňte si na Riddicka, na nejistotu, kdy vrah se zbytkem skupiny vyjebe a jak. Nikdy nebyl zamýšlen jako morální postava, byl ztělesněním animality, zvířeckosti, dravosti, instinktu přežití. Silnější, než „vůdce smečky“ Johns, s nímž se o pozici alfa samce porve a zvítězí. Nikoliv morálnější, ale přímočařejší, než „kapitánka“ Carolyn, která by sice klidně odpálila spící posádku do prostoru, ale po zbytek filmu kvůli výčitkám svědomí hledá vykoupení – Riddick by se neomlouval, neměřil by vlastní přežití morálkou, neviděl by důvod. Ale hlavně, i přes svou dravčí stránku a vidění ve tmě, byl stále člověkem, a nikoliv nealbínskou obdobou Loba, která zabíjí protivníky po tuctech. Tou se stal, zcela zbytečně, až později.

Nešťastná velikost

Propad Kronik tkvěl jednak v ratingovém kroku vzad, jednak v Twohyho chuti natočit si vlastní rozmáchlou vesmírnou ságu, která ovšem v jeho universu postrádala půdu k zapuštění kořenů. Jinými slovy žádná krev, místo samopalů paprskomety, místo špíny magie a místo erotiky vzdušná baba a otřepané proroctví. A Riddick jako nezničitelný arcikotlič, který už nemá navrch kvůli svým instinktům, ale protože prostě má navrch. Tečka. S velkým rozpočtem ubylo důvodů, proč být řemeslně kreativní, protože to zvládne CGI – namísto zajímavé filmařiny nastoupily zajímavé scenérie a hlouposti jakože schování se ve stínu, když je kolem 700 °C, zažehná člověku úžeh.

Plány na „temnější Star Wars“ po kasovním pádu vyhořely a trvalo dlouhých devět let, než produkce našla dost odvahy na oživení postavy. Twohy naštěstí mezitím mnohé pochopil a ustoupil z vize grandiózního spektáklu ve prospěch minimalismu, s nímž kdysi slavil úspěch. Pokusil se o remake, ale nemoha popřít předchozí díl, musel pracovat s látkou, kterou měl na stole. Zbavil Riddicka nekromentálů, vrhl ho do nepřátelského prostředí, aby se otřepal ze své civilizovanosti a znovu v sobě objevil predátora.

Potud film funguje. Dalo by se vlastně prohlásit, že pokud se na plátně vyskytuje pouze Riddick nebo alespoň Katee Sackhoff v roli žoldácké mužatky Dahl, je všechno v pořádku.

Černočerná, občas černošedá nuda

Spolu s bandou žoldnéřů ovšem přilétá na opuštěnou planetu kolosální průser, který se jmenuje Jordi Mollà neboli vůdce první bandy Santana. Veškerý výskyt tohoto člověka na plátně je bolestivější, než kdyby vám skutečný (a zfetovaný) Santana prováděl stomatologický zákrok lžící na zmrzlinu. I tlustý William Shatner používající pouze slovo „Khan“ by dokázal zahrát uvěřitelnější charakter. Průser druhý spočívá v žoldácích samotných, kteří budí dojem dezorganizované bandy fakanů, trávící den klackováním se kolem základny a předříkáváním replik „Já se Riddicka nebojím, protože jsem drsnější“, „Moje péro má největší obvod“ a „Kde jen ten Riddick může být“. Namísto napětí je jediným výsledkem divák, cedící tu poslední mezi zuby.

Film nabere tempo přesně v momentě, kdy Santana chcípne, a na scénu přijdou kýžení netvoři. Je to však tempo emocí prosté, neboť znáte výsledek. Riddick umřít nemůže a na ostatních charakterech vám absolutně nezáleží.

Navíc se nejedná o bezmocné civilisty, ale o ozbrojené zabijáky, mající k dispozici dokonce Darth Maulovu motorku. Rovněž netvoři jsou představeni už na začátku, takže divák na rozdíl od postav ví, s čím se budou potýkat, což činí čekání ještě nesnesitelnějším.

Žádná práce s očekáváním, žádné budování napětí, žádný thriller, nebo nedejbože horor na míle daleko. A těch několik hezkých vizuálů, spolu s finálním během dvou drsňáků a scénou po něm je žalostně málo, aby to zachránilo celý film. Ani odhalená bradavka Katee Sackhoff na to nestačí.

Twohy se pokusil ze svého vesmíru zachránit, co se dalo, ale svou snahu obtěžkal okovy dialogového marastu, který celou prostřední část snímku táhne k zemi jako tunový balvan. Podívaná o to útrpnější, že první třetina, kdy je Riddick na planetě sám a čelí nástrahám divočiny, je úplně v pohodě a nejinak i třetina poslední, kde se dokonce objeví i pár zajímavých záběrů.

Podařilo se mu tedy prakticky jediné. Vrátit postavu holohlavého zabijáka na podobnou výchozí pozici jako po Černočerné tmě. Což by kvalitní scénárista dokázal v první scéně a nepotřeboval by následně vyplýtvat celý film přešlapováním na místě. Snad se člověk, co se kdysi podílel na psaní Uprchlíka, před pokračováním chytne za nos a ohlédne se za svou předchozí prací také řemeslně.

Chci tomu věřit.

Hvězdný vrah by si ještě alespoň jeden dobrý filmový zářez zasloužil.

A já se chci ksakru už konečně dozvědět, co vlastně udělal, že mu jde věčně po krku celá galaxie.