Barvičky! Barvičky všude! Černá, rudá i bílá! Film jako velká omalovánka a strašidla k tomu. To chcete!
Povětšinou uctívaný tvůrce Guillermo del Toro učinil v poslední době pár dost podezřelých rozhodnutí. Jeho scénáristický počin Nebojte se tmy nás děsí dodnes a rozhodně to není proto, že by byl strašidelný. Jako režisér si naposledy zablbl s roboty, na které se možná v kině dobře koukalo, ale co si budeme povídat, Faunův labyrint to zrovna nebyl. Návrat k poctivému strašení za účasti předních hereckých hvězd jsme proto uvítali s nemalou radostí.
Pravda, nemusel se nutně cpát i na scénáristickou sesli. Příběh je největší slabinou Purpurového vrchu – přímočarý a jednodušší než zápletka Babovřesků. Buďme ale spravedliví, není to tak úplně del Torova vina, ba dá se uznat, že je to dokonce záměr. S buldočí zatvrzelostí se totiž režisér rozhodl v době přející sofistikovaně intelektuálským velkofilmům, případně monstrózním akcím natočit poctivý gotický horor ze staré školy. Tedy z té, v níž jdou postavy duchům a bubákům co nejvíce na ruku a moc u toho nepřemýšlí. A kromě toho tančí valčík a flirtují mezi řádky. Místo slečny Cushingové by se v těchhle kulisách mohla nechat strašit třeba Jana Eyrová (kterou už ostatně Mia Wasikowska hrála taky, a výborně). Del Toro pouze do puntíku dodržuje pravidla žánru, za což se na něj zlobit nemůžeme.
Navíc dál už je všechno totálně správně. Při navrhování domu na Purpurovém vrchu se tvůrci vyřádili na maximum a zaplnili ho můrami, propadlými střechami, hrkajícími výtahy, skřípajícím potrubím… a samozřejmě duchy. Ti se nepokouší vyvolat vyloženě infarktové situace, spíše napomáhají pomalu houstnoucí plíživé atmosféře… i když v del Torově podání jsou tak bizarně oškliví, že se jich člověk tak jako tak lekne. Na všem od kostýmů po mrtvé motýly je vidět obrovská pečlivost, která byla věnována výpravě; téměř každý záběr je samostatné umělecké dílo. Připočtěte si k tomu tradičně skvělou Wasikowskou, uhrančivého Hiddlestona a Jessicu Chastain, která se pro roli jeho šílené sestry snad narodila, a můžete si být jisti, že po celé dvě hodiny neopustí vaše oči plátno a spokojený úsměv vaši tvář.
Nekoná se sice žádná resuscitace či převrat v hororu, ani drtivé vítězství del Torovy imaginace jako v případě Faunova labyrintu (ale i druhého Hellboye), nicméně bohatě stačí, jak neuvěřitelně čarokrásná tahle vizuální hostina je. Takže děkujeme za ty dary, strýčku Guillermo!
