Políčka a slovíčka (kniha vs. film) – Žena v černém

Základní synopsi mají obé samozřejmě stejnou: mladý, Londýnský a ne zcela úspěšný právník Arthur Kipps dostává za úkol zpracování písemností po nedávno zesnulé Alici Drabowové. Vydává se proto do městečka Crythin Glifford, jednoho z mnoha zapadlých světů staré Anglie, od něhož zbývá jenom krátká cesta do sídla nebožky, starého chátrajícího monumentálního domu uprostřed mokřad pojmenovaných Úhoří močál, k němuž vede jediná cesta, místními nazývaná Devět životů. Ta není od přílivu do odlivu přístupná. Takovému domu, v nejklasičtějším duchu oblíbených anglických duchařských historek, chybí mnohé – nejvíce však klid. Občas totiž Arthur narazí na tajemnou dámu v černé garderóbě, velice vychrtlou a sinalou. A všichni (nejčastěji mrtví) mají svá temná tajemství.

Již v tomto bodě nacházíme mezi knihou a filmem značné rozdíly. To, co je v knize jedna z dílčích point, ve snímku zjistíme během půlhodiny. Pokaždé, když je žena v černém viděna, zemře v městečku za zvláštních okolností dítě. Z toho vyplývá jistá nevraživost místních domorodců vůči Arthurově postavě – postavě muže, který se šťourá, kde nemá. Tato zášť je však mnohem lépe vykrystalizována opět ve filmu Jamese Watkinse – snad proto, že i jeho první film, výborný horor Jezero smrti, je vlastně také o konfliktu mezi vesničany a návštěvníky z města.

Při čtení knihy je však zřejmé, že tato novelka musí být pro potřeby zfilmování mírně upravena. Na svých zhruba sto padesáti stránkách neobsahuje takové množství děje, aby se na něm dal postavit plnohodnotný film. Přepisu do podoby scénáře se proto ujala Jane Goldmanová (Hvězdný prach, Kick-Ass), která je zárukou minimálně nadprůměrných kvalit. A začala přidávat a upravovat jisté drobnosti, přesto však její scénář dodržuje základní linie a ducha knihy (což se velice často o filmových adaptacích říci nedá). Přesto se o přidané pointě nedá tvrdit, že by překonávala závěr knihy.

Obě Ženy v černém, papírová i filmová, se mohou pochlubit výjimečnou atmosférou. Zatímco v knize, jejíž jazyk evokuje klasické viktoriánské horory od Dickense přes Stokera (právník vyřizující svůj úkol v zapadlých končinách?) po Shelleyovou, tísnivá deka na čtenáře uléhá postupně, na diváka padne rázně a prakticky hned zkraje. Výborně mu v tomto směru slouží depresivní hudba Marca Beltramiho a sugestivní kamera (záběr na žlutou mlhou prostoupený Londýn tímto městem přes plátno přímo smrdí) – vybledlé barvy s modravým nádechem součástí balení. Co se atmosféry týče, tak Jamesi Watkinsovi, (dá se říct) režiséru na počátku své cesty, se povedl počin, který by mu mohli závidět i mnohem zkušenější kolegové.

Je jedno, zda se setkáváte s reklamou na knihu či film, obě využívají tutéž tvář – Daniela Radcliffea. Žena v černém je jeho první post-Potterovský film, a každého fanouška série či filmu obecně samozřejmě zajímá, jak si poradí s rolí bez brýlí ala John Lennon. Inu, musíme říct, že velice obstojně, jeho herecký projev teď na jeho bedrech spočívá v mnohem větší míře a Daniel se s tím pere obstojně. Ze své škatulky tak vylézá mnohem výrazněji, než se to kdysi povedlo například Elijahu „navždy Frodo“ Woodovi.

Na plátně mu sekundují velice schopní kolegové – především dvojice Ciarán Hinds (v posledním Potterovi Aberforth Brumbál) a Janet McTeer. Ve filmu tvoří místní majetkově nejšťastnější manželský pár, který byl vlivem tragédie navždy zbaven svého rodinného štěstí. Zatímco si však Hindsova postava snaží udržovat svůj ryze anglický pragmatický odstup, jeho žena podléhá depresím, spiritualistickým kontaktům či lehce šílenému oddání se dvěma malým psům, které vychovává jako vlastní děti.

Všichni víme, že v drtivé většině případů kniha-film (nezaměňovat s film-kniha!) vychází vítězně stránkovaná verze. U Ženy v černém je tomu spíše naopak. Prvních 90% díla vítězí spíše film, kniha jej překonává pouze v samotném závěru. Jedno však mají obě společné – vhodně naplňují představy ideálního jednorázového zážitku.

Trailer:

Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz