Na jezeře pod topolem není vodník, nýbrž rekreační oblast, vyhledávané centrum studentských prázdnin, během nichž vzroste městská populace z pěti tisíc na téměř desetinásobek. Mladými lidmi, povětšinou nadměrně přitažlivými a spoře oděnými, se to tu doslova jen hemží.
 |
 |
 |
DJové se nonstop starají o taneční zábavu, tu a tam proloženou veselými soutěžemi o hodnotné ceny (Miss mokré tričko), průměrní pornorežiséři očekávají strmý vzestup po využití okolní scenérie coby ideálního prostředí pro své romantické příběhy, přičemž rádi využívají znalostí a zkušeností (a možná i těl) místních mládenců a dívek, a vůbec se dá všeobecně prohlásit, že na jezeře Victoria to prostě žije.
Až do doby, než jedna do vody spadlá lahev spustí tektonický propad dna jezera, čímž se utvoří průrva mezi jezerem a jeho podzemním, do dnešní doby skrytým sourozencem. Piraně, nebo spíše jejich prehistoričtí, velikostí a dravostí mnohonásobní předkové, přežívající miliony let ve skrytu před světem ve společnosti založené na „silnější vyhrává a žere“, tak mají volnou cestu zpět na povrch. Čehož ony rády využijí, k nelibosti všeho živého v jezeře.
Režisér Alexandre Aja, který stojí za úspěšnými snímky Hory mají oči a Zrcadla, vytvořil film, který balancuje na hranici béčka až céčka. Béčkový scénář s béčkovým dějem, odhadnutelným na několik desítek minut dopředu, béčkoví herci vyznačující se buď toporností, nebo přehráváním (dokonce i Christopher Lloyd ve svém cameu), ničím zapamatovatelná hudba… Ovšem o nic z těchto kategorií vlastně nakonec ani tolik nejde. Piraňa je totiž dokonalý příklad toho, jak může být i skutečná hloupost zábavná, pokud sama sebe nebere nijak vážně.
Abych se přiznal, na Piraňu jsem šel v mírně podroušeném stavu (pro umocnění zážitku z filmu vřele doporučuji okopírovat můj postup) – rozhodně jsem tedy neměl v plánu navštívit snímek, u něhož musím mozek zapojit více než jenom na příjem audiovizuálních informací a trochu té primitivní, až dekadentní zábavy. Povedlo se více, než jsem čekal – co si jen může lehce podnapilý kluk přát než tucty záběrů na výstavní, pohoupávající se hrudníky obnažených slečen, dokonce ve formátu 3D?! (Snad jenom porno ve 3D.) Navíc se během příjemně krátké stopáže objeví několik skutečně roztomilých záběrů, kterých si člověk doopravdy užije – od plovoucích silikonů přes rvačku dvou piraň o úd (čímž není myšlena žádná končetina vlastní oběma pohlavím) po místního policistu, který využívá ke kosení krvechtivých rybiček motor z člunu coby sekačku.
Pravda, některými dějovými sekvencemi či záběry je film doopravdy jen remakem původní verze režiséra Joea Danteho z roku 1978, přesto se na novou Piraňu dá dívat mnohem lépe – nesmrdí tolik laciností a trapností. Ačkoliv Piraňa není nikterak strašidelný horor a divák se mnohem častěji zasměje, než vyleká, rozhodně patří mezi ty snímky, které se vyplatí navštívit v kině, ve formátu 3D. Tedy pokud se chce čistě jen pobavit lacinými vtipy a pěknými těly modelek a héreček v čele s rozkošnou Kelly Brooks. A vzhledem k tržbám a kladnému postoji studia k pokračování je takřka jisté, že se takto pobavíme ještě jednou. Opět pod Ajaovou taktovkou, opět ve formátu 3D.
Piraňa je jednoduše brak. Ovšem brak, který to o sobě ví a nehraje si na cokoliv jiného.
Josef Horký (redaktor)
joehot@seznam.cz
