Colin se vykoupal, provrtal dno vany, odstřihl si konce víček a zkontroloval svého osobního šéfkuchaře Nicolase, zda už chytil úhoře žijícího v kohoutku. To vše za pomoci věrné šedé myšky. A pak už přišel Chick; kamarád a hlavně fanatik do superhvězdy filozofie Jeana-Sol Patra. A tehdy dojde k strašlivému zvratu – Chick se totiž zamiloval a Colin chce ten opojný pocit zažít také…
 |
Boris Vian byl sympaťák. Druhou světovou válku prožil opojen jazzem a mejdany, a když byl donucen najít si práci, vybruslil z toho geniální pastiší americké drsné školy. Podle některých se sice jednalo o oslavu vulgarit, porna a sadismu, ale myslím, že za finanční nezávislost a nehynoucí slávu Vianovi těch pár dní ve vězení stálo. Ovšem nejslavnější dílo tohoto francouzského bonvivána a patafyzika se jmenuje Pěna dní.
Což je kniha, o které vám možná rozpačitě vyprávěli ve škole – a ti nejodvážnější z vás ji třeba i zkusili otevřít… aby zjistili, že je to brutální jízda, kde se neberou ohledy ani zajatci, srdcerváč opravdu rve srdce a jediné, na čem záleží, je zrovna prožívaný, naplno prožívaný okamžik plný imaginace. Jinými slovy, Vian s chutí naplival na hroby maloměšťáckého vkusu a ještě si přisadil, když naplival i na modlu intelektuálů, Jeana-Paula Sartra.
Takže je logické, že na maloměšťácký vkus plive (a dost možní i víc) i roztomile vyšinutý Michel Gondry (ano, Věčný svit neposkvrněné mysli, ale třeba i Zelený sršeň). Jeho filmová adaptace nezfilmovatelné knihy ukazuje, že zfilmovat se dá všechno, když na to máte koule. Gondry vzal Vianovu knihu poměrně věrně, a když už se od ní odklonil, tak jen proto, že se nebál mít i vlastní nápady. Na rozdíl od spousty jiných tvůrců, Gondryho nápady jsou fajn. Ne pro každého, to ne, ale fajn bez diskuse.
A tak vedle sebe vesele existují nejmodernější digitální vychytávky, rukodělná animace, prolínačky jak od Meliése, švankmajerovské scény vedle geniální limonády. Takhle výživný surrealismus dnes snad neumí už ani Japonci. Takhle srdečně divné filmy a vizuální podivnosti snad už ani Terry Gilliam… Jestli první pokus zfilmovat Viana skončil infarktem nasraného spisovatele, teď by asi na straně tragicky zesnulého literáta panovala spokojenost.
Pro diváka je zde ovšem jeden zádrhel. Gondry od začátku šlape na plyn a prvních asi deset minut je naprosto likvidační smršť nápadů a detailů a vy máte jen dvě možnosti. Buď se svezete na vlně, nebo dostanete migrénu… jenže i pokud nastane možnost číslo dvě, vydržte. Brzy se totiž na scénu dostane krásná Chloé v podání Audrey Tatou. A pak vládne. Pokaždé, když se na plátně objeví její rozkošný kukuč, kukadla a nejroztomileji roztomiloučká bradička, můžete maximálně jen áchat a óchat a plakat nad krutým osudem, že ta bradička nyní tak trpí (údajně si ji zranila na kole a nemohla tedy přijet na letošní karlovarský festival!)…
Začne se rozvíjet ultimátní love story – od večírku na oslavu narozenin psa Nicolasovy přítelkyně přes let v labuti nad Paříží po strhující závod před oltář a naprosto opojné líbánky v hotelu vedeném ultimátní zrzečkou… Feel good… mocně. No, a pak přijde zlom. Nesral se s tím Vian a nesere se s tím ani Gondry. Pokud vám vadí spoilery, UTEČTE. Umřou. A než umřou, tak ztratí veškerou radost. Z dědictví žijící Colin dokonce bude muset pracovat a z jeho života (a filmu) se vytrácí barvy, až končíme v černobílé depresi. Paráda.
Chudák Chloé totiž vdechne leknín a ten jí začne růst na plíci – věnujte prosím pozornost nejvíc sexy diagnózám smrtelné choroby v dějinách filmu. A zatímco vše kolem uvadá a chřadne, smrtelná nemoc jen kvete a kvete… a ne, žádný zázrak nečekejte. Všichni zúčastnění si to vyžerou až do dna.
A přesto se Gondrymu povedl úžasný majstrštyk, když film vyvedl z nejtemnější deprese do pro mne nejoptimističtějšího a nejromantičtějšího závěru od Moulin Rouge. Což si žádá trochu vysvětlení a opětovného spoilerování. Pokud chcete dumat nad tím, jak udělat optimistický závěr z brutální smrti čtyř milenců (vysání zaživa květinou, vystřelení mozku, uhoření a utopení), jděte prostě do kina. Pokud se necháte podat, čtěte dál.
Poselství knižní Pěny dní je takovéto: Nic nemá smysl krom lásky ke krásným dívkám (Audrey! Audrey! Audrey!) a hudby z New Orleans nebo od Dukea Ellingtona. Proto v knize se smrtí Chloé (krásné dívky, jež se jmenuje stejně jako jedna Ellingtonova skladba) končí v podstatě celý svět a sebevraždu spáchá i malá Colinova myška (nutno říct, že geniálním způsobem).
Gondry chápe Vianova estetická gesta a jeho postavy. Všimněte si například, jak se kašle na nějakou empatii k jiným než nejbližším – Colin a Chloe doslova překračují mrtvoly, které za sebou nechává lhostejný svět. Jejich láska nemá potřebu pomáhat dětem v Africe. Jde jim o sebe navzájem. Nechtějí těšit špatné svědomí mas a diváků a čtenářů – svět beztak půjde kvůli idiotům do prdele (Sartre byl určitě borec, ale stačí si přečíst některé jeho teze o komunismu, a je jasné, že to od Viana dostal zaslouženě), tak by byli blbí, kdyby si jej neužili dokud mohou.
Jenže zároveň je Gondry romantik. Jeho poselství je, že láska ke krásným ženám a hudbě z New Orleans nebo od Dukea Ellingtona (opravdu jazzový soundtrack v roce 2013? No jéje!) je nejen jedinou věcí, která má cenu, ale je také tím jediným, co VYDRŽÍ!
A tak malá myška v závěru filmu neklade hlavičku do tlamy ležérní kočce, ale bere obrázky, na nichž je vyobrazen příběh Colina a Chloé a nechá ho zvěčnit namísto debilních samožerských keců Jeana-Sola Partra. Ti dva budou už věčně žít svůj sen nad Paříží, v oblacích představivosti, které jsou tou skutečnou pěnou našich dní.
Za sebe říkám, že slzička dojetí ukápla a jistě ukápne zas.
