Pro mnohé milovníky fantastiky nadešel filmový vrchol letošního roku. Snímkem Hobit: Bitva pěti armád se definitivně (nebo aspoň na velmi neurčitou dobu) loučíme s filmovou Středozemí. Se světem, který byl pro mnohé z nás milníkem ve fantastice, naprostou špicí filmového žánru, dětskou láskou i milovaným únikem z depresí všedních dnů. Skutečné last goodbye…
„Duna. Moje Duna začíná dlouhým záběrem. Zbožňuji dlouhý záběr Orsona Wellese v jeho Doteku Zla. Kamera jde, jde a prochází ulicí. Je to fantastický dlouhý záběr. A tak jsem chtěl, aby i má Duna začínala dlouhým záběrem, ještě lepším, než je ten Orsona Wellese. Chtěl jsem zajít o dost dál, chtěl jsem, aby můj záběr procházel celým vesmírem!“
Bylo načase. Za původní hardcore sci-fi z vesmíru, kterému by ze zadku nikde neplandala visačka Marvel nebo DC jsme se modlili u filmového Boha už hezky dlouho. Teď je tady. A rovnou od blonďáka, co před lety napsal Memento a Insomnii a pak se prodal příběhům magora, co rád černou kůži, a v konečném důsledku vlastně i to sado-maso. Je ale tak velká, rozmáchlá a krásná, jak jsme si přáli?
Lidé se od nepaměti snaží odpovědět na otázku, jestli jsme ve vesmíru sami. A pokud ano, zdali budou mimozemšťané hodní a naučí nás konečně správně žít, jíst zeleninu a milovat souseda svého. Nebo to naopak budou pořádně hladoví emzáci, co s námi naplní hamburgery v prvním vesmírném baru na konci Sluneční soustavy. Filmaři tuto otázku vyřešili již milionkrát. Tentokrát se mlýnek na maso spustí v kanadských lesích.
Nagelovaným upírkům odzvonilo. Alespoň pro tentokrát. Nenechejte se zmást jeho něžnější stránkou, v kinech bude divákům pít krev nefalšovaný Drákula z Transylvánie.
Přibalit rybičky do auta a může se vyrazit. Zvědavost, která je ponoukala odjet na místo původu signálu, je přivedla k chatě jak z hororu a následně k mimozemšťanům.
Molekulární biolog dr. Ian Gray je fascinován očima. Sbírá fotografie lidských duhovek a rovněž svůj vědecký výzkum zaměřil na orgány zraku různých tvorů. Pomocí jejich modifikace chce předvést evoluci oka a vyvrátit tak jeden z nejpádnějších kreacionistických argumentů.
Než bys řekl „Velký bratr“, je v kinech po Dárci další dystopie pro mládež. Úspěchy filmových adaptací trilogie Susanne Collinsové Hunger Games ukázaly producentům novou cestu ke konci duhy, a tak subžánr Young Adult dystopií ždímou o sto šest. Tentokrát jejich lačné prsty ukázaly na knižní sérii Jamese Dashnera „The Maze Runner“.
Vznikl jako výrobek nové společnosti a měl se stát dalším dokonalým článkem v zdánlivě perfektním uspořádání komunity. Bez schopnosti milovat a toužit, nenávidět a odmítat. Postaven proti systému byl ve chvíli, kdy ho jeho organizátoři sami vybrali za nového příjemce paměti lidstva.
Je noc. Horká a hříšná. V temných, zakouřených uličkách Basin City seženete všechno, po čem vaše marnotratné srdce baží. Sex. Chlast. Hazard. Musíte však být připraveni platit – a doufat, že cena nebude příliš vysoká. Jinak se i vaše kosti přidají k základům, na nichž město hříchu stojí.