Úsvit planety opic: Opičí hvězda svítí jasně

Od závěru Zrození Planety opic uplynulo celých deset let. Jistě si vybavíte závěrečné titulky filmu, v nichž je stručně, jasně a krásně vyobrazena roznáška smrtelného viru ALZ 113 do světa. A pokud ne, nevadí, Úsvit planety opic (s nepochopitelným prvním malým „p“ v celé historii opičích Planet) vám je ochotně připomene. A navíc i lehce rozvine televizními záběry narůstajících nepokojů, šíření epidemie a katastrofy, která lidstvu málem zatrhla tipec. Málem.

Po deseti letech totiž bezsrstnatí znovu vyšli ven z města, kde se poslední stovky přeživších ukrývaly. Snaží se totiž zprovoznit vodní turbínu u přehrady ukryté v lesích nedaleko San Franciska. Jenže tam žijí opice, jimž virus ALZ113 markantně nabudil IQ.

Situace je od počátku napjatá, konflikt o vládce planety je od prvního kontaktu na spadnutí. A nikdo nepochybuje o tom, že bude patřičně krvavý. Čemuž se snaží zabránit především jeden z lidských vůdců, Malcolm a samotný Caesar, opičí alfa samec. Jenomže na obou stranách se vždy najde nějaký ten jedinec, který by raději trochu té prolité krve.

Na první pohled se může zdát, že je Úsvit planety opic typickým druhým dílem – větším, očividně dražším, ale přesto se nevyrovnávajícím úvodní části. A právě podobné nedocenění filmu skutečně hrozí. Je totiž třeba si uvědomit, že se Zrozením se nedá moc porovnávat. Začíná na jiné startovní pozici (Zrození neprovázelo žádné očekávání, což snímku pomohlo stát se překvapivou bombou, Úsvit naopak patřil mezi nejočekávanější filmy letoška) a směřuje jinou cestou ke zcela jinému cíli.

Režisér předchozího snímku, Rupert Wyatt, přinášel v podstatě komorní rodinné drama, velice chytře naroubované (i třeba jen drobnými chytrými narážkami) na kultovní Planetu opic z roku 1968. V jeho filmu šlo o opičí svobodu, přičemž první konflikt s lidstvem byl jen nucená kauzální odbočka. Matt Reeves však vypráví příběh neustále napjaté atmosféry, kdy je střet na pořadu každého dne. Důraz na rodinné hodnoty pak zůstává zachován. A přibývají veliké akční scény.

Po evoluci revoluce

Již ve Zrození se dalo očekávat, že velkou roli v této válce odehraje šimpanz Koba (jehož jméno bylo, jen tak mimochodem, přezdívkou Josifa Stalina, což samozřejmě není náhoda), nejen na těle deformovaný mnoha bolestmi přivedenými rukou lidí (jak vám dokáže i knižní interquel Ohnivá bouře, který nedávno vyšel v nakladatelství Laser). Na první pohled je jeho nenávist k homo sapiens zřejmá a tvoří tak dokonalý protipól k Caesarovi, který vyrůstal zahrnut lidskou láskou, a proto ještě není připraven jakémukoliv člověku ublížit.

A právě deformace, která přerostla v radikální antipatie, je jedním z motivů snímku – na straně lidí se totiž nachází rovněž mnoho ztrát a těžkých vzpomínek. Teď však mají lidé šanci dostat se zpět na vrchol a jediný, kdo jim brání, jsou opice, jejichž jméno epidemie nesla: Opičí chřipka. Je jen logickým následkem, že mnozí jedinci vidí v primátech viníky své bolesti. Dalším nosným prvkem je pak pomalý, ale znamenitý přerod Caesara, několikrát pokoušeného Kobou ve scénách, v nichž se opičí sněm přibližuje zasedání Senátu starověkých Řeků.

Juxtapozici k postavě Caesara pak zastává Malcolm (Jason Clarke), který prochází velice podobnými úskalími. V první řadě chrání svoji rodinu, v té druhé pak vidí ve svém protějšku spíše přítele než zahubeníhodnou živočišnou rasu, kvůli čemuž se snaží krotit bojechtivou horečku svých druhů. Otázkou je, jestli společné síly Caesara a Malcolma budou stačit. A odpověď, vzhledem k tomu, že známe Planetu opic, není tak docela spoiler. Naopak, je velikým pozitivem Úsvitu, jak zřetelně – přestože po krůčkách – se blíží k ději původního filmu. Dochází v něm i kupříkladu k prvnímu lovu na lidi a následnému zavírání do klecí.

I přesto bude v očích některých diváků vnímán jako slabší film než jeho předchůdce. Není totiž ani zdaleka tím lehkým, zábavným filmem s bombasticky překvapivou scéNO!u (však vy víte). Pravda, podobně silná scéna Úsvitu chybí, oproti Zrození jde však podstatně hlouběji, z čehož mnozí zachrochtají blahem. Je vážnější, dramatičtější, vrstevnatější, epičtější, a – co je hlavní – skvěle natočený. Matt Reeves je rozhodně zdatným filmařem a především v otázce stylu svého předchůdce zastiňuje. Neváhá si vyhrát se záběrem (taková představovačka bitevního pole z pohledu otáčejícího se vršku tanku je brilantní), kdy citlivě používá dlouhé kamerové jízdy, či detaily, skvěle pracuje i se střihem či emocionálním zabarvením scén.

V tom mu samozřejmě v míře velehojné pomáhají tři aspekty:

1. Hudba Michaela Giacchina, jehož soundtrack se zařadil mezi nejlepší letošní díla. Skvěle zvládá prodat emoce i epické scény.
2. Herci. Vychvalovat práci Andyho Serkise je nošením dřeva k lesnímu požáru, už za první zpracování postavy Caesara si zasloužil klidně i nominaci na Oscara (dočká se tentokrát?). Na opičí straně k němu přibyl Toby Kebbell, který má s hraním psychopatů dost zkušeností, Koba mu tak byl asi souzen. Mezi lidmi dominuje Jason Clarke, především proto, že Gary Oldman je na plátně zhruba deset minut. Ale přiznejme si to, člověk v tomto filmu hraje až druhé housle, opice strhávají sympatie na svou stranu.
3. Skvělý scénář, který zejména úvodní trojici postav (Caesar – Koba – Malcolm) dodává hloubku, ovšem také ostatní charaktery jednají krásně smysluplně. Dokonce i Oldmanův Dreyfuss, jehož jednání není zdaleka tak zkratkovité, jak se může zdát. Ten člověk v podstatě bojuje za lidstvo, všemi možnými prostředky. A navíc se scénář vyhýbá logickým kiksům, jichž jsou současné blockbustery často plné.

Reeves tedy ani zdaleka nezklamal, naopak. V jeho rukou Opičí série potvrdila vysoký potenciál a stává se jednou z nejzajímavějších v současné kinematografii. Je takřka jisté, jak se bude další díl jmenovat a kam bude směřovat, a přesto se na něj musím těšit. Velice těšit. Před návštěvou filmu vám však dodám ještě jednu radu. Nečekejte Zrození. To už má tahle série za sebou. Teď musí patřičně zářit. A daří se jí to.