Ohlédnutí za filmovou fantastikou roku 2015

Fantastice obecně se v kinech v posledních letech daří, je to především hlavní náplň filmových blockbusterů. Ale rodí se i zajímavé menší a komornější snímky a občas se něco zajímavého vyskytne i mimo oficiální distribuci. Samostatnou kapitolou je pak seriálová produkce, která se velmi rychle stává velkým konkurentem filmů. Vzhledem k jejímu rozsahu se jí ale v tomto článku raději vyhnu, protože už vlastně nejsem schopen ani ochoten všechno nové sledovat.

V posledních letech nejvíc pozornosti sklízí především komiksové adaptace. Je to samozřejmě hlavně zásluha nezastavitelné filmové mašinérie Marvel, která zatím stále nemá dostatečnou konkurenci a jejíž snímky z pečlivě vybudovaného vesmíru jsou vždycky velkou událostí. Letos nám ale Marvel naservíroval dva poněkud rozpačitě přijaté tituly, ačkoliv finančně to opět celkem klaplo. Od Ant-Mana se sice čekalo docela dost, ale nakonec z toho vyšel po všech stránkách spíše průměrný snímek a je otázkou, jak se nová postava uchytí v rozjetém vesmíru do budoucna. To byl ale spíš takový předkrm, protože vlajkovou lodí Marvelu jsou Avengers a jejich druhý díl vletěl do kin opět s velkou pompou. Výdělky šly hodně nahoru, kapsy se namastily, ale přesto bylo slyšet hlasité remcání a takovou událostí, jako byl před lety první díl, se Avengers: Age Of Ultron rozhodně nestal.

O to větší ovace hned zjara sklidil zatím neselhávající Matthew Vaughn s jeho komiksovou novinkou Kingsman: Tajná služba. Tady se na další díl čeká o poznání netrpělivěji než u předchozího titulu. Grandiózním průšvihem naopak skončila znovuzrozená Fantastická čtyřka. Těžko říct, kdo je nakonec ten hlavní viník mizerných recenzí i tržeb, ale Josh Trank si bohužel svým prvním blockbusterem nejspíš kapku přizabil kariéru.

Young adult série se množí jak houby po dešti a do kin se letos podívaly hned tři pokračování z minulých let. Na jaře to začalo druhým dílem série Divergence, který nese název Rezistence a světem spíše prošuměl, ačkoliv se o žádný propadák nejednalo a své fanoušky si filmové zpracování knižní série evidentně našlo. Jestliže je tahle série spíš holčičí, tak podzimní Labyrint: Zkoušky ohněm zase stojí spíše na klukovských dobrodružných snech s poněkud drsnou postapo příchutí. U mě rozhodně lepší hodnocení, ale v obecném měřítku skončilo oboje přibližně na stejném stupni. Největší očekávání ale samozřejmě vzbuzoval závěr finálního dílu Hunger Games: Síla vzdoru. Ani tady se ale žádná velká paráda nedostavila, a ačkoliv finančně si na svoje letošní soukmenovce Hunger Games vyšláply celkem zvysoka, vzbudilo zakončení slavné série spíše rozpaky.

Všemožné a různorodé sci-fi se ale letos urodilo mnohem víc. Poražených je i nadále mnoho. Hodně smutní mohou být Neill Blomkamp a sourozenci Wachowští. Neill minule moc neoslnil Elysiem a jeho rozpačitý (ale celkem originální) Chappie mu letos k napravení reputace nepomohl. Vysněného nového Vetřelce si taky v nejbližší době nenatočí, na letošek tedy asi nebude vzpomínat rád. Stejně smutní mohou být i tvůrci slavného Matrixu. Po dobrém, ale těžce stravitelném Atlasu mraků se pokusili letos vyždímat kina s opulentní space operou Jupiter vychází, ale ani tady to nedopadlo dobře, a to ani finančně, takže asi také mají nad čím přemýšlet. V podobných archivních regálech najdeme i Zemi zítřka, se kterou narazil Brad Bird. Naopak, že se dá s hůře stravitelnou a komorní sci-fi uspět ukázal velmi zajímavý a dobře hodnocený snímek Ex Machina. Výdělky sice byly nízké (i když vzhledem ke stejně nízkému rozpočtu slušné), nicméně je v tomhle případě měřítkem hlavně pochvalné poplácání po zádech. Že to taky může dopadnout hůř jak s poplácáváním, tak s výdělky, ukázal v létě pro změnu další menší snímek Nesmrtelný.

Avšak s kvalitní či originální sci-fi k velkému překvapení letos přišli především dva starší pánové, od kterých se nečekalo až tak moc. Tím přeci jen méně překvapivým je sám velký Ridley Scott. Ten si mohl pro svou novinku dovolit patřičně velký rozpočet, ale i jeho by neúspěch přišel dost draho, protože za své poslední výtvory byl už mnohými (včetně mé maličkosti) házen do starého železa. Jak vidno, byla to chyba a nádherně uvolněná a zábavná vesmírná sci-fi Marťan mu letos opět vydobyla respekt. Bravo.

Ovšem co je to proti překvapení, které uchystal George Miller. Tenhle zatracený dědek se dlouhá léta patlal v… vlastně ani nevím v čem, ale lezla z toho roztomilá prasátka a tučňáci a bůh ví co ještě, jen aby nám na stará kolena vpálil neskutečnou adrenalinovou nálož v podobě erkového čtvrtého Šíleného Maxe. Kdo viděl, nejspíš chápe. Šílený Max: Zběsilá cesta je neuvěřitelné akční zjevení, které začíná sešlápnutím plynu na začátku a brzdy v závěru a mezitím srší nápady na všechny strany a nedá vydechnout ani na vteřinu. Titul pro největší zjevení roku.

Do kin se ale podívala i velmi očekávaná pokračování slavných sérií. Největší rozpaky budil od začátku asi Terminátor: Genysis. Z šedivého Arnolda a splácaniny starých nápadů byl opravdu nadšen snad jen James Cameron, my amatéři celého světa jsme to vzali poněkud vlažněji, ale nakonec to byl celkem stravitelný opulentní výplach a dokonce to vydělalo i na další díly. Otázka je, jestli je to dobře. Nic moc se nečekalo ani od Jurského světa. A hle, tady by si asi nikdo netipl, že zrovna tenhle okatý popcorn, navazující na slávu relativně chcíplé série, bude přepisovat historické tabulky tržeb. Stalo se, bouchala se šampáňa, tráva se motala do stodolarovek. Chris Pratt for president!

Teď už je ale dávno po dinosauřích rekordech, protože smršť, s jakou vzaly kina Star Wars: Síla se probouzí, je neskutečná. Zvládají zatím přepisovat rekordy jak na běžícím páse a evidentně bude v předaleké galaxii v příštích letech z čeho budovat. Hodně se od nového dílu čekalo a tak byl nějaký finanční úspěch celkem zaručený, ale nakonec to J. J. Abrams celkem zvládl i kvalitativně, takže se bez problémů zařadil mezi vítěze letošního roku.

Nesmíme ale vynechat ani fantasy. Té se v posledních letech daří o poznání méně, než když v kinech řádil Frodo a Harry, a ani Hobit to znova nenakopl. Letos hájili její barvy Sedmý syn, Poslední lovec čarodějnic, Viktor Frankenstein a možná ještě Pan. Byl to ale celkem smutný rok pro tenhle žánr. Od Sedmého syna, který u nás startoval hned na začátku roku, se mnoho nečekalo, dlouhé odklady premiéry fungovaly víc než dostatečně jako indikátor problémového kousku. Finančně bída, ohlasy mizerné. No, mně se to vlastně docela líbilo, ale když ona to je vážně mizerně udělaná pitomost. Ale zase spousta fantasy potvor a efektů… to je fuk. Vin Diesel se rozhodl, že se taky chce podívat do fantasy, a snad už to víckrát neudělá. Poslední lovec čarodějnic dopadl totiž také mizerně a mě na něm tentokrát nezaujalo skoro nic. Snad si raději příště vyleští bulvy a podívá se zas do vesmíru. Ještě možná o něco hůř na tom je potom Pan s příšerně vyhlížejícím Hughem Jackmanem a propadákem skončila i celkem se zájmem vyhlížená a zajímavě obsazená variace na klasický román M. Shelleyové Viktor Frankenstein. Nakonec ještě zmíním, že vzniklo také cosi, co se jmenuje Dračí srdce 3, ale o tom mi moje vrozená zbožnost zakazuje se rozepisovat. Stačí, že jsem to viděl já.

Krom toho se bylo možné v kině i trochu zasmát. Zhýralý plyšák Méďa 2 sice úplně nedostál kvalit svého předchůdce, ale i tak to byla pořád slušná řachajzna. Já bych se za další díl nezlobil, ale asi jsem sám. Pixely s Adamem Sandlerem proti tomu padly víc na hubu a zdaleka to nebylo tak vtipné na to, jaká to byla osmdesátková retro šílenost, ačkoliv finančně to nakonec nebyl takový průser, jak se předpokládalo.

Horror mě trochu míjí, ale tady se asi nejvíc čekalo na del Torův duchařský Crimson Peak, který docela potěšil, ačkoliv se remcalo, že to není nic převratného a spíše jen pocta starým flákům. Promptní odpovědí může být Žena v černém 2: Anděl smrti, která ukázala, jak to vypadá, když se tohle téma natočí blbě. Před Vánoci se pak mihla ještě ptákovina Krampus: Táhni k čertu, ta se líbila jak komu. Pak se tam někde prohnal asi stopadesátý díl Paranormal Activity a kdoví co ještě. I v naší krajině se kupodivu letos něco urodilo. Petr Jákl přišel se slušným, leč zcela konvenčním found footage Ghoul a pozornost vzbudila i Nenasytná Tiffany. Found footage letos vůbec celkem rodilo, já sám jako milovník military horroru jsem si vpálil ještě lehce odpadní World War Dead: Rise Of The Fallen s roztomilými zombie vojáky z první světové.

Krom toho se opět do kin dostalo pár starých fláků jako první dva díly vetřelčí série, série Návrat do budoucnosti, protože jsme se zrovna letos bohužel již ocitli v té jejich budoucnosti, britská klasika Monty Python a Svatý Grál nebo třeba i český Vynález zkázy.

A také na internetu se občas objeví i něco zajímavého. Český ryze amatérský Dračák jsem tu nedávno připomínal. Dá se objevit i docela slušný příspěvek do predátořího vesmíru s názvem Predator: Dark Ages. Ale tím bezesporu nejzajímavějším letošním počinem na tomto poli byla úžasně ztřeštěná retropecka Kung Fury, která si dokonale smlsla na kýčovitých osmdesátkových video produkcích. Kdo neviděl, neuvěří. Doporučuji.

Tím to pro mě letos zhaslo. Víc jsem neviděl a neslyšel o ničem dalším zásadním, takže jestli má někdo nějaké doporučení nebo nesouhlasí s hodnocením, směle do diskuze, určitě tu není úplně všechno a nebylo všechno řečeno. A příští rok vypadá také velmi výživně, takže já už vyhlížím novinky.