Ocelová pěst

Bratři Kličkové, připravte se. Ve velice blízké budoucnosti totiž budete bez práce (pokud se tedy Vitalij nestane Ukrajinským prezidentem, jak proklamoval) – boxerskému povolání zdá se brzy odzvoní. Alespoň v akční sci-fi režiséra Shawna Levyho (Dvanáct do tuctu, Růžový panter, Noc v muzeu) v produkci hodného rodinného strýčka Stevena Spielberga a Roberta Zemeckise. (Je tedy jasné, v jakém duchu se snímek ponese a jakému – odpověď: všemu – publiku je určen.)

Štafetu na dráze uspokojování potřeb destrukcechtivého obecenstva totiž převzali stroje. Robotovi přeci můžete urvat ocelové „končetiny“, rozmašírovat ho na plech a zároveň se necítit jako zločinec proti etice. V této vrstvě showbyznysu se snaží uchytit i Charlie Kenton, bývalý jen nadprůměrný boxer. Bohužel se jeho robotům dvakrát nedaří, za což si však Charlie může sám svou zbrklostí a nafoukaností. Naštěstí je Hollywood milostivý ke ztroskotancům, a proto i on může zcela tradičně dostat druhou šanci. Jen k ní musí dospět. Jakým způsobem to bude, je vám jasné od prvních minut.

Ztělesnění oné šance představuje syn Max, o něhož se Charlie nikdy nestaral a nezajímal, po smrti jeho matky však musí – alespoň do konce prázdnin, kdy si chlapce přebere sestra nebožky (práv na kluka se totiž Charlie zbavil jen za padesát tisíc dolarů). Nikoho nepřekvapí, že si k sobě začnou nacházet cestu, především kvůli společnému cíli – zápasům. Max totiž na šrotišti objeví tréninkového robota Atoma, z něhož by rád udělal skutečného bojovníka. Práce jako stvořená pro Charlieho. Může se však tréninkový robot postavit Ivanu Dragovi světa roboboxu – neporaženému Zeusovi (Nebo Diovi? Těžko říct, jak skloňovat u robota) vytvořenému afektovaným Japoncem a vlastněnému nepříjemnou, chladnou Ruskou? 

To hlavní, o co ve snímku kombinujícím Do útoku, Transformers a Rockyho v osmdesátkovém (prokýčovitém) nálevu jde, jsou emoce. A přestože se jich tvůrci snaží dosáhnout těmi nejklasičtějšími, nejklišovitějšími postupy, v upřímném podání kupodivu stále fungují. Ocelová pěst je především film o plnění životního snu, což dokazuje finální souboj. Vztah otec-syn pak hraje až druhé housle. Na třetím místě se nachází: „Zloduch dostane přes hubu.“ Ne, lásce Charlieho k Bailey moc nevěřím, Charlie je až moc zamilován do své „práce.“

Možné obavy o snímek, které se probudily obsazením Levyho na režisérský post, mohou být nyní rozprášeny. Obstál se ctí. Některé zápasy (Midas vs. Noisy Boy, Zoo) mají v jeho podání sympatické gladiátorské ladění, ty další – z profesionální ligy – jsou pak nefalšované sportovní drama. Z dvouhodinového snímku je cítit také láska k videohrám a strojům, která naštěstí nezabíhá do rovin transformáckého Bayova fetišismu.

Skvělým krokem bylo obsazení Hugha „Wolverinea“ Jackmana, herce, z něhož charisma a zábavnost tečou proudem. Překvapivě dobře si se svou rolí tvrdohlavého a zapáleného (pro věc, ne sirkami) dítka poradil Dakota Goyo (opravdu je to kluk, ač tomu jméno nenapovídá), jehož jsme mohli letos vidět jako mladého Thora. Chemie mezi těmito herci funguje skvěle, takže je jejich vztah slušně uvěřitelný. Pro pohlazení očí papínků, kteří svá dítka vzali do multiplexu na podivný film o řezajících se robotech, po plátně pobíhá také Evangeline Lilly (Kate ze Ztracených) s hříšně odhalenými stehny.

Navzdory všemu klišé, morálnímu poradenství a jasné popcornovosti (vidět ji je skutečně potřeba v kině, na velkém plátně s řádným ozvučením), je Ocelová pěst milým překvapením – míněno v podobném duchu, jako letní Zrození planety opic – ač ne v takové míře. Je dobré, že se stále točí filmy se zaměřením na celé spektrum diváctva, které však mají nejen cíl, ale také dobře vytyčenou cestu. Ocelová pěst je – jednoduše – povedený postmortální záchvěv.

Režie: Shawn Levy
Scénář: John Gatins
Hrají: Hugh Jackman, Dakota Goyo, Evangeline Lilly, Kevin Durand aj.
Premiéra: 10. 11. 2011

Josef Horký (redaktor)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz