Nevědomí

V roce 2017 přiletěli vetřelci a na uvítanou bez dlouhých cirátů rovnou odpráskli měsíc. Lidé sice vyhráli, ale Země je v kelu. Co nezvládla zemětřesení, tsunami a záplavy, dodělalo lidstvo nukleárními zbraněmi. Tom Cruise s Andreou Riseborough a pár dalších zůstalo vzadu, aby zužitkovalo zbylé zdroje, zatímco pozůstatky populace přesídlily na Titan. O transfer surovin a řízení operací se stará orbitální stanice Tet, která také koordinuje transport k novému domovu. Není snad nutno zdůrazňovat, že i tak nevelká idylka se pokazí vzápětí.

Utopie netáhnou. Každý ví, jak vypadá peklo, nebe je naproti tomu idea poměrně individuální a nejasná. Pád civilizace, mobilizace ke společnému cíli, jímž není nic menšího, než přežití druhu, to je panečku atraktivní téma. Bohužel jak atraktivní, tak už poměrně vytěžené. Kvalitativní hladinu antiutopií určil už v osmdesátých letech Mad Max s Melem Gibsonem, Naušika z Větrného údolí, Laputa: Zámek v oblacích, Akira a na videoherním poli hlavně jím inspirovaný Fallout v roce 1997. Pro skutečné fajnšmekry a skalní fandy přízraku jaderné apokalypsy ještě ten film, kde se na svět Mumínků řítí kometa. Z poslední doby stojí za vidění maximálně Cesta podle McCarthyho, Království ohně a možná, skutečně možná Soudný den od Neila Marshalla. A Kniha přežití, ale jenom kvůli soundtracku.

Post-katastrofická rovina Nevědomí bohužel vypadá tak, že Tom Cruise si létá v letadýlku/drandí na motorce skrze otevřené scenérie pustiny, ale nikde žádné ruiny civilizace, žádné vulgárně obnažené kostry domů, žádná příliš zjevná destrukce, jenom občas pár věžáků zarovnaných do krajiny a čnící špička Empire State Building. Rozměr zkázy je zcela upozaděn na úkor scén z designového habitatu, a díky Cruisově relaxační „Chatě v Jezerní kotlině“ je později zničen úplně. Nabízející se mrazivý kontrast se nekoná.

Ani po skandálním odhalení, které je jasné od traileru, nedostanou v podzemí přežívající lidé takřka vůbec žádný prostor, což je poněkud škoda, protože se mezi nimi vyskytují tací, kteří Cruise herecky položí na lopatky. A nemluvím jenom o obligátním Morganu Freemanovi, ale především o Nikolaji Coster-Waldauovi (Jaime ze Hry o Trůny), který v černé techno-zbroji s očesanou sniperkou vypadá tak impozantně, že se okamžitě začnete divit, proč není on hlavní hrdina a prcek Cruise mu nedělá šaška někde bokem. Hlavně postaví-li se vedle sebe, má o hlavu vyšší Coster-Waldau – což je vidět, i když se taktně hrbí – třikrát větší charisma, než chlapec z Top Gunu.

Mám-li mluvit o dílech, jimiž se Kosinski inspiroval, pak především Den Nezávislosti a Moon se Samem Rockwellem. Jsem si jist, že vypůjčených motivů je mnohem víc, ale tyto dva odkazy jsou naprosto evidentní. Scéna příletu na mateřskou loď ve vesmíru je dokonce do písmene stejná, včetně tvaru dveří. Nápodoba by se nicméně dala i odpustit, kdyby Nevědomí nepostrádalo něco mnohem podstatnějšího – mytologii v pozadí příběhu. Která by byla důvodem, proč by mělo divákovi na čemkoliv, co se na plátně děje, záležet. Do poslední chvíle není jasné, o co vlastně hlavnímu antagonistovi jde, co ho motivuje, proč existuje, co je ksakru zač a proč odvedl tak mizernou práci při výmazu paměti.

Takřka jedinou předností snímku tedy zůstává designová vymazlenost – drony, připomínající provedením hru Portal, vozítka, vznášedla, celý vizuál a především dům v oblacích, kde ústřední dvojice bytuje, je výtečný. Jen škoda, že ve scéně se sexem v průhledném bazénu na nebesích, která úplně vybízí k pozdějším citacím, mezi hlavní dvojicí chemie moc nefunguje. Ne, že by Andrea Riseborough nebyla krásná žena, to chraň Bůh, ale tep vám zůstane na frekvenci klidné procházky. Cruise stihne ve filmu partnerku sice vystřídat, ale ani tentokrát nepomalovaná Olga Kurylenko kvalit Olivie Wilde rozvalené ve svítící kombinéze na gauči nedosahuje.

Příběh a scénář, který si staví image na domnělé originalitě, po které skočil nejprve Disney a později alespoň Universal, je zhruba od třetiny zcela repetitivní a úžasně pompézní hudební doprovod od Anthonyho Gonzaleze a Josepha Trapanese celou situaci příliš nezlepšuje. Nabízený IMAX formát 1,89:1 je sice skutečně pohlcující, ovšem pouze sedíte-li uprostřed kinosálu. Spodní řady riskují návštěvu chiropraktika.

Jestli doufáte, že scénáristický debut Josepha Kosinskiho je tím svěžím větrem, který rozfouká mračna průměru a reprodukce nad filmovou sci-fi, tak není. Ale snad se v těch oblacích už blýská na lepší časy.