Melancholia

Celý film začíná audiovizuálně bombastickým úvodem s extrémně zpomalenými scénami zdánlivě bez významu natočenými extrémně zrychlenými a detailními kamerami, za doprovodu předehry Richarda Wagnera k opeře Tristan a Isolda. Každý záběr, ať už jde o pád ptáků z oblohy (myšleno nebe, ne nazdobené kusy zeleniny na talíři), Kirsten Dunst s elektrizovanými prsty, matku nesoucí své dítě, zatímco se zabředává do tající země, nevěstu plující v potoce (parafráze na obraz Ofélie od Johna Everetta Millaise) – každý záběr by po zasklení a pověšení na zeď představoval parádní umělecké dílko.

Rozdělení do dvou kapitol napomáhá celkovému chápání filmu (pokud je něco takového vůbec možné). První kapitola je věnována Justine (Kirsten Dunst) a její svatbě. Honosné sídlo a královská oslava však neznamenají štěstí, obzvláště pro nihilistku, jakou Justine dozajista je (což ostatně zdědila po svých rodičích). Svého štěstí si neváží a svým chováním mezi sebou a svým novomanželem způsobí nepřekonatelnou propast ještě před svatební nocí. První kapitola je o melancholii uvnitř člověka, takové, kterou nezahubí ani snaha ostatních.

K vypíchnutí je zde však jedna scéna. Šéf Justine po své zaměstnankyni dokonce i na její vlastní svatbě vyžaduje práci – vymyšlení reklamního sloganu na zboží, které je označeno přívlastky laciné, špatné a návykové. Jí vymyšleným sloganem je „Nic.“ První útok na hollywoodskou produkci?

Kapitola druhá se jmenuje Claire, podle Justininy sestry. Ústřední postavou je však Melancholia, planeta blížící se k Zemi. Claiřina rodina je přibližující se chvílí setkání obou planet rozpolcená na několik částí. Claiřin manžel a syn, amatérští fanoušci dalekohledů a vesmírné oblohy, se na setkání těší v očekávání majestátního zážitku, na nějž budou moci celý život vzpomínat. Claire, romantický opak své sestry, milující svoji rodinu, lidské hodnoty a život ve své podstatě, má strach, který si uměle přiživuje brouzdáním po internetových apokalyptických blozích. Justine vítá střet, který by konečně vyhubil život, neboť „život je zlý“, což nám sama ochotně předvedla v kapitole předchozí a tím jsou obě kapitoly provázány mnohem více, než totožnými postavami.

SPOILER!!! I druhá část také obsahuje jasný výsměch mainstreamu. Melancholia Zemi nejprve mine, tak šťastně, jak to známe z Armageddonu, Drtivého dopadu a jiných – aby se vrátila a se Zemí si přeci jen přiťukla ve vesmírném přípitku. Doopravdy si myslíte, že by takovému střetu zabránil hrdinský tým s Brucem Willisem v čele? Lars von Trier vás nenechá na pochybách a srážku podbarví takovým zvukovým podkreslením, které si můžete užít jedině v kině, jelikož je to hukot. KONEC SPOILERU!!!

K spoileru samotnému – ano, vyzrazuje děj, ale ten není u filmu Larse von Triera důležitou součástí. Tou je totiž forma. Herci hrají skvěle (soška z Cannes pro Kirsten Dunst je pro mě však trochu záhadou – je sice dobrá, ale já bych ji dal spíše Charlotte Gainsbourg za roli Claire), ryze sympatický výkon podává Kiefer Sutherland, na kterého jsem se koukal velice rád (ačkoliv jeho postava obdržela od scénáristy Triera jednu nepochopitelnou podpásovku v podobě naprosto nelogického rozhodnutí, odporujícího celé předchozí psychologii hrdého otce rodiny).

Drobné, ale výrazné role a roličky si s přehledem zahráli Charlotte Rampling, Udo Kier, John Hurt a otec a syn Skarsgårdovi – Stellan a Alexander (jo, Erik z True Blood, a věřte mi, dalo práci najít ten podivný znak v jejich příjmení – písmeno A s kroužkem).

Důležité je, že z kina rozhodně neodejdete s prázdnou hlavou, takže Melancholia splňuje požadavky pro vstup do klubu náročného diváka. Jestli přijdete na to, co znamenala devatenáctá jamka (když je několikrát uvedeno, že hřiště jich má jen osmnáct), proč Justinin kůň nemohl přes most nebo co znamená její sen, v němž je svázána přízí, podělte se v komentáři.

Režie: Lars von Trier
Scénář: Lars von Trier
Hrají: Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, John Hurt ad.
Premiéra: 25. 5. 2011

Josef Horký (redaktor)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz