Iron Man 3

Tony Stark nespí. Od té doby, co Tesseract otevřel bránu nad New Yorkem. Přerostlí létající mossasauři by ostatně z duševní rovnováhy nadělali guláš i kolegovi Horkému. Když už se mu usnout podaří, trpí nočními můrami. A tak insomnii využívá, jak umí nejlépe – pracuje po nocích na nových projektech, zlepšuje staré nápady a dotahuje přivolávací technologii obleku, kterou nakousl už v Avengerech, když ho Loki vyhodil z okna jeho mrakodrapu. Po radikálním vystřízlivění z představy, že disponuje nejlepšími produkty zbrojního průmyslu na světě, jeho touha ochránit své bližní, a Pepper především, přerůstá v posedlost.

Těžko se divit – kromě eminentních, jako Ameriku ohrožující vůdce teroristů Mandarin, stylizující se do čínského mudrce, se objevují někteří, jak je hezky řečeno v prologu z devadesátých let, staří démoni ze Starkovi minulosti. Lidé, kterým kdysi nenaslouchal a kteří, toho pamětliví, mezitím dosáhli velikosti.

Situace se vyhrotí, když Tony v klasickém příkladu své sociální neschopnosti Mandarinovi skrze média vyhrožuje. Netuší, že nemá co dočinění s otcovským Obadiahem Stanem, slabošským Justinem Hammerem, nebo dokonce aristokratickým Lokim, kteří coby protivníci jednali poměrně v rukavičkách a nejlépe skrze někoho třetího. V odpověď nepřijde ani slovo výhrůžky, které by komiksovému antagonistovi slušelo. Přijde zcela brutální útok na Tonyho domov na útesu, který je ve své přímočarosti mrazivý. A který považuji za zdaleka nejlepší akční scénu celého filmu a možná i všech dosud vyšlých filmových Marvelovek, možná s výjimkou Avengers. Hlavně proto, že oblek, jeho štít a jistota, Tonymu skoro nepomůže a je jasné, že jeho protivníka nějaká etika boje vůbec nezajímá – chce drzého miliardáře jednoduše zdevastovat.

Následně se ocitá v situaci, kdy se musí spolehnout převážně sám na sebe a na své lidské schopnosti, nadále ohrožován jakýmisi skoro nezničitelnými supersilnými zabijáky, produkty programu manipulace lidské DNA. Tady přichází na řadu linie, která Blackovi sluší už od Smrtonosné zbraně. Z komiksového filmu se stává akční týmovka Tonyho Starka a plukovníka Jamese Rhodese, vrcholící finálním střetem v docích, nad jehož estetikou nezůstane fandovo oko suché.

Shane Black ve třetím Iron Manovi spojil dohromady komiksové řady z počátku šedesátých let, odkud si vypůjčil postavu Mandarina, kterého původně v padesátém čísle Tales of Suspense představil Stan Lee, se sérií Extremis Warrena Ellise z roku 2008, zabývající se genetickým vylepšováním lidí a z níž Iron Man sám vyjde jako skoro plnohodnotný kyborg.

Nutno podotknout, že oba koncepty prošly určitým vývojem. Zatímco komiksový Mandarin byl čínský génius a mistr bojových umění, jehož síla pocházela z deseti prstenů veliké moci, které našel ve zřícené mimozemské lodi, ve filmu v podání oscarového Bena Kingsleyho je to „pouze“ stylizovaný vůdce teroristického hnutí, vládnoucí především strachem a manipulací. Odkaz na jeho vetřelecké pomůcky je pouze jméno skupiny – Deset Kruhů (v orig. doslova The Ten Rings), s níž jsme se měli tu čest seznámit již v díle prvním. Ano, ti veselí chlapíci, kteří Starka unesli.

Extremis je upraven čistě kvantitativně, protože jeden supervoják by tak velkou neplechu nenadělal. Aldrich Killian (Guy Pearce), jakožto jeden z inženýrů této látky, která reprogramuje lidský genom, si také nedostřelí hlavu jako v komiksu, ale kromě Mandarina hraje ve filmu hlavní záporácké housle.

Shane Black se po katarzi, která přišla ve druhém díle s Tonyho otcem, snaží Iron Mana a člověka v něm nadále demytizovat, když mu v průběhu filmu sebere úplně všechny opěrné body a uvrhne ho takřka na samý začátek, do ekvivalentu jeskyně v Afghánistánu, kde si na koleni postavil první z obleků. Tonyho zranitelnost je vystavována skoro na obdiv, když si prochází sice humornými, ale velmi lidskými záchvaty úzkosti, kdykoliv mu někdo připomene události z New Yorku.

Mohlo by se zdát, že byl humor minimalizován na úkor dramatické linky, ale pravda to tak úplně není – duo Stark & Rhodes, případně Stark & kluk z dílny táhne solidně, akorát skutečnou vulgární břitkost hlášek ve stylu Joa Hallenbecka si kvůli ratingu PG-13 neužijeme. Kýženému cynismu a sarkasmu jsou ale dveře pořád otevřené dokořán. Za pomrknutí k fandům můžeme také považovat, že se celý film odehrává o Vánocích. A ačkoliv největší vánoční borec ze Shaneova pera nepochází, v situacích, kdy neměl nic, si taky vždycky dokázal poradit s celou jednotkou teroristů a to ani nebyl geniální strojař.

Není lehké solidně ukončit trilogii, ani navázat na spektákl proporcí Avengers. Za monumentálních famfár soundtracku Briana Tylera a ohňostroje vybuchujících obleků ale můžeme bez uzardění konstatovat, že Black natočil, když už ne nejzábavnější Marvelovku vůbec, tak nejlepší film Iron Manovské série určitě… tedy skoro. V přímé úměře vašemu očekávání. Jestli doufáte v úkrok z naleštěného vizuálu k něčemu výrazně temnějšímu, nedočkáte se ho – hlavní postavy, jakkoliv se jim tvůrci snaží narvat držku do bahna, jsou stále stejně nesmrtelné jako v kterémkoliv filmu Walta Disneyho. Popravičky v přímém přenosu se dočkáme, to je pravda, ale na kapající psychopatii videa, kde Joker oddělá Batmanova dvojníka, to nemá ani zdaleka.

Pokud jste ale pravověrnými fanoušky série, nabíhejte na to. A vlastně, i když nejste. Je to Shane Black. Nabíhejte na to a nechte se strhnout vytržením, které se na první zhlédnutí tomu v úvodu zmíněnému kokainu směle vyrovná. Už kvůli Mandarinově pointě.