Harry Potterstein

Laskavý čtenář promine a laskavý divák pochopí: Charles Dance, jeden z nejcharisma­tičtějších padouchů našeho mládí i středního věku (Zlaté dítě, Poslední akční hrdina, Hra o trůny) si v nejnovějším zpracování slavného románu Mary Shelleyové zahraje toliko tatíka hlavního hrdiny, přestože vnitřního šílenství má jako obvykle na rozdávání. A to je ten nejzásadnější problém snímku Viktor Frankenstein.

Jak ve filmu zazní, legendu známe všichni: šílený vědec, mrtvé maso, blesky, nešťastné monstrum a následný masakr. Scenárista Max Landis s režisérem Paulem McGuganem se pokusili uchopit látku z jiné stránky – a jako mnohým před nimi se jim to nevyplatilo. Hlavně kvůli ústředním úlohám ztělesněným Jamesem McAvoyem (Frankenstein) a Danielem Radcliffem (sluha Igor). Ani jeden z nich není špatný herec, Radcliffe dal například v Ženě v černém zapomenout na svou harrypotterovskou minulost, ale s těmito úlohami jako by si nevěděli rady, a režisér jim příliš nepomohl. Jednak jsou na své role poněkud mladí, a pak je ztvárňují příliš ležérně, spíše jako opravdové studenty medicíny, kteří chystají drsnější obřad zasvěcování nováčků místo stvoření života ze smrti. (A Radcliffovi nepomůže ani, že jedním z jeho protivníků je opět ulíznutý blonďáček.)

Kontrast je o to výraznější, že některé z vedlejších postav kopou opravdu první ligu, co se nepříčetnosti týče. O Danceovi už byla řeč, ale inspektor v podání Andrewa Scotta se mu směle vyrovná a osobně sázím (a těším se) na jeho dlouhou a zářnou padoušskou kariéru.

Naštěstí, jakmile děj opustí nevydařené psychodrama zbohatlického synka a jeho sluhy / asistenta / přítele a vrátí se do starých dobrých kolejí viktoriánského hororu, nabírá na spádu i působivosti. Laboratoř, starý Londýn či ještě starší zámek jsou přesně takové, jak je očekáváte, a když konečně dojde na zrození Frankensteinova monstra, máte z něj podobné pocity, jako (asi) měli doboví diváci, když ve Whaleově filmu ožíval Boris Karloff.

I hudba se během trvání snímku srovná a po zaváhání z počátečních cirkusových scén, u nichž je otázkou, co pokaňhal skladatel a co režisér, se rozvine do správně epické šíře.

Jít tedy, či nejít na Viktora Frankensteina? Pokud máte alespoň trochu slabost pro původní předlohu, běžte. Tak působivě natočené některé známé motivy a scény jsme dlouho neviděli a myslím, že zase dlouho neuvidíme. Pokud ale chcete „jen“ vidět film, najdete jiné, které lépe drží pohromadě.