Strážci Galaxie: Hájili jsme galaxii

* Donedávna, protože Marvel, stejně jako jeho největší konkurent DC, vyhlásili plány na tři komiksové filmy ročně. Což je ještě pozoruhodnější. Stejně to však musí vnuknout myšlenku, kdy se publikum těch komiksových filmů přejí, když k tomu připočtete ještě Sony Pictures se Spider-Manem a jeho deriváty (Sinister Six), či 20th Century Fox s X-Meny.

Zpět ke Strážcům.

Jeden z nejzábavnějších filmů letošního léta na sebe rychle strhne pozornost diváků. Většinová část publika totiž bude dozajista bezmezně nadšená. Strážci Galaxie stojí na skvělých postavách, při jejichž kolosální vtipnosti nikoho nezajímá, že jsou pouhou hromádkou klišé.

Máte tu Petera Quilla, v podstatě sirotka a odpadlíka s egem velikosti menší hvězdné soustavy, který prahne po chechtácích. Gamoru, zelenou asasínku, která prahne po pomstě zlovolnému Thanosovi za to, že jí kdysi vyvraždil rodinu a z Gamory a její sestry udělal stroje na zabíjení. Draxe chodící hroudu svalů s rudými obrazci na těle, který nechápe metafory. A prahne… po pomstě. A nakonec militantního mluvícího mývala Rakeťáka a ento-bažináče, chodící strom Groota, kterážto dvojice lovců odměn prahne, jak jinak, po odměnách.

A tahle sebranka sociopatů se svými přímočarými motivacemi a drobnými bolístkami má zachránit Galaxii před ultrazáporným záporákem Ronanem a jeho choutkami ničit celé světy. A ještě k tomu zakrýt fakt, že příběh Strážců Galaxie je složitý zhruba jako škrábání na zadku. Klaďas má mocný artefakt, který chce záporák. Záporák získá artefakt. Klaďas složí tým a jde záporákovi vzít artefakt. A celé to trochu zavání atmosférou Abramsova Star Treku, k němuž má film blíže než ke konkurenčním Star Wars.

Dá se říci, že už je to taková uniformovanost Marvelu. Všechno to vtipkování a sympatické postavy zakrývající prostoduchost příběhů. A, s výjimkou Lokiho, velice mizerní záporáci. Ronan je v podstatě pouze převlečenou verzí Malekitha z filmu Thor: Temný svět. Stejné motivace, stejné nástroje, stejně triviální vyúčtování. Jedinou výjimkou z marvelovské šablony je tak právě výše zmiňovaný Zimní voják.

Pravdou však je, že Jamesi Gunnovi se tyhle všechny marvelovské neduhy daří v Strážcích Galaxie skrývat naprosto náramně. Nejen díky charakterům a jejich vzájemném špičkování či tradičním easter eggům (intermediálním odkazům) na každém metru filmu. V mnohém pomáhá také parádní retro soundtrack značky Oooga-chaga!, a především slušná a slušivá porce nadhledu. Gunn totiž ukazuje veliký cit pro práci s tím, čemu my říkáme klišé. Ne, že by se mu vyhýbal, právě naopak. Ochotně do klišovitých scén vklouzne, aby si vzápětí uvědomil její klišovitost, a ono klišé se smíchem postaví na hlavu. Tedy, většinou.

Diváci však jeho práci žerou. Nikdo si tak nevšímá absence příběhu, logických kiksů (mě třeba nejvíc překážel fakt, že v podstatě po celý film nevím, jaký rozsah schopností má Groot, jemuž dá dost práce „prostá“ regenerace končetin, aby později… no, uvidíte) či slabších akčních scén, než na jaké jsme u Marvelu zvyklí. Zábavou jsou Strážci Galaxie frikulínskou, to bez debat. Ale ničím víc.