Futurologický kongres

Co jiného také čekat od izraelského režiséra Ariho Folmana, který udělal do světa díru svou bombou Valčík s Bašírem a adaptoval i román Pavla Kohouta Svatá Klára. Tentokrát se Folman rozhodl natočit sci-fi, samozřejmě zcela jinak, než jak to známe ze západní kinematografie. Již název by ve vás mohl evokovat spojitost se sbírkou povídek polského sci-fi spisovatele Stanislava Lema, od ní si však Folman vypůjčil prakticky jen kulisy, několik dějových zvratů a podlinií. Hlavní postava povídek – vesmírný badatel Iljon Tichý, oblíbený hrdina hned několika Lemových knih – se však na scénu nedostane ani na okamžik.

Tichého ve filmu nahradila Robin Wright, herečka, jejíž vrchol leží daleko v minulosti, na celuloidových pásech se snímky jako Princezna Nevěsta nebo Forrest Gump – v realitě však i herečka, jejíž kariérní vrchol leží právě zde, ve Futurologickém kongresu, v němž představuje naprosto dechberoucí herecký výkon. Zpět však k Robin Wright – postavě filmu.

Ani ona se nedokázala ubránit nástrahám času a zastavit stárnutí. Zájem filmových tvůrců o její komplikovanou osobu (herečka často z dohodnutých kontraktů odstupovala z rodinných důvodů – především kvůli strachu o nevyléčitelně nemocného syna, který představuje jednu z jejích hlavních motivací) ustával, až přestal docela, a před Robin teď leží poslední nabídka: Nechá se kompletně nasnímat specialisty ze studia Miramount (jistě rozeznáváte rysy Miramaxu a Paramountu), kteří s digitální podobou její osoby budou moci natočit prakticky jakýkoliv film po dobu 20 let. Po této době směřuje Robin na kongres, odehrávající se ve zcela animovaném světě, kde jsou i lidé „zanimováni“ požitím chemické substance v cokoliv si zamanou. Na kongresu by měla dohodnout prodloužení svého kontraktu.

Přestože ústřední postava Robin Wright prochází celou stopáží filmu, ten se jeví spíše jako dva kratší povídkové filmy, kdy jako zlom funguje ono „O 20 let později.“ Odlišnost těchto útvarů je zjevná nejen vizuálně, ale i dějově. V obou směrech je první část umírněná, vyprávěná klidně, až na hranici autentičnosti (kolik doopravdy existuje spojitostí mezi Robin Wright – herečkou a Robin Wright – postavou, je otázka). V této části se Folman snaží predikovat budoucnost filmu a jeho vize nemusí být úplně mimo. Nutno dodat, že také nikoliv zcela originální – podobným nápadem disponuje i vynikající S1m0ne Andrewa Niccola s Alem Pacinem v hlavní roli.

Zároveň izraelský tvůrce pálí ostrými náboji kritiky do společnosti, která je fascinována rychlokvašenými ikonami s na dřeň zkrácenou dobou trvanlivosti, do filmového průmyslu – především v osobě producenta Miramountu Jeffa. Ten neváhá diskusi o Pánu prstenů a filmových adaptacích literatury zakončit slovy: „Číst knížku je nuda. Proto točíme filmy.“ Podobně úderný je i názor Robinina agenta ve chvíli, kdy odmítá smlouvu podepsat: „Vždyť je to jen trochu jiný způsob, jak tě budou (studia) vlastnit.“

Načež přichází jeden z vrcholů filmu. Za dlouhého monologu Harveyho Keitela (jenž exceluje v malé, leč o to důležitější roli hereckého agenta), v němž svěřuje Robin Wright svá tajemství, svou zpověď o cestách, které jej vedly k jeho povolání a k Robin samotné, jsou herečce snímány veškeré lidem známé emoce. Doslova oslava herectví.

Druhá, antiutopická povídka – takřka kompletně animovaná – tvoří logický protipól: ve směrech obsahu i formy představuje zhruba zájezd do hlavy chráněnce ústavu pro osoby s těžkou schizofrenií, kterému někdo propašoval LSD. Animace tak působí jako psychotropní večírek, v němž můžete nalézt prvky z prvních disneyovek, grotesek Texe Averyho či studia Dave Fleischera, ale také verze zprofanovaných děl kulturního bohatství. Není však náhodou, že barvami hýřící a výsostně nápadité scény – klobouk dolů před Folmanovou imaginací – působí mnohem chladněji a odosobněji než hraná první část.

Zpočátku jako by chyběl klíč k pochopení těchto sugestivních, zběsilých a útržkovitých pasáží bez zřejmé souvislosti. Ten se objeví až v průběhu, ve slovech programátora, který se o Robin – „verze jedničky/nuly“ stará celých dvacet let, kvůli čemuž je do ní beznadějně zamilovaný a cítí povinnost jí dělat průvodce animovaným světem: „Všechno je jen o pocitech.“ Ne všechny pasáže musí dávat smysl, pokud plně prožijete jejich formu. V tom může dopomoci i kongeniální hudba Maxe Richtera, který s Folmanem spolupracoval i na Valčíku s Bašírem.

V této části Futurologického kongresu naleznete očividné kritizování především uniformity, globalizace a korporací, stejně jako strach z rychlého a nezvládnutého technologického vývoje. Pod nimi se však táhne úderná filozofičtější linka o lidech, schovávajících se před realitou stále hlouběji ve světě povrchních iluzí, o lidech zapomínajících na důležitost vlastní osobnosti. Tato linie, v níž Robin hledá sebe sama, vyústí v samotném závěru za doprovodu plné dávky těžkotonážních e­mocí.

Na první pohled sice může Futurologický kongres vypadat jako film bez příběhu. Folmanovo filozofování a kritizování může někomu přijít až přespříliš „do všech stran“, přespříliš okaté, doslovné a podbízivé, druhá polovina hůře uchopitelná a necelistvá, subjektivně dlouhá, snad i na úkor poloviny první. Nikdo však snímku nemůže upřít, že patří mezi nejpůsobivější díla posledních let. A v mnohém za to vděčí Robin Wright.

Jí nazpívaná Richterova píseň „Forever Young“ mi zní v telefonu několikrát denně. (K poslechu zde.)

TRAILER: