Frankenweenie

Dlouho patřil Tim Burton mezi ty šťastné tvůrce, jimž jsme ochotni odpustit i nějaké to klopýtnutí a jim navzdory nadšeně vyhlížet každý další film. Tato pozice však není neotřesitelná a pro většinu fanoušků z ní Burton již spadl. (Pro mě je například posledním dobrým režisérovým filmem Mrtvá nevěsta). Nejenže začíná mírně pokulhávat ve své snaze o atraktivní vizuální styl, především však díky této snaze zdá se zapomíná, jak se vyprávějí příběhy, a kde se dobré příběhy berou. Logickou cestou proto pravděpodobně došel k sázce na osvědčenou jistotu – takřka třicet let starý a oblíbený příběh převypráví neméně oblíbenou formou, jíž okouzlila právě Mrtvá nevěsta, tedy stop-motion animací, vytvářenou pomocí loutek, snímaných fotoaparáty obrázek po obrázku až do kýženého filmového „framerate“ (počet políček promítnutých za vteřinu).

Filmová historie zná samozřejmě mnoho případů, kdy režisér natočil novou verzi vlastního filmu. Burton se tak zařadil na seznam po bok jmen jako Frank Capra, Alfred Hitchcock, Cecile DeMille, William Wyler a mnohých dalších. Přesto je to v případě tohoto autora, známého svou kreativitou a nápaditostí, přinejmenším podivující.

Buď jak buď, Frankenweenie je infantilnější variací na legendárního (nečekaně) Frankensteina. Malý chlapec, Viktor Frankenstein, se nedokáže smířit se skonáním svého milovaného psa Sparkyho, a tak se po zjištění, co s mrtvými svaly dovede elektřina, rozhodne psisko resuscitovat. Stačí lopata, návštěva psího hřbitova, podivná aparatura a přízeň počasí, neboť proces vyžaduje aktivní přítomnost blesků. Se slzou v oku a láskou ve Viktorově srdci dojde Sparky zmrtvýchvstání, z čehož má takovou radost, až si ukroutí přišitý ocásek. Ne každý je však na zázraky zvědavý (rozhodně ne dospěláci) a Viktorovi spolužáci se bojí, že jim introvertní chlapec vyfoukne cenu z vědeckého projektu.

Jasně, je vám to povědomé, a pokud ne, pokud jste původní verzi neviděli, bude se vám nový Frankenweenie líbit pravděpodobně více. My ostatní – poznamenaní krátkometrážní verzí, máme trochu smůlu. Až na pár obměn a poslední třetinu totiž nová verze takřka do puntíku přesně opisuje starou. Aby se však z půlhodinového filmu mohl stát bezmála devadesátiminutový, přidali tvůrci několik prapodivných postav především v řadách spolužactva (asiat, pravděpodobně rus, otylec, hrbolatec, dívka velice podobná postavě Winony Rider v Beetlejuice a další, která silně připomíná Potterovskou Lenku Střelenku) a jeden neuspokojivý mišmaš v poslední třetině, v němž namísto originality a myšlenky spoléhají na divákovi sympatie k popkulturním narážkám, takže se na plátně vystřídají modifikace všech legendárních hororových monster od vlkodlaka, mumie či upíra, přes Godzillu, až po jakési opičky, které mají s gremliny společné nejen zvuky a zrod v podobě kontaktu s vodou.

Frankenweenie bohužel zaostává i za svým formálním předchůdcem, Mrtvou nevěstou. Loutky tentokrát nepůsobí ani trochu životně a tak je vcelku těžké se s nimi ztotožnit – při jakékoliv snaze o loudění emocí tak bude méně útlocitná většina diváctva křečovitě skřípat zuby. A to až k samotnému závěru. Již dlouho jsem při sledování filmu neměl tak silný pocit, že jeho hodnocení bude výrazně ovlivněno samotným závěrem. Zůstane Burton stát na své cestě z roku 1984, nebo s dobou „zmoudřel“ a pochopil, že smrt k životu patří, a právě o tom by měl děti poučit? Výsledek vám samozřejmě nepovím.

Přestože Frankenweenie patří mezi lepší režisérovy filmy z posledních let (konkurence v podobě Alenky a Temných stínů není nikterak výrazná), nedokáže ve své zbytečnosti zastřít skutečnost, že jméno Burton má v současnosti lehce hořkou pachuť vyhaslého tvůrce. Rád bych se v budoucnosti s Pinocchiem přesvědčil o opaku, leč očekávání k němu nebudu vztahovat žádná.

P.S. 3D průměrné. V originálním znění pak překvapivě neuslyšíte hlasy Johnnyho Deppa ani Heleny Bonham Carterové, takže alespoň něčím šel Burton proti svému stereotypu.